ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.493.2006.1
sp. zn. 26 Odo 493/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) H. R., a b) J. R., proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem , o zaplacení 60.270,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 65/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č. j. 25 Co 221/2005-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se (poté, co žalobu nejprve rozšířili a posléze omezili) domáhali, aby žalovaný zaplatil každému z nich 30.135,- Kč. Žalobu odůvodnili tím, že byli spolu s žalovaným podílovými spoluvlastníky osobního vozidla, a to každý jednou ideální třetinou. V období od 6. 5. 1999 do 17. 11. 2002 užíval osobní automobil výlučně žalovaný. Tím, že užíval vozidlo nad rámec svého spoluvlastnického podílu, získal bezdůvodné obohacení, které jim je povinen vydat. Během 1292 dnů, kdy se žalobci a žalovaný měli podělit o užívání vozidla stejnou měrou a kdy výše obvyklého nájemného při zapůjčení srovnatelného vozidla (po odečtení běžných nákladů) činila 70,- Kč denně, žalovaný získal na jejich úkor plnění (za 861,2 dne po 70,- Kč) celkem 60.270,- Kč. Každému z nich by tedy měl vydat 30.135,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. října 2004, č. j. 9 C 65/2002-118, uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců 21.532,- Kč spolu se 7 % úrokem z prodlení od 30. 1. 2002 do zaplacení (výroky I. a II.), v té části, v níž se každý ze žalobců domáhal zaplacení 8.603,- Kč spolu se 7 % úrokem z prodlení od 30. 1. 2002 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok III. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
Soud prvního stupně měl z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. D 420/98-57, ze dne 15. 12. 1999, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po J. R., zemřelém , nabyli pozůstalí synové J. R. (žalobce b/) J. R. (žalovaný) a J. R. do podílového spoluvlastnictví osobní automobil zn. Škoda 130 L, rok výroby 1986 (dále též „předmětný vůz“) každý z nich stejným dílem. Na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 11. 2000, č. j. 18 D 615/99-42, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po J. R., nabyla jeho spoluvlastnický podíl k předmětnému vozidlu jeho manželka (žalobkyně a/). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 3. 2002, č. j. 9 C 171/2001-33, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002, č. j. 54 Co 200/2002-48, a který nabyl právní moci dne 18. 11. 2002, bylo podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětnému vozidlu zrušeno, vozidlo bylo přikázáno do výlučného vlastnictví žalovaného a bylo mu uloženo zaplatit každému ze žalobců vypořádací podíl 5.066,- Kč. V období od 6. 5. 1999 do 17. 11. 2002 užíval předmětné vozidlo bez souhlasu žalobců výhradně žalovaný. Vzhledem k tomu, že předmětné vozidlo bylo vyrobeno v roce 1986 a firmy, které se pronájmem automobilů zabývají, tak zastaralý typ vozidla již neprovozují, opřel soud prvního stupně úvahu o výši obvyklého nájemného o zprávu firmy Š. s. r. o., která se zabývá finančním leasingem a stanovila by výši splátek z případného úvěrového vztahu za vozidlo v ceně 15.520,- Kč (jež odpovídá ceně předmětného vozidla) částkou 690,- Kč měsíčně tj. (podle soudu prvního stupně) 57,- Kč denně. S přihlédnutím k tomu soud prvního stupně určil hodnotu plnění, jež získal žalovaný na úkor žalobců, částkou 50,- Kč denně. Za 1292 dny při ceně nájmu 50,- Kč denně představuje hodnota plnění získaného užíváním vozidla 64.600,- Kč. Z toho dvě třetiny je žalovaný povinen vydat žalobcům tj. každému z nich 21.532,- Kč. Soud prvního stupně se vypořádal i s námitkou žalovaného, že část nároku je již promlčena. Vycházel z toho, že žalobci nabyli vědomost o tom, kdo má osobní automobil u sebe a vůči komu se tedy mají domáhat bezdůvodného obohacení, až v únoru 2001. Teprve od tohoto okamžiku jim počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta. Žalobci podali žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 8. 2. 2002. Tím uplatnili právo z bezdůvodného obohacení ještě před uplynutím subjektivní promlčecí lhůty. Zároveň však byla zachována i tříletá objektivní lhůta, jejíž běh započal od okamžiku, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo.
K odvolání žalobců i žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. září 2005, č.j. 25 Co 221/2005-162, rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujících výrocích I. a II. potvrdil, v zamítavých výrocích III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců 2.804,- Kč se 7 % úrokem z prodlení od 31. 1. 2002 do zaplacení a ve zbývající zamítavé části jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně volnou úvahou dospěl k závěru, že obvyklé nájemné je o 10,- Kč denně vyšší, a vycházel tak z obvyklého nájemného za srovnatelné vozidlo ve výši 60,- Kč denně. S ohledem na to vyčíslil výši bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na úkor každého ze žalobců, částkou 25.840,- Kč a přiznal každému ze žalobců o 2.804,- Kč více než soud prvního stupně. S námitkou žalovaného, jíž žalovaný uplatnil započtení nákladů, které mu vznikly ve výši 7.049,- Kč v souvislosti s pojištěním vozidla a ve výši 18.600,- Kč a 220,- Kč v souvislosti s opravou a přípravou vozidla pro STK, se vypořádal tak, že za prokázané účelně a nezbytně vynaložené náklady, uznal jen zaplacení povinného pojištění v souhrnné výši 4.512,- Kč. Z toho započetl na uplatněný nárok vůči každému ze žalobců jednu třetinu tj. částku 1.504,- Kč. Zbývající náklady nepovažoval za prokázané, neboť žalovaný předložil doklady vystavené na osobu Josefa Randáka, což je osoba odlišná od žalovaného, a pokud se jednalo o opravu vozidla, nebylo z předloženého dokladu zřejmé, které práce byly nutné pro přípravu vozidla na státní technickou kontrolu a které již nikoliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu a to proti výrokům, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně přiznaných částek 21.532,- Kč s příslušenstvím, a dále proti výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalobcům ještě dalších 2.804,- Kč s příslušenstvím, podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen „o.s.ř.“ Proti potvrzujícím výrokům brojil námitkou, že nebyly zohledněny veškeré jím tvrzené náklady, které vynaložil na vozidlo v době, kdy je užíval, a námitkou, že přiznaná výše bezdůvodného obohacení odporuje dobrým mravům (podle dovolatele nepoměrně přesahuje hodnotu vozidla). Pokud se jednalo o náklady, nesouhlasil především s tím, že neprokázal veškeré náklady, které na vozidlo vynaložil a které namítl k započtení. Proti měnícím výrokům uplatnil námitku, že odvolací soud svoji volnou úvahu o tom, že obvyklé nájemné za srovnatelné vozidlo činí o 10,- Kč denně více, než jak je stanovil soud prvního stupně, tedy že činilo právě 60,- Kč denně, ničím nepodložil. Závěrem navrhl, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřila jen žalobkyně a), a to tak, že podpořila správnost závěru odvolacího soudu ohledně obvyklého nájemného ve výši 60,- Kč denně. Uvedla, že odvolací soud při své volné úvaze vyšel z důvodů provedených soudem prvního stupně, nikterak se neodchýlil od podstaty problému ani od právního posouzení věci soudem prvního stupně a při stanovení výše bezdůvodného obohacení nikterak nevybočil z mezí, které měl k dispozici z provedených důkazů. Navíc se domnívá, že neexistuje možnost objektivně přezkoumat správnost volné úvahy soudu, pokud dospěl odvolací soud k odlišné částce oproti soudu prvního stupně, je to právě otázka volné úvahy, kterou v tomto konkrétním případě nelze exaktně, pro všechny uspokojivě vysvětlit. Nesouhlasila ani s dalšími námitkami žalovaného. Závěrem navrhla dovolaní odmítnout.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. září 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 (tedy ani v případě podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné v přisuzujících výrocích pod body I. a II. (jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit každému ze žalobců 21.532,- Kč spolu se 7 % úrokem z prodlení od 30. 11. 2002 do zaplacení) a zčásti jej změnil ve výrocích pod body III. a IV. tak, že žalovanému uložil zaplatit každému ze žalobců dalších 2.804,- Kč spolu se 7 % úrokem z prodlení od 30. 11. 2002 do zaplacení [tj. s příslušenstvím, k němuž se při úvaze o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) věty za středníkem o.s.ř. nepřihlíží]. Je nepochybné, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nárocích dvou účastníků (žalobců), jejichž společenství v řízení má samostatnou povahu, a že každý z nich uplatnil nárok s dělitelným plněním, přičemž došlo k rozštěpení jejich práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (ohledně potvrzujících výroků o částkách 21.532,- Kč s příslušenstvím se posuzuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zatímco ohledně měnících výroků o částkách 2.804,- Kč s příslušenstvím přichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Proto je třeba posuzovat přípustnost dovolání vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům a ve vztahu ke každému z žalobců samostatně. Dovolatel – podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadl rozsudek odvolacího soudu jak v potvrzujících výrocích (jimiž byl zavázán k plněním přesahujícím 20.000,- Kč), tak i v měnících výrocích (jimiž byl zavázán k plněním nepřesahujícím 20.000,- Kč). Bylo – li však měnícími výroky rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč (nešlo o věc obchodní), není proti nim dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. to vylučuje.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu (jimiž bylo uloženo žalovanému zaplatit každému ze žalobců 21.532,- Kč s příslušenstvím).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Námitkou, že odvolací soud nezohlednil veškeré nutné náklady, které dovolatel vynaložil v souvislosti s užíváním vozidla, nýbrž jen náklady ve výši 4.512,- Kč, dovolatel napadá hodnotící závěr odvolacího soudu o tom, že důkazy, o které dovolatel opírá své tvrzení, nemají potřebnou vypovídací hodnotu. Dovolatel tak touto námitkou uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, která učinil odvolací soud, resp. proti vadnému hodnocení důkazů). Dovolatel však opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka nesprávného právního posouzení věci pro rozpor nároku s dobrými mravy. Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, nebo usnesení ze dne 18.11.2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným přesahem pro soudní praxi (rozhodování obdobných věcí).
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu