ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1300.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1300/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) H. Č., a b) B. Č., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému B. p. m. H. K. v likvidaci, státnímu podniku, zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství I. P., na straně žalovaného, zastoupeného advokátem, o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 127/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2006, č. j. 20 Co 362/2006-697, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.035,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 3. 2006, č. j. 11 C 127/94-663 (poté, co byl jeho rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 11 C 127/94-453, vydaný v řízení následujícím poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 11. 1999, č. j. 2 Cdon 1725/97-162, zčásti zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 1997, č. j. 25 Co 101/96-128, a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. 5. 1996, č. j. 11 C 127/94-104, a následně vydaný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 5. 2000, č. j. 11 C 127/94-199, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2001, č. j. 25 Co 615/2000-221, zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2005, č. j. 20 Co 39/2005-554), zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat žalobcům, „každému po jedné ideální polovině“, nemovitost – objekt k bydlení č. p. 112 s pozemky p.č. 118/1 a p. č. 32/1, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 3 pro k. ú. K. a obec H. K. u Katastrálního úřadu pro K. k., pracoviště H. K. (dále jen „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně, vycházeje ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení a jsa vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 18. 11. 1999, č. j. 2 Cdon 1725/97-162, dospěl k závěru, že žalobci jsou osobami oprávněnými k vydání předmětných nemovitostí podle ustanovení §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon“), avšak žalovaný není osobou povinnou, neboť předmětné nemovitosti nebyly ke dni účinnosti restitučního zákona (tj. ke dni 1. 11. 1990) v jeho držení (§4 odst. 1 restitučního zákona). K uvedenému datu tyto nemovitosti držel vedlejší účastník I. P., a to na základě hospodářské smlouvy ze dne 17. 5. 1990 ve znění dodatku ze dne 20. 5. 1990 (dále jen „hospodářská smlouva“), jíž Bytový podnik města H. K. (žalovaný) převedl na I. P. právo hospodaření (vlastnické právo) k předmětným nemovitostem.
Dále soud prvního stupně provedl dokazování pro posouzení, zda vedlejší účastník uzavíral hospodářskou smlouvu v dobré víře, přičemž vycházel ze závazného právního názoru Krajského soudu v Hradci Králové vysloveného v jeho zrušujícím usnesení ze dne 10. 3. 2005, č. j. 20 Co 39/2005-554, a dovodil, že se žalobcům „nepodařilo unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní“ a zpochybnit tak existenci dobré víry vedlejšího účastníka, že se na základě hospodářské smlouvy skutečně stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Následně vyslovil závěr, že byl-li vedlejší účastník jako fyzická osoba oprávněným držitelem nemovitostí ke dni účinnosti restitučního zákona, je vyloučeno, aby žalovaný jako právnická osoba byl povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 restitučního zákona, neboť držba žalovaného a vedlejšího účastníka se vzájemně vylučuje. Žalovaný tak není v daném sporu osobou pasivně legitimovanou. Soud prvního stupně závěrem připomněl, že ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi v postavení žalovaného již celá věc byla pravomocně rozhodnuta.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací věc přezkoumal a rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, č. j. 20 Co 362/2006-697, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a odkázal na jeho odůvodnění. K závěrům vysloveným soudem prvního stupně dodal, že soud prvního stupně i odvolací soud byly povinny vycházet ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR vysloveného ve výše citovaném rozsudku, že v dané věci je rozhodné pouze to, zda se I. P. stal na základě hospodářské smlouvy držitelem nemovitostí ve smyslu §132a odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tedy zda byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu nemovitosti patří a tento stav trval ke dni účinnosti restitučního zákona, přičemž otázka platnosti hospodářské smlouvy nemá právní relevanci. Odvolací soud dále konstatoval, že ze všeho, co bylo v řízení prokázáno, lze objektivně usuzovat, že vedlejší účastník mohl být důvodně přesvědčen o tom, že se na základě hospodářské smlouvy stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Okolnosti, jež měly nastat po 1. 11. 1990, označil za právně bezvýznamné, protože rozhodným dnem pro posouzení, kdo je oprávněným držitelem nemovitostí ve smyslu ustanovení §4 restitučního zákona, byl právě den nabytí účinnosti tohoto zákona.
K otázce, zda byla ze strany vedlejšího účastníka zachována „obvyklá“ opatrnost při uzavírání právního úkonu jako jedna z okolností významných pro vyslovení závěru o nabytí věci v dobré víře s ohledem na ustanovení §14 odst. 11 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, které bylo, dle názoru žalobců, při uzavírání hospodářské smlouvy ze strany žalovaného porušeno, odvolací soud dovodil, že i kdyby bylo uvedené ustanovení „nutno i na případ smlouvy uzavřené mezi žalovaným a vedlejším účastníkem v květnu 1990 vztáhnout, nemělo by to na otázku existence, dobré víry‘ vedlejšího účastníka vliv“.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazují na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že jeho právní posouzení věci je v rozporu s hmotným právem, když otázku dobré víry vedlejšího účastníka zkoumal pouze ke dni 1. 11. 1990, tj. ke dni nabytí účinnosti restitučního zákona, ačkoli dobrá víra o oprávněnosti s věcí nakládat jako s věcí vlastní musí existovat po celou dobu vydržecí lhůty, a současně opomněl, že vydržením nelze nabýt vlastnictví k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (jako byl ke dni účinnosti restitučního zákona žalovaný). Dle dovolatelů je hospodářská smlouva neplatná pro rozpor s právními předpisy, neboť žalovaný při převodu práva hospodaření k předmětným nemovitostem na vedlejšího účastníka nerespektoval kogentní ustanovení §14 odst. 11 vyhlášky č. 119/1988 Sb. V této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 42/94, podle něhož za prokázané obcházení zákona při uzavírání smluv o převodu majetku spadajícího do působnosti zákona č. 87/1991 Sb. před nabytím účinnosti tohoto zákona nese odpovědnost právnická osoba „v tom smyslu, že bude osobou povinnou“. Vedlejší účastník byl navíc při nabývání předmětných nemovitostí protiprávně zvýhodněn jako bývalý pracovník žalovaného, který na své vztahy se žalovaným „navázal“ později v rámci své podnikatelské činnosti, když pro žalovaného prováděl stavební úpravy na objektech v centru H. K. Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají, že při hodnocení důkazů došlo k porušení §132 a násl. o. s. ř., jeho závěry nemají oporu v provedeném dokazování a nekorespondují se skutkovými zjištěními podle obsahu spisu, „což mimo jiné má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, nekorespondující s konstantní judikaturou“, a že v řízení došlo k porušení zásady rovnosti účastníků a zásady spravedlivého procesu. Poukazují na to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, jaké důkazy navržené žalobci byly v řízení provedeny a hodnoceny, jaká skutková zjištění a právní závěry z nich byly vyvozeny, zejména z jakých důkazů byl učiněn závěr, že vedlejší účastník byl ke dni 1. 11. 1990 držitelem předmětných nemovitostí v dobré víře. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožňuje s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, v podrobnostech odkazuje na svá stanoviska vyjádřená v průběhu celého řízení a výslovně se vzdává práva na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vedlejší účastník se plně ztotožňuje s právním názorem soudů obou stupňů, které vycházely z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jenž v dané věci již jednou rozhodoval, že právně relevantní je v posuzovaném případě toliko otázka dobré víry vedlejšího účastníka ve vztahu k držbě předmětných nemovitostí ke dni 1. 11. 1990. Tvrzení žalobců ohledně skutečností nastalých po 1. 11. 1990 nemohou být dle vedlejšího účastníka z hlediska posouzení dobré víry právně významná. Vedlejší účastník dále obsáhle polemizuje s námitkami dovolatelů týkajícími se jeho vztahu k žalovanému a platnosti kupní smlouvy s tím, že tato tvrzení označuje za „záměrně a účelově“ nepravdivě formulovaná a navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné, směřuje-li proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku v této věci proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. však není dána tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20/1998 pod poř. č 147). O takovou situaci jde právě v projednávané věci. V pořadí první, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a potvrzující rozsudek odvolacího soudu, byly totiž zrušeny rozsudkem dovolacího soudu a v dalším řízení byly soudy obou stupňů již vázány právním názorem dovolacího soudu, přičemž v pořadí druhý, třetí i čtvrtý rozsudek soudu prvního stupně byl zamítavý, takže nelze dovodit, že by zde nastala situace, kdy soud prvního stupně rozhodl v posledním rozsudku odlišně od svých rozsudků předchozích v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit a založit jeho přípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým jsou vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) či nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněná v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 132, a ročník 2006, pod č. 6). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) respektoval důsledky plynoucí z vázanosti odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) právním názorem soudu dovolacího a založil své rozhodnutí (po doplnění skutkových zjištění soudem prvního stupně) na právním názoru dovolacího soudu, jenž v předchozím řízení jeho dřívější rozhodnutí ve věci zrušil. Jelikož závěr, že držba nemovitosti ve smyslu ustanovení §132a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 fyzickou osobou ke dni nabytí účinnosti restitučního zákona vylučovala ve sporu podle §5 odst. 4 restitučního zákona pasivní legitimaci právnické osoby, která předmětnou nemovitost na fyzickou osobu před nabytím účinnosti restitučního zákona, byť i neplatně, převedla, k němuž dovolací soud dospěl v dotčeném rozsudku ze dne 18. 11. 1999, č. j. 2 Cdon 1725/97-162, se opírá o ustálenou výkladovou praxi a nebyl v rámci další judikatorní činnosti dovolacího soudu překonán, neshledal dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Námitky dovolatelů týkající se protiprávního zvýhodnění vedlejšího účastníka nemohou mít z hlediska posuzované věci právní relevanci. Významné by mohly být toliko v případě, že by předmětem právního posouzení byla otázka, zda osobou povinnou vydat věc žalobcům je vedlejší účastník. Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi však již celá věc byla dříve pravomocně rozhodnuta, jak ostatně připomíná soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku.
Závěr, k němuž dospěl Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, publikovaném pod č. 13 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, s. 67, na nějž dovolatelé odkazují, nelze vztáhnout na posuzovaný případ, neboť obcházením zákona s výše uvedenými důsledky je zde míněno obcházení ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., upravujícího zákaz převodu vlastnických či užívacích práv z povinné osoby na jiný subjekt, uzavřením smlouvy týkající se převodu nemovitosti v době přede dnem účinnosti tohoto zákona.
Namítají-li dovolatelé, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění nemajícího podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, bylo již výše vysvětleno, že přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou být takové námitky relevantní.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalovaný se práva na náhradu nákladů dovolacího řízení výslovně vzdal a vedlejšímu účastníkovi vznikly náklady dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.250,- Kč (§2 odst. 1, §8 ve spojení s ustanoveními §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 485,- Kč odpovídající 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. října 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu