ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.756.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 756/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) Ing. J. Š. a b) D. Š., zastoupených advokátem, proti žalované Mgr. Z. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 C 353/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. července 2005, č. j. 30 Co 16/2005-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 9 C 353/2000-185, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 6, o velikosti 1+2, ve IV. podlaží domu č. p. 1184 ve Zhořelecké ulici, L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počíná běžet prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci (výrok II.), žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů od zajištění přístřeší (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.). Předchozí (rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. března 2001, č. j. 9 C 353/2000-40, ve znění opravného usnesení ze dne 21. května 2001, č. j. 9 C 353/2000-48, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (odvolacího soudu) ze dne 6. srpna 2001, č. j. 30 Co 342/2001-54, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 25. července 2005, č. j. 30 Co 16/2005-208, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II. a III., změnil ho v nákladovém výroku IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud především konstatoval, že soudu prvního stupně nelze úspěšně vytýkat, že jednal s žalovanou, ačkoliv nebyla právně zastoupena; o žádosti žalované na ustanovení zástupce (§30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.), doručené soudu prvního stupně dne 2. července 2002, totiž bylo pravomocně rozhodnuto zamítavým usnesením ze dne 22. ledna 2003, č. j. 9 C 353/2000-105, a žalovaná již další žádost o ustanovení zástupce (např. s odůvodněním, že u ní došlo ke změně poměrů) u soudu prvního stupně nepodala. Podle názoru odvolacího soudu je také nerozhodné, že žalobu, jejíž součástí byla výpověď z nájmu bytu, podalo město L. jako tehdejší vlastník předmětného domu; došlo-li totiž později (v průběhu řízení) k převodu vlastnického práva k domu, postupoval soud prvního stupně správně, pokud připustil (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. prosince 2001, č. j. 9 C 353/2000-63, potvrzené usnesením odvolacího soudu ze dne 16. dubna 2002, č. j. 30 Co 110/2002-74), aby na místo dosavadního žalobce města L. vstoupili do řízení jako žalobci Ing. J. Š. a D. Š. (nový vlastníci předmětného domu).
Poté odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – nejsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/ a g/ obč. zák.
Z provedených důkazů pak vzal shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že dne 11. února 1999 byla mezi původním žalobcem městem L. jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že po uzavření této nájemní smlouvy byla v předmětném bytě uskutečněna rekonstrukce elektroinstalace, vodoinstalace, plynové přípojky a byly zatepleny stěny pokoje přizděním polystyrenu a tvárnic H., že byt byl nejméně od léta 1999 – kdy byla zmíněná rekonstrukce uskutečněna – opuštěn, a to až do 9. ledna 2001, kdy byla žalované při jednání u soudu prvního stupně doručena žaloba obsahující výpověď z nájmu bytu, že v této době žalovaná v bytě nepřespávala a byt pouze „navštěvovala“, že ve skutečnosti bydlela i s dcerou v podnájmu u své sestry J. Č. v družstevním bytě o velikosti 2+1 nacházejícím se ve 4. poschodí domu č. p. 1328 ve Zhořelecké ulici v L., že od doručení výpovědi předmětný byt trvale užívá a že na základě kupní smlouvy ze dne 27. září 2000 nabyli předmětný dům od města L. žalobci. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ – dále jen „obč. zák.“ (v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů). Současně mimo jiné konstatoval, že užívá-li žalovaná – podle svého vlastního tvrzení – byt v době po doručení výpovědi z nájmu bytu a současně nebylo prokázáno, že by zde poté došlo k nějakým dalším úpravám, které by tepelné poměry zlepšily, lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že „byt nebyl ze strany žalované dlouhodobě užíván nejméně od léta 1999 do doručení výpovědi, tj. do 9. 1. 2001, aniž by k tomu měla žalovaná vážný důvod“. Proto pokládal za správný výrok týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Správným shledal i výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalované z bytu vázána – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupena advokátem – dovolání, které následně doplnila dalším vlastním podáním a poté podáním sepsaným zvolenou advokátkou. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a uplatněné dovolací námitky výslovně podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání namítla, že „považuje postup žalobců vůči ní za postup, který je v rozporu s dobrými mravy“ proto, že před tím nemohla byt užívat z důvodů, které uváděla v průběhu řízení. Kromě toho „je zdravotně a sociálně znevýhodněna (částečně invalidní), je nezaměstnaná, osamělá matka se studující dcerou … dostává do těžké sociální situace, neboť nemá uzavřenu jinou nájemní smlouvu, která by ji opravňovala bydlet … navíc ztrácí výhodu regulovaného nájemného, která je v jejím případě opodstatněná“. Má za to, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu soudy tyto okolnosti „nebraly náležitě v úvahu a pouze s odkazem na formální hledisko, že v době podání žaloby byt užívala jen omezeně, přivolily k výpovědi z nájmu“. Dále namítla, že během celého řízení nebyla poučena o možnosti ustanovení advokáta, bez kterého však nebyla schopna „navrhovat právně relevantní důkazy ke zjištění skutkového stavu“, čímž „došlo k porušení jejích ústavních práv, nebyla dodržena rovnost účastníků, když protistrana, která byla zastoupena advokátem, byla ve výhodnější pozici“. Podle názoru žalované je výpověď z nájmu bytu ze dne 9. ledna 2001 neplatná, neboť jí byla doručena v době, kdy pronajímateli předmětného domu byli již současní žalobci (manželé Š.), avšak výpověď „učinilo město L., které nebylo v té době aktivně legitimováno k podání výpovědi z nájmu bytu“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. července 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítla, že soudy se dopustily v řízení vady, pokud ji nepoučily o možnosti ustanovení advokáta, bez kterého však nebyla schopna „navrhovat právně relevantní důkazy ke zjištění skutkového stavu“) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro účely posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (stejně jako vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se sociální situace žalované (a tudíž posouzení rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) je zapotřebí zdůraznit, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudy obou stupňů nemůže být v dovolacím řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Proto podle §241a odst. 4 o.s.ř. nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (a jsou-li uplatněny, dovolací soud k nim přihlížet nemůže) a ohledně věci samé nemůže dovolací soud dokazování provádět.
V posuzovaném případě nevyšly v nalézacím řízení najevo žádné okolnosti svědčící pro závěr, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Je sice pravda, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o.s.ř.), avšak ani toto ustanovení nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech pátrat a nahrazovat na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníků. Za tohoto stavu nelze ani odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se nezabýval posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák., jak se o to ve skutečnosti dovolatelka pokouší.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a namítla, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Ve vztahu k námitce podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující. Již v rozsudku ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněném pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že dojde-li ke změně vlastnictví domu, v němž je pronajatý byt, je nový vlastník oprávněn dát nájemci výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/ obč. zák. zásadně ze stejných důvodů jako vlastník původní. K odůvodnění uvedeného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že právním následkem změny vlastnictví k pronajaté věci je přechod práv a povinností pronajímatele na nabyvatele této věci (§680 odst. 2 obč. zák.). Jde o zvláštní případ právního nástupnictví, k němuž dochází přímo ze zákona (ex lege). Nabyvatel pronajaté věci vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného právního vztahu, vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy (srov. dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, uveřejněný pod C 1332 ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1464/2005). Zde dovolací soud dodává, že vstupuje bez dalšího též do nájemního vztahu (ke konkrétnímu bytu), který je v době převodu vlastnického práva k domu, v němž se byt nachází, postižen výpovědí z nájmu bytu mimo jiných rovněž z důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.
Bylo-li město L. v době podání žaloby vlastníkem předmětného domu a pronajímatelem předmětného bytu, bylo v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu v té době aktivně věcně legitimováno a je nerozhodné, že žalobu jejíž součástí byla rovněž výpověď z nájmu bytu, se žalované podařilo doručit až dne 9. ledna 2001, tj. v době, kdy již byli vlastníky předmětného domu žalobci Ing. J. Š. a D. Š., kteří vstoupili ze zákona (podle §680 odst. 2 obč. zák.) do nájemního vztahu takto postiženého výpovědí z nájmu. Odvolací soud se proto od uvedené judikatury neodchýlil, pokud ve skutečnosti dovodil, že je nerozhodné, že žaloba, jejíž součástí byla výpověď z nájmu bytu, byla žalované doručena v době, kdy již město L. nebylo vlastníkem předmětného domu.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu