ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.3286.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3286/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce B. d. U t. k., zastoupeného advokátkou , proti žalovanému R. S., zastoupenému advokátem , o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 125/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2006, č. j. 19 Co 129/2006-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 5 C 125/2004-32a, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „, I. kategorie, ve 4. podlaží domu v P. , B., o dvou pokojích a kuchyňském koutu s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 19 Co 129/2006-43, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 11. května 2000 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem předmětného bytu
a žalovaným jako nájemcem bytu uzavřena nájemní smlouva (dále jen „předmětná nájemní smlouva“, resp. „nájemní smlouva“) na dobu určitou do 30. dubna 2003, že
v článku VII. nájemní smlouvy bylo mimo jiné sjednáno, že „pokud bude nájemník plnit řádně ostatní povinnosti vyplývající z této nájemní smlouvy, bude platnost této smlouvy od 1. 5. 2003 převedena na dobu neurčitou“, a že při uzavírání předmětné nájemní smlouvy měl žalobce vůli uzavřít nájemní smlouvu na dobu neurčitou po splnění stanovených podmínek, a to uzavřením nové nájemní smlouvy, popř. dodatku ke smlouvě původní. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů – s odkazem na ustanovení §686 odst. 1 a §40 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“) – především dovodily, že změna nájemní smlouvy spočívající ve změně doby trvání nájemního poměru, by – pod sankcí neplatnosti – musela být učiněna písemnou formou, a že změnu nájemní smlouvy tudíž „nelze docílit zvláštním, podmíněným ujednáním v samotné nájemní smlouvě, neboť takový postup požadavku určitosti a srozumitelnosti nevyhovuje“. Zde shodně dovodily, že jazykovým výkladem ustanovení článku VII. nájemní smlouvy je možno dospět k závěru, že „strany smlouvy předpokládaly, že ke změně doby nájmu dojde aktivním jednáním, dalším úkonem, nikoli že by doba nájmu měla být změněna automaticky“, a že předmětné ujednání je možno označit jen za „příslib budoucího konání účastníků, při splnění tam uvedených podmínek“, avšak nemůže být vykládáno jako „dohoda o nájmu na dobu neurčitou“. Poté uzavřely, že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu vzniklý na základě předmětné nájemní smlouvy zanikl ke dni 30. dubna 2003, že v důsledku nepodání žaloby na vyklizení bytu se nájemní smlouva obnovila na jeden rok, tj. do 30. dubna 2004 (§676 odst. 2 obč. zák.) a že byla-li žaloba na vyklizení bytu podána dne
19. května 2004, zanikl obnovený nájemní poměr žalovaného k bytu ke dni 30. dubna 2004 a od 1. května 2004 užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu; proto žalobě na vyklizení s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především poukázal na obsah článku VII. předmětné nájemní smlouvy
a vyjádřil přesvědčení, že splnil podmínku zde uvedenou, na základě čehož mu „vznikl nájemní vztah od 1. 5. 2003 na dobu neurčitou“. V této souvislosti zdůraznil, že vždy řádně plnil a stále plní veškeré povinnosti nájemníka, a to včetně hrazení nájemného, a že ze strany žalobce mu nikdy nebylo nic vytýkáno. Podle názoru dovolatele nebylo nutné v daném případě provádět změnu předmětné nájemní smlouvy v části týkající se doby trvání nájmu písemnou formou, jelikož „řádně splnil podmínku obsaženou v nájemní smlouvě“. Má za to, že „tato podmínka, respektive zejména řádné placení nájmu, je běžně uváděno v nájemních smlouvách, které se po uplynutí tzv. zkušební doby a splnění podmínky, automaticky prodlužují, a to i na dobu neurčitou“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil „soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a uvedl, že „v souzeném případě se nejedná o věc po právní stránce zásadního významu“ a že „dovolání sleduje pouze odklad výkonu rozhodnutí“. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. dubna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura,
a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků listiny – nájemní smlouvy ze dne 11. května 2000 – projevená v jejím článku VII., je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěr odvolacího soudu, že na základě článku VII. nájemní smlouvy ze dne 11. května 2000 nevznikl nájemní poměr na dobu neurčitou,
a to poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků a jak měla být jejich vůle interpretována, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Lze uzavřít, že pokud dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že na základě článku VII. nájemní smlouvy ze dne 11. května 2000 nevznikl nájemní poměr na dobu neurčitou, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1,
§7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), a z částky 195,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu