ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.571.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 571/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně m. č. P. 7, proti žalované Z. G. – W., zast. advokátem, o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 34/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j. 23 Co 112/2004-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, č. j. 23 Co 112/2004-102, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 2. 2004, č. j. 31 C 34/2002-71, kterým tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 31, o velikosti 3+1 s přísl., I. kategorie, ve 4. podlaží domu č. p. 1471, v P. 7, ul. U Pergamenky 8 (dále jen „předmětný byt“), kterou dal žalobce žalované, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, následně žalované uložil vyklizení předmětného bytu a jeho předání žalobkyni do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 43.226,- Kč s přísl. do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné. Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně výpovědí z nájmu bytu obsaženou v žalobním návrhu ze dne 30. 5. 2002 vypověděla žalované nájem z předmětného bytu z důvodů uvedených v ustanovení §711 odst. 1 písm. c), d) a h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná svoji obranu v řízení založila na námitce, že byla ve špatné sociální situaci, kterou nezavinila, a proto je výpověď z nájmu bytu v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud shledal, že za řízení bylo spolehlivě doloženo, že žalovaná hrubě porušovala své povinnosti vyplývající z nájmu bytu zejména tím, že neplatila nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, a proto se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že je dán důvod pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Odvolací soud dále konstatoval, že shledal správným rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se peněžitého plnění, neboť námitky žalované ohledně splnění dluhu byly žalobkyní i soudem zohledněny při úpravě žaloby, jelikož u jednání dne 22. 9. 2003 právní zástupce žalované uvedl, že žalovaná v mezidobí zaplatila na dlužném nájemném částku 55.000,- Kč, takže k tomuto dni činilo dlužné nájemné 34.759,- Kč. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 10. 2003 připustil změnu žalobního návrhu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 43.226,- Kč s příslušenstvím, což doložila přehledem plateb žalované a jejího dluhu, odvolací soud konstatoval, že námitky žalované týkající se splnění dluhu neshledal důvodnými, neboť žalovaná v době, kdy soud prvního stupně rozhodoval, dlužila na nájmu a službách spojených s užíváním bytu 43.226,- Kč s příslušenstvím a ani v odvolacím řízení neprokázala, že by tomu bylo jinak. Pokud šlo o výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák., tj. že nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě, byl dle názoru soudů obou stupňů rovněž naplněn, o čemž svědčí nejen skutková zjištění vyplývající i z trestního řízení, které bylo vedeno proti příbuzným žalované, K., a otci žalované, V. Č., který v předmětném bytě bydlel a který byl uznán vinným, že napadl nájemníky v domě a spáchal trestný čin násilí proti skupině obyvatel a jednotlivce podle ustanovení §197a trestního zákona a trestný čin výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen. Odvolací soud dále konstatoval, že z obsahu spisu je rovněž patrno, že k hrubému porušování dobrých mravů žalovanou a osobami bydlícími v předmětném bytě docházelo i v průběhu řízení. K námitce žalované, týkající se písemné výstrahy ohledně hrubého porušování dobrých mravů v domě ze dne 15. 5. 2002, jež jí byla doručena poštovní přepravou až 4. 4. 2003, odvolací soud odkázal na komentář k ust. §711 odst. 1 písm. c) obč. zák., kdy výstrahou je nejen písemné upozornění pronajímatele, ale i opatření či rozhodnutí orgánu místní samosprávy či státního orgánu (postižení za přestupek či trestný čin), a proto byl-li otec žalované, jenž bydlí s žalovanou v předmětném bytě, pravomocně odsouzen za porušování dobrých mravů v domě, pak došlo i ke splnění tohoto předpokladu pro úspěšnou výpověď z nájmu bytu. Odvolací soud poté k námitce žalované, že nemohla uplatnit svá procesní práva, neboť byla v době od 26. 6. 2000 do 10. 1. 2003 ve výkonu trestu odnětí svobody a poté se vždy před konáním jednání osobně dostavila k soudu a požádala ze zdravotních důvodů o odročení jednání, uvedl, že od 10. 4. 2003 již nebyla ve výkonu trestu a že žalovaná v průběhu řízení spolupracovala se soudem, předvolání jí byla řádně doručována do vlastních rukou, sama k soudu docházela a omlouvala se ze zdravotních důvodů k jednáním, která byla nařízena na 22. 9. 2003, 25. 6. 2003 a 22. 9. 2003. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy soud prvního stupně v průběhu řízení prováděl dokazování tak, aby spolehlivě zjistil skutkový stav věci a bylo jen věcí žalované, zda se k jednání dostaví či bude hájit svá práva prostřednictvím svého právního zástupce, jak také učinila, nelze akceptovat námitku, že došlo k porušování jejích procesních práv. Odvolací soud dále neshledal důvod k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť bylo v řízení prokázáno, že žalovaná neplatila řádně a včas nájemné a osoba v předmětném bytě s ní bydlící hrubě porušovala dobré mravy.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak shora uvedeno.
Dovoláním ze dne 27. 9. 2004 napadla žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že dovolání podala podle ust. §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání žalovaná zejména uvedla, že dne 30. 5. 2002, kdy byla soudu prvního stupně doručena žaloba na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu a na zaplacení částky 32.750,- Kč s přísl. a bylo zahájeno soudní řízení, nacházela se v období od 26. 6. 2000 do 10. 1. 2003 ve výkonu trestu v S.R.N., a proto je toho názoru, že ode dne zahájení řízení jí měl soud z důvodů uvedených v §30 odst. 2 o.s.ř. ustanovit zástupce z řad advokátů, k čemuž nedošlo. Dále uvedla, že soud prvního stupně tím, že ji nevyslechl jako účastníka řízení, nezjistil náležitě skutkový stav věci a neumožnil jí se účinně bránit. Žalovaná dále napadla několikeré změny žalobního petitu ze strany žalobkyně, přičemž se domnívá, že tyto změny v žalobě prováděla žalobkyně s ohledem na to, že se žalovaná přes svou tíživou sociální situaci snažila předepsané nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu hradit. Po návratu z výkonu trestu měla žalovaná zájem o výměnu předmětného bytu za menší, za který by byla schopná nájemné platit, ovšem R. m. č. p. P. 7 nesouhlasila s výměnou bytů mezi žalovanou a manžely M., bytem v P. 2, Balbínova 6/323. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že si soud prvního stupně ke dni jednání soudu, tj. ke 4. 2. 2004, kdy rozhodl ve věci samé a z kterého se omluvila, nevyžádal novou zprávu od ošetřujícího lékaře a vycházel tak ze starší zprávy, jež mu byla doručena dne 4. 12. 2003. Žalovaná rovněž namítla, že si nebyla vědoma toho, že soud může rozhodnout o přivolení k výpovědi z nájmu bytu i za situace, kdy je již dlužné nájemné uhrazeno. Rovněž nesouhlasí s tím, že si soud prvního stupně k nařízenému jednání nevyžádal od žalobkyně doklad, že žalovaná ke dni 4. 2. 2004 dlužila skutečně částku 43.226,- Kč, tj. dlužné nájemné za měsíce listopad 2002 až leden 2003, dále za duben až červen 2003, neboť v době, kdy soud prvního stupně dne 15. 10. 2003 svým usnesením připustil změnu žalobního petitu tak, jak shora uvedeno, zaplatila již žalovaná dlužné nájemné v měsíci červenci 2003 ve výši 55.000,- Kč a vznikl jí tak přeplatek. Co se týká výpovědního důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. c) obč. zák., dovolatelka uvedla, že je pravdou, že její příbuzní, kteří u ní na návštěvě v bytě bydleli, se nechovali odpovídajícím způsobem, ovšem na svoji obhajobu uvádí, že nebyla schopna ovlivnit toto jednání svých blízkých, jelikož k němu došlo v době, kdy byla ve výkonu trestu v S.R.N., a v pozdější době se vztahy mezi příbuznými a ostatními nájemníky v domě vyhrotily, neboť „ona i její příbuzní jsou Romové“.
Dovolatelka je tedy toho názoru, že s ohledem na její objektivně tíživou sociální situaci a na to, že dlužné nájemné již uhradila a že žalobce odmítl udělit souhlas s výměnou bytu, by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. přivolit k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 29. 10. 2004 se k dovolání vyjádřila žalobkyně. Ve vyjádření odkázala na své vyjádření ze dne 8. 10. 2003 a uvedla, že pro užití ustanovení §30 odst. 2 o.s.ř. nebyly v řízení dány podmínky, neboť v projednávané věci nešlo o věc právně či skutkově složitou. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná nebyla vyslechnuta, ovšem nikoli z důvodu její nemoci, nýbrž kvůli cílenému vyhýbání se nařízeným soudním jednáním, a tak soud prvního stupně poté, co jednání několikrát odročil, správně ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod rozhodl v její nepřítomnosti. Současně žalobkyně upozornila, že v průběhu své nemoci byla žalovaná nájemci často viděna, jak se pohybuje mimo byt a dokonce i v sídle městské části P. 7. Následně žalobkyně potvrdila, že ke změnám žaloby docházelo v závislosti na tom, zda žalovaná nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu platila či nikoli. Pro úplnost žalobkyně dodala, že ke dni 29. 10. 2004 dluží žalovaná na nájemném a službách částku 145.867,- Kč s přísl. a že je v domě, z důvodu permanentního porušování dobrých mravů ze strany žalované a osob s ní v předmětném bytě bydlících, nutné jeho téměř nepřetržité monitorování městskou policí. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
V projednávané věci dovolatelka uplatnila vedle dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) i dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží jen v případě, že dovolání je již přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. teprve zvažována, nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se soud prvního stupně měl dopustit tím, že si ke dni jednání soudu (4. 2. 2004), ze kterého se žalovaná omluvila a ve kterém soud prvního stupně rozhodoval rozsudkem, nevyžádal novou zprávu od ošetřujícího lékaře a vycházel ze zprávy ošetřujícího lékaře staršího data, a tím, že žalované neustanovil dle §30 odst. 2 o.s.ř. zástupce z řad advokátů, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud České republiky k nim proto přihlédnout nemohl, i kdyby těmito vadami bylo řízení skutečně postiženo.
Proto Nejvyšší soud České republiky v dalším přezkoumal, zda přípustnost dovolání nezakládají zbývající uplatněné námitky týkající se právního posouzení věci.
Dovolatelka v dovolání výslovně neformulovala otázku, se kterou by spojovala zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí, ovšem uvedla, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodů uvedených v §711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák. K tomu je třeba uvést, že tato otázka nezakládá přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť posouzení toho, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností v konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, svazek 3, dále usnesení ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003).
Pokud dovolatelka, jak vyplývá z obsahu dovolání, namítala též nedostatky ve skutkových zjištěných (§241a odst. 3 o.s.ř.), není tato námitka jak, již bylo uvedeno shora, způsobilým dovolacím důvodem, je-li přípustnost dovolání zvažována podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a vzhledem k tomu dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21.února 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu