ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.3327.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3327/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem , proti žalované V. P., zastoupené advokátkou , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, eventuálně o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 207/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2006, č. j. 19 Co 292/2006-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky se sídlem , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (soudu prvního stupně) dne 12. října 2005 domáhal přivolení k výpovědi z nájmu žalované k „bytu sestávajícímu z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím, ve třetím nadzemním podlaží vlevo v domě v obci a k. ú. C., zapsaného na LV u K. ú. pro P. k., K. p. v Ú. n. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V rámci vylíčení rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) v žalobě uvedl, že je vlastníkem předmětného domu, že jako pronajímatel „chce v předmětném bytě bydlet mimo jiné i proto, aby se o předmětný dům mohl starat … pronajímatel potřebuje předmětný byt pro sebe“. Součástí žaloby učinil rovněž výpověď z nájmu žalované k předmětnému bytu, a to z toho důvodu, že „byt potřebuje pro sebe“. Navrhl, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu, aby určil, že nájem bytu skončí posledním dnem po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce, který následuje po právní moci rozsudku, jímž soud k výpovědi přivolí, a aby žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu.
V průběhu řízení (konkrétně dne 4. listopadu 2005) doručil žalobce soudu prvního stupně podání, v němž uvedl, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu a že dne 3. listopadu 2005 jí dal výpověď z nájmu bytu rovněž z důvodu podle
§711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění účinném do 30. března 2006/ – dále jen „obč. zák.“). Současně navrhl, aby soud připustil změnu žaloby (podle §95 o.s.ř.) v tom smyslu, že předmětem probíhajícího řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu bude i nová (další) výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. Dále navrhl změnu žalobního petitu potud, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění bytové náhrady. K uvedenému podání připojil mimo jiné písemné výstrahy adresované žalované
a výpověď z nájmu žalované k předmětnému bytu odůvodněnou hrubým porušováním dobrých mravů nájemkyní (žalovanou) a těmi, kdo s ní bydlí, a odkazem na písemné výstrahy z 9. října 2000, ze 14. listopadu 2001, ze 14. prosince 2003 a z 2. listopadu 2005.
Při jednání u soudu prvního stupně dne 9. února 2006 žalobce navrhl, aby
„v případě, že soud shledá, že nevznikl nájemní vztah mezi účastníky sporu, event. rozhodl o vyklizení žalované“.
Soud prvního stupně nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne
15. listopadu 2005 nepřipustil změnu žaloby podle „návrhu žalobce ze dne 4.11.2005“
a poté rozsudkem ze dne 9. února 2006, č. j. 6 C 207/2005-62, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce („dané … žalobou ze dne 12.10.2005“) z nájmu žalované k předmětnému bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. (žalobce potřebuje předmětný byt pro sebe), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po první moci rozsudku a žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. září 2006, č. j. 19 Co 292/2006-97, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že – z důvodů specifikovaných v odůvodnění napadeného rozsudku – je platná smlouva
o nájmu předmětného bytu uzavřená dne 14. září 1996 mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní (dále jen nájemní smlouva ze dne 14. září 1996“). Poté – opět shodně se soudem prvního stupně – rovněž dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., neboť – z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku – je dána bytová potřeba žalobce. Ztotožnil se také se závěrem, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Správným, a to s odkazem na ustanovení §712 odst. 2 obč. zák., shledal rovněž výrok o bytové náhradě pro žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž především zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci a obsah rozhodnutí soudů obou stupňů. Poté namítl, že je neplatná – z důvodů tam vylíčených – nájemní smlouva ze dne 14. září 1996. Poukazem na to, že předmětný dům je „v SJM manželů Š.“, zpochybnil rovněž správnost právního závěru, že „vlastníkem předmětného domu jest žalobce“. Z důvodů uvedených v dovolání nesouhlasil ani se závěrem týkajícím se formy bytové náhrady pro žalovanou. Uvedl také, že soud prvního stupně měl postupovat podle právního názoru obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1491/2005. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem o platnosti nájemní smlouvy ze dne 14. září 1996 a uvedla, že soudům obou stupňů lze spíše vytknout, že se dostatečně nezabývaly otázkou naléhavosti bytové potřeby žalobce. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud pokládá za potřebné především zdůraznit, že ustálená soudní praxe již dříve dovodila, že výpověď z nájmu bytu může být dána až v průběhu řízení – její účinky mohou nastat až po dni zahájení řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Tak tomu je tehdy, učiní-li pronajímatel, který nedoručil výpověď nájemci dříve, výpověď součástí žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu; účinky výpovědi pak nastanou až v souvislosti s doručením stejnopisu žaloby žalovanému nájemci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 19978 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, a dále např. rozhodnutí uveřejněné pod R 26/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodovací praxe soudů je však zajedno i potud, že výpověď z nájmu bytu se může stát předmětem řízení i v rámci postupu podle §95 o.s.ř., kdy soud připustí navrhovanou změnu žaloby a dále jedná již o přivolení k oné „další“ výpovědi (takovýto postup však nepřichází v úvahu v řízení odvolacím); nelze tedy dovozovat, že nová výpověď se může stát předmětem soudního řízení pouze a výlučně na základě nové žaloby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1996, sp. zn. 2 Cdon 546/96, ze dne 27. listopadu 1996, sp. zn. 2 Cdon 294/96, ze dne 31. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 2176/98, uveřejněné pod č. 40 v sešitě č. 3 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 29. října 2003, sp. zn. 26 Cdo 1481/2002). V usnesení ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, uveřejněném pod č. 74 v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing s. r. o., 2003, a pod C 917 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud výslovně dovodil, že pronajímatel může dát nájemci novou (další) výpověď z nájmu bytu i v průběhu řízení o přivolení k výpovědi předchozí; tato nová výpověď se může stát předmětem probíhajícího řízení za předpokladu, že pronajímatel – žalobce současně změní žalobu a soud tuto změnu připustí (takovýto postup nepřichází v úvahu v řízení odvolacím).
V soudní praxi není pochyb ani o tom, že žalobce může své nároky uplatnit i formou tzv. eventuálního petitu. O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost (primární petit), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (o eventuálním petitu). Uplatnění eventuálního petitu se v žalobě zpravidla uvozuje slovem „eventuálně“. O žalobu s eventuálním petitem jde např. i tehdy, domáhá-li se žalobce přivolení k výpovědi z nájmu bytu z jednoho či více důvodů uvedených v §711 odst. 1 obč. zák., a pro případ, že soud tomuto návrhu nevyhoví (proto, že dovodí, že žalovaný v bytě bydlí bez právního důvodu), vyklizení bytu. Platí rovněž, že v případě, že žalobce některý nárok uplatnil formou tzv. eventuálního petitu, soud o něm rozhoduje jen tehdy, jestliže nevyhověl petitu primárnímu.
V poměrech projednávané věci se shora uvedené právní závěry projeví následujícím způsobem. Tak především nepřipustil-li soud prvního stupně (při jednání dne 15. listopadu 2005) změnu žaloby (podle §95 o.s.ř.) v tom smyslu, aby předmětem probíhajícího řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla i nová (další) výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák., bylo předmětem řízení
i nadále přivolení k výpovědi z nájmu bytu (pouze) z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. (pronajímatel potřebuje byt pro sebe). Vyhověl-li soud prvního stupně primárnímu petitu (přivolil k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. poté, co dospěl mimo jiné i k závěru, že žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu právo nájmu), nerozhodoval již o eventuálním petitu (o vyklizení bytu žalovanou pro případ jeho užívání bez právního důvodu).
Pak ovšem nelze než uzavřít, že není subjektivně přípustné dovolání žalobce proti napadenému rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno žalobě (podané u soudu prvního stupně dne 12. října 2005) a přivoleno k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.
Subjektivní přípustnost dovolání totiž reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud mohl pro účastníka založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li na základě dovolání způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, a ze dne 24. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2519/2004).
Výsledek řízení založený tím, že odvolací soud rozsudkem ze dne 14. září 2006, č. j. 19 Co 292/2006-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. února 2006, č. j. 6 C 207/2005-62, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., vyznívá v posuzovaném případě ve prospěch žalobce – jeho žalobě bylo vyhověno. Z toho vyplývá, že ani v případě zrušení tohoto rozsudku v dovolacím řízení nemůže být výsledek řízení pro žalobce příznivější; v porovnání s výsledkem, který svým potvrzujícím rozsudkem založil odvolací soud, by nemohlo – z hlediska zájmů žalobce – jít o výsledek příznivější. Lze uzavřít, že proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, není dovolání žalobce za dané procesní situace subjektivně přípustné.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud České republiky bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu