ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1279.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1279/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení 3.490.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 291/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2005, č.j. 56 Co 458/2004-310, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 1. 2001, č.j. 16 C 291/99-67, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 3.490.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1999 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I.). Ve zbývající výši, představující 7 % úrok z prodlení z částky 3.490.000,- Kč za období od 1. 9. 1999 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok pod bodem II.). Současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.)
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (odvolací soud) usnesením ze dne 27. 3. 2002, č.j. 12 Co 621/2001-208, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a III. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci mu brání posoudit jeho věcnou správnost. Poukázal na to, že se soud prvního stupně zejména nevypořádal s výhradami žalovaného směřujícími proti závěru o platnosti smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, o níž žalobkyně opírá uplatněný nárok na vypořádací podíl.
Soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 17. 2. 2003, č.j. 16 C 291/99-247, zamítl návrh na zaplacení vypořádacího podílu ve výši 3.490.000,- Kč, vyplývajícího z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Uvedenou dohodu uzavřenou dne 20. 9. 1996 shledal neplatnou, neboť předmětem vypořádání se stal mimo jiné i dům čp. 103 s parcelami 72/1 a 72/2 v katastrálním území L., ačkoliv stavba vznikla ještě před uzavřením manželství žalobkyně a žalovaného (za trvání jejich manželství byly provedeny již jen dokončovací práce) a dům náležel výlučně žalovanému. Soud prvního stupně dovodil, že dohoda ze dne 20. 9. 1996 je neplatná jako celek.
Odvolací soud usnesením ze dne 15. 4. 2004, č.j. 56 Co 204/2003-266, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že „článek II. dohody zmiňující se o výlučném vlastnictví žalovaného V. M. k rodinnému domu čp. 103 v obci S. a přilehlému pozemku má pouze deklaratorní charakter a odpovídá tomu …, že předmětný dům byl kolaudován za trvání manželství účastníků, žalovaný splácel úvěr na dům v době trvání manželství, a tedy smyslem článku II. bylo, jak tvrdí žalobkyně, vyloučit do budoucna pochybnosti o vlastnictví tohoto domu, který byl před manželstvím účastníků i po dobu manželství vždy ve výlučném vlastnictví žalovaného. Zmínka o vlastnictví tohoto domu nijak neovlivnila způsob a rozsah vypořádání majetku účastníků po rozvodu jejich manželství ….. a nezpůsobuje neplatnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků.“ Odvolací soud dále ještě vyslovil názor, že neplatnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nezpůsobuje ani dříve uzavřená smlouva o prodeji části podniku. Ohledně vzájemného vztahu obou smluv dovodil, že podle článku VI. dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníci vypořádali dohodou ze dne 20. 9. 1996 i vztahy, pokud jde o podnikání za dobu jejich manželství, aniž by se tím rušila předchozí uzavřená dohoda o prodeji podniku.
Soud prvního stupně poté (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 11. 8. 2004, č.j. 16 C 291/99-276, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.490.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1999 do zaplacení (výrok I.). Dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náklady soudního řízení (výrok II).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 5. 2005, č.j. 56 Co 458/2004-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náklady soudního řízení před odvolacím soudem (výrok II.)
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že článek II. dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 20. 9. 1996 deklaruje výlučné vlastnické právo žalovaného k domu čp. 103, které žalovaný nabyl před uzavřením manželství s žalobkyní a které si podržel i během manželství. Smyslem prohlášení o vlastnictví žalovaného bylo do budoucna odstranit pochybnosti, jež by mohly existovat vzhledem k tomu, že dům byl kolaudován za trvání manželství a že za trvání manželství žalovaný splácel úvěr na dům. Uvedené ujednání se tak nedotklo rozsahu a způsobu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a tudíž podle názoru soudů obou stupňů nezpůsobuje neplatnost dohody o vypořádání bezpodílového vlastnictví. S námitkou, že pozdější dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů změnila dřívější smlouvu uzavřenou mezi týmiž rozvedenými manžely o prodeji části podniku, a to ohledně výše kupní ceny, se soudy obou stupňů vypořádaly tak, že obě smlouvy obstojí vedle sebe a že občanský zákoník umožňoval v době uzavírání zmíněných smluv, aby bývalí manželé vypořádali zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví dílčími dohodami. Nárok žalobkyně na poskytnutí vypořádacího podílu ze smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví soudy obou stupňů shledaly po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustností se nezabýval. Jako dovolací důvody uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“) a dále, že řízení před soudy obou stupňů bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení spatřoval v tom, že odvolací soud shledal dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví platným hmotně právním úkonem. Žalovaný namítal, že obě smluvní strany jsou laiky v oblasti práva. Při sepisu dohody ze dne 20. 9. 1996 jednaly v omylu, že dům čp. 103 i s pozemky (parcelami č. 72/2 a 72/1) patří do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, neboť předmětný rodinný dům byl dokončen a zkolaudován až za trvání jejich manželství. Proto označené nemovitosti učinili předmětem vypořádání majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví, ačkoliv byl výlučným vlastníkem nemovitostí žalovaný. Dovolatel poukazoval i na to, že při uzavírání dohody ze dne 20. 9. 1996 jednal v tísni, neboť žalobkyně mu odepřela součinnost při prodloužení smlouvy o úvěru a podmiňovala ji uzavřením dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Dohoda ze dne 20. 9. 1996 tudíž zahrnovala, pokud jde o dům čp. 103 s parcelami 72/1 a 72/2, nezpůsobilý předmět k vypořádání v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Protože ujednání o vypořádání označených nemovitostí nelze oddělit od ostatních částí této dohody, je předmětná dohoda podle názoru žalovaného jako celek neplatná. Vady řízení žalovaný spatřuje jednak v tom, že ačkoliv je v článku I. dohody ze dne 20. 9. 1996 uvedeno, že „V. M. se na základě této dohody stává výlučným vlastníkem rodinného domu a k němu přilehlého pozemku v obci S. čp. 103, v katastrálním území L.
a okrese K. V. (parcelní číslo 72/2 o výměře 182 m2 – plocha zastavěná objektem bydlení a parcelní číslo 72/1 o výměře 1142 m2)“ soudy obou stupňů učinily v rozporu se samotným textem dohody skutkový závěr, že dohoda deklaruje výlučné vlastnictví žalovaného k označeným nemovitostem. Žalovaný odvolacímu soudu dále vytýká, že smlouvu o prodeji části podniku ze dne 31. 8. 1996, jíž žalobkyně převedla na žalobce vlastnické právo k věcem, jiným právům a k majetkovým hodnotám, sloužícím provozovanému podniku M.-e. M. za cenu 1.000.000,- Kč splatnou ve výši 10.000,- Kč do konce roku 1996, dále ve výši 200.000,- Kč do 25. 7. 1997 a dále ve zbývající výši do 31. 12. 1999, a smlouvu o vypořádání BSM ze dne 20. 9. 1996, podle jejíhož článku VI. se žalobkyně zavázala převést na žalobce veškerá práva a závazky z provozování firmy M.-e. M. s tím, že cena podniku bude stanovena ve výši 10.000,- Kč a bude splatná do 31. 12. 1996, pokládal za dílčí smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, které obstojí samostatně vedle sebe, ačkoliv z časové posloupnosti při uzavírání smluv bylo namístě dovodit, že smlouvou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, která byla uzavřena později, byl změněn obsah předchozí kupní smlouvy o prodeji části podniku, co se týče výše kupní ceny. Pokud tedy žalovaný poskytl žalobkyni plnění v hodnotě 400.000,- Kč, mělo být započteno na plnění z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů s tím, že v tomto rozsahu zanikl jeho závazek poskytnout žalobkyni vypořádací podíl. Závěrem navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. dubna 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil poslední rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v předposledním (zrušeném) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad řízení tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Pokud žalovaný označuje jako dovolací důvod vady řízení ve skutečnosti – podle obsahu dovolacích námitek – jde o výhrady, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jež patří pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel zpochybnil správnost právního názoru, že učiní-li rozvedení manželé předmětem dohody
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví majetek, který je ve výlučném vlastnictví jen jednoho z nich, není tím dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví neplatná.
Právní posouzení nároku z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřené ke dni 20. 9. 1996, se řídí právní úpravou platnou ke dni vzniku dohody tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 7. 1998, dále jen „obč. zák.“
Podle §149 odst. 1 obč. zák. zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150.
Podle §149 odst. 2 obč. zák. dojde-li k vypořádání dohodou, jsou manželé povinni vydat si na požádání písemné potvrzení o tom, jak se vypořádali.
Podle §585 odst. 1 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet.
Podle §585 odst. 2 obč. zák. byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.
Podle §585 odst. 3 obč. zák. dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání.
Podle §586 odst. 1 obč. zák. omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat.
Podle §586 odst. 2 obč. zák. narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla.
Nejvyšší soud České republiky uvedl již ve Zhodnocení rozhodovací činnosti soudů
v České republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, publikovaném pod R 42/72 „Ani ustanovení §149 o.z. ani jiné zákonné ustanovení nebrání manželům, aby v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vypořádali i ta majetková práva a vztahy (zejména společné pohledávky a dluhy), které sice do tohoto spoluvlastnictví nenáležejí, které však vznikly v souvislosti s jejich hospodářským a spotřebním společenstvím. Pokud ovšem tak neučiní a omezí se jen na vypořádání majetku, který tvoří bezpodílové spoluvlastnictví, nelze z toho vyvozovat neplatnost takové dohody a nemožnost případného pozdějšího uplatnění těchto majetkových práv.“ Stejně tak i k nerovnosti podílů při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou manželů Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaných nakladatelstvím C. H. Beck ve svazku 27 pod C 2098 uvedl: „Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nebylo vyloučeno, aby se rozvedení manželé platně dohodli tak, že jeden z nich nabude menší podíl, případně se mu nedostane ničeho“. Z výše uvedeného vyplývá, že modifikace vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků dohodou je v rámci smluvní autonomie tak široká, že v rámci této dohody lze narovnat i sporná práva ve smyslu §585 obč. zák. obdobně jako je tomu při uzavírání soudního smíru při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 811/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 529, ve svazku 6). Účelem takového narovnání pak není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 20, ročník 2000, sešit 18). Ustanovení §586 obč. zák. chrání narovnání před sankcí neplatnosti pro případ, že při uzavírání dohody o narovnání došlo k omylu v tom, co je mezi stranami sporné či pochybné a tedy v jakém rozsahu se má narovnání týkat dosavadního závazku. Na platnost narovnání tedy nemá vliv, jestliže v něm strany upravily nově určité právo, které bylo zcela nepochybné a které tehdy považovaly jen omylem za sporné (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 872). Právně relevantní je v této souvislosti jen omyl vyvolaný lstí, který však v souzené věci nebyl namítán. Bez právního významu pro posouzení věci jsou pak námitky o jednání v tísni, když platné právo s tísní neplatnost hmotně právního úkonu nespojuje (srov. §49 obč. zákoníku). Právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, že není na újmu platnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jestliže v ní účastníci učinily předmětem vypořádání věc, jež je výlučném vlastnictví jen jednoho z nich, je tedy správné.
Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že učinil nesprávné závěry o obsahu dohody o vypořádání BSM ze dne 20. 9. 1996, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1663/2007). Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 pod č. 73, dále např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a dále ještě odůvodnění rozsudku ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 204/2004).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
Jestliže účastníci použili v dohodě ze dne 20. 9. 1996 nazvané jako dohoda
o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů v článku II. formulaci „V. M. se na základě této dohody stává výlučným vlastníkem rodinného domu a k němu přilehlému pozemku……jehož kolaudace a registrace u Katastrálního úřadu v K. V. byla provedena za trvání manželství D. a V. M.“ a dále formulaci: „V. M. je v tomto smyslu učinit příslušný návrh Katastrálnímu úřadu v K. V.“ nelze z textu dohody ze dne 20. 9. 1996 učinit jiný závěr, než že žalobkyně a žalovaný zařadili označené nemovitosti do majetku ve svém bezpodílovém spoluvlastnictví a vypořádali je tak, že do budoucna se stává jejich výlučným vlastníkem žalovaný. Potud není skutkové zjištění odvolacího soudu, který dovodil opačný závěr, správné. Protože je však dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví pro účely vypořádání společného majetku dohodou o narovnání právních vztahů a protože omyl
o spornosti práva (vyjma omylu vyvolaného lstí) není způsobilý založit neplatnost dohody o narovnání, nejde v daném případě o skutkové zjištění, které by bylo významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Proto ani tento dovolací důvod neobstojí.
Vedle toho dovolatel namítá nesprávné skutkové zjištění i v tom, že podle něho byl dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 20. 9. 1996 změněn obsah dříve uzavřené smlouvy o prodeji části podniku tak, že žalovaný nadále nebyl povinen zaplatit původní kupní cenu podniku 1.000.000,- Kč nýbrž jen 10.000,- Kč, což má dopad na posouzení výše uplatněného nároku .
Podle §143 obč. zák. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů, věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřeném manželství nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1127 uvedl, že „Výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby“. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, kde uvedl, že: „za úpravy bezpodílového spoluvlastnictví manželů obsažené v občanském zákoníku před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., pokud byl podnikatelem jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM“. Převedl-li tedy po zániku manželství jeden z bývalých manželů na druhého manžela takto oddělený majetek smlouvou o prodeji části podniku a uzavřel-li také dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jednalo se podle platného práva o dva samostatné závazky, u každého z nich s jiným okruhem upravovaných vztahů, které obstojí vedle sebe. Jestliže tedy platné právo nevylučovalo existenci uvedených smluv vedle sebe a jestliže z chování smluvních stran bylo zřejmé, že i po uzavření pozdější smlouvy respektují práva a povinnosti založené dřívější smlouvou o prodeji části podniku (žalovaný se ujal prodaného podniku, splácel kupní cenu a označoval účel plateb poskytovaných žalobkyni v účetních dokladech jako platby na kupní smlouvu), bylo namístě text v dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví pod bodem pod VI. vyložit tak, že pozdější smlouvou došlo jen k doplnění dříve sjednaných práv a povinností z kupní smlouvy o ujednání, že z oddělených prostředků vyplacených na kupní cenu podniku bude jen částka 10.000,- Kč použita ke krytí vypořádacího podílu z bezpodílového spoluvlastnictví manželů. To není v rozporu s tím, že podle bodu X. smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů byly smlouvou ze dne 20. 9. 1996 vypořádány veškeré nároky účastníků plynoucí z jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Tyto skutkové závěry, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, mají oporu v provedeném dokazování, a jsou tedy správné.
Jelikož se žalovanému prostřednictvím žádného z uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo,
v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2007
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu