ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1446.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1446/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce S. d. i., zastoupeného advokátem, proti žalované V. S., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 553.013,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 193/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2006, č. j. 15 Co 92/2005-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č.j. 35 C 193/98-207, uložil žalované povinnost uhradit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 553.013,- Kč s 16 % úrokem z prodlení z jednotlivých částek tvořících celkovou žalobcovu pohledávku počítaným vždy od data splatnosti každé této částky do zaplacení; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 553.013,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného nájemného za nájem nebytových prostor a úhrad spojených s jejich užíváním a nájemného za nájem movitých věcí. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že se žalobce a výrobní družstvo K. hospodářskou smlouvou ze dne 12. 9. 1973 (dále jen „hospodářská smlouva“) dohodli na sdružení finančních prostředků ke společné výstavbě a společnému užívání provozně-administrativní budovy, ulice O., na pozemku p. č. 260/0, k. ú. B. (dále jen „budova“ nebo „předmětná budova“). Z dodatku č. 1 ze dne 24. 7. 1979, dodatku č. 2 ze dne 1. 3. 1983 a dodatku č. 3 ze dne 5. 4. 1999 k uvedené smlouvě vyplývá, že družstvo K. bude vystupovat jako vlastník celé budovy a žalobce jako její spoluuživatel, jenž má právo užívat celé první poschodí a jednu místnost v suterénu předmětné budovy s tím, že tyto prostory nesmí předat do užívání jiné socialistické organizaci bez souhlasu vlastníka. Právní vztah mezi žalobcem a družstvem K. zanikl dohodou o narovnání ze dne 17. 3. 2003 uzavřenou v důsledku zájmu družstva K. jako dosavadního vlastníka budovy předmětnou budovu prodat.
Dále bylo zjištěno, že žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemce uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 29. 11. 1994 (dále jen „nájemní smlouva“) za účelem provozování kadeřnictví a holičství, včetně prodeje kosmetických výrobků, na dobu určitou do 31. 12. 1999. Nedílnou součástí této smlouvy je dodatek č. 1 ze dne 19. 11. 1996, dodatek č. 2 ze dne 31. 1. 1997 a dodatek č. 3 ze dne 30. 6. 1997, jímž bylo změněno původní označení smlouvy na smlouvu o nájmu nebytových prostor a o podnikatelském nájmu movitých věcí. Celková částka měsíčního nájemného podle nájemní smlouvy ve znění jejích dodatků činila 40.606,- Kč. Ohledně režijních nákladů a služeb spojených s užíváním nebytových prostor bylo dohodnuto, že se na nich žalovaná bude podílet stanovenými procenty z celkových nákladů na první podlaží předmětné budovy. Nájemní vztah mezi žalobcem a žalovanou byl ukončen ke dni 30. 9. 1998 na základě výpovědi podané žalovanou dne 30. 6. 1998.
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že žalobce prokázal své právo užívat nebytové prostory v prvním podlaží předmětné budovy (dále jen „předmětné prostory“) a že nájemní smlouva mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena platně, neboť splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době jejího uzavření (potřebný souhlas Úřadu městské části Brno-střed vyplývá ze sdělení tohoto úřadu ze dne 30. 11. 1994). V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalobci byl ze strany družstva K. udělen souhlas s pronajímáním předmětných prostor (oznámením žalobce o změně uživatele holičsko-kadeřnického salónu ze dne 9. 12. 1994 a výpovědí svědka M. P., bývalého předsedy družstva K.). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce měl právo disponovat s předmětnými prostory, tedy je i pronajmout; pokud čl. I. nájemní smlouvy obsahuje prohlášení žalobce, že je spoluvlastníkem předmětných prostor, nezpůsobuje toto prohlášení neplatnost této smlouvy a nemá žádný vliv na závazkový vztah účastníků.
Skutečnost, že žalovaná žalobci v období od ledna 1998 do 30. 9. 1998 uhradila toliko částku 5.000,- Kč, nebyla mezi účastníky sporná. Výše a splatnost jednotlivých dlužných částek byla prokázána nájemní smlouvou, jejími dodatky a předloženými fakturami. Výpověď nájemní smlouvy ze strany žalované sice soud prvního stupně posoudil jako neplatnou, neboť možnost jednostranného ukončení nájemního vztahu nevyplývá ani z příslušných zákonných ustanovení, ani ze smluvních ujednání mezi účastníky, nicméně vycházel z doby skutečného užívání předmětných prostor odpovídající období, za něž žalobce požadoval dlužnou částku.
Soud prvního stupně, s ohledem na znění dohody o narovnání ze dne 24. 10. 1997 uzavřené mezi účastníky za účelem vypořádání vzájemných nároků, jíž byla veškerá sporná práva a závazky za období od 1. 1. 1995 do 30. 6. 1997 zrušena a nahrazena novými, a kterou soud prvního stupně posoudil jako platnou, nepřisvědčil obraně žalované proti žalobě spočívající v tom, že jí žalobce dluží za přeplacené nájemné za roky 1995, 1996 a období leden až červen 1997 částku 648.678,- Kč. Namítala-li žalovaná v rámci své obrany rovněž, že požadovala slevu z nájemného, nebylo v řízení prokázáno, že by právo na slevu jakkoli u pronajímatele uplatnila ve smyslu ustanovení §675 občanského zákoníku.
Požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení posoudil soud prvního stupně jako důvodný a správný co do jeho výše.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 17. 10. 2006, č. j. 15 Co 92/2005-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně úplnými a věcně správnými, zcela se ztotožnil také s jeho právními závěry a odkázal na podrobné odůvodnění jeho rozsudku. K závěru ohledně oprávnění žalobce disponovat s předmětnými prostorami odvolací soud dodal, že toto oprávnění žalobci svědčilo jak na základě původní hospodářské smlouvy, kde byl výslovně označen jako spoluvlastník předmětné budovy, tak i na základě dodatků k této smlouvě, kde byl žalobce označen jako „trvalý uživatel“. Odvolací soud s odkazem na dřívější společenské poměry, jimiž byly „tradiční právní instituty vlastnictví“ deformovány, konstatoval, že institut trvalého užívání umožňoval některé dispozice s nemovitostmi, a to i jejich pronajímání.
Co se týče zjištění soudu prvního stupně týkajícího se souhlasu družstva K. s pronájmem předmětných prostor, odkázal odvolací soud na výslech svědka P. a listinu ze dne 9. 12. 1994 a na zhodnocení těchto důkazů soudem prvního stupně. Pokud hospodářskou smlouvou ve znění jejích pozdějších dodatků nebyla upravena konkrétní forma, jakou má být požadovaný souhlas poskytnut, lze mít za to, že neprojevilo-li družstvo K. žádné výhrady ke sdělení ze dne 9. 12. 1994, vyslovilo tak konkludentně souhlas. Uvedenému odpovídá i fakt, že žalovaná skutečně předmětné prostory užívala od 1. 1. 1995 až do ukončení nájemního vztahu ke dni 30. 9. 1998.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam shledává v tom, že v dosavadním řízení v dané věci bylo rozhodováno „v zásadním rozporu s hmotným právem a to s právem vlastnickým“, neboť soudy obou stupňů posuzovaly platnost nájemní smlouvy v rozporu s platnou právní úpravou. Podle dovolatelky nebyla nájemní smlouva platně uzavřena, neboť žalobce neprokázal právo pronajmout předmětné prostory. Dovolatelka se domnívá, že soudy obou stupňů při rozhodování v dané věci nerespektovaly občanské právo hmotné, potažmo Ústavu České republiky a Listinu základních práv a svobod a byla rovněž narušena „rovnováha účastníků před soudy“, neboť jednomu účastníkovi bylo přiznáno větší právo než druhému, když „ničím nepodložený argument žalobce o právu nakládat svobodně s nemovitostí…byl brán jako fakt“. Dovolatelka v této souvislosti vytýká soudu prvního stupně, že v řízení nijak nezohlednil zjištění učiněné z katastru nemovitostí, že vlastníkem předmětné budovy v rozhodné době bylo družstvo K. Dovolatelka namítá, že nebyl předložen dokument, jenž by dokládal souhlas družstva K. s pronájmem předmětných prostor; nájemní smlouva tak trpěla právní vadou, neboť nebyla splněna podmínka pro její uzavření. Dále dovolatelka napadá prohlášení žalobce, že je spoluvlastníkem pronajímaných nebytových prostor, uvedené v záhlaví nájemní smlouvy jako právně nedoložené, „neodpovídající faktické ani právní skutečnosti“. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, resp. rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §243 o. s. ř. a v případě, že shledá podmínky pro přípustnost dovolání, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a přiznal žalované nárok na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené napadeným rozsudkem bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003).
Dovodil-li tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), že oprávnění žalobce disponovat s předmětnými prostorami vyplývalo z hospodářské smlouvy ze dne 12. 9. 1973 a jejích pozdějších dodatků, směřují námitky dovolatelky spočívající v tom, že žalobce neprokázal právo tyto prostory pronajmout (nepřípustně) proti skutkovým zjištěním.
Stejně tak námitka, že v řízení nebylo prokázáno udělení souhlasu s pronájmem předmětných prostor ze strany družstva K. (resp. že nebyl předložen dokument dokládající udělení takového souhlasu), není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť rovněž zjevně směřuje proti skutkovému stavu věci.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, že v řízení nezohlednil zjištění o vlastníku předmětné budovy učiněné z výpisu z katastru nemovitostí, nejedná se rovněž o námitku způsobilou založit přípustnost dovolání. Jak dovodil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 662/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2005, pod číslem 74, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 1391/2004, námitkou, že soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však lze uplatnit jen v případě, je-li dovolání již jinak přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že soud „žalobci přisoudil právo odpovídající vlastnickému právu“, polemizuje s názorem, na němž napadené rozhodnutí nespočívá, neboť závěry soudů obou stupňů o oprávněnosti žalobce uzavřít se žalovanou smlouvu o nájmu nebytových prostor, nejsou (primárně) založeny na závěru, že žalobci svědčí vlastnické právo k nemovitosti, v níž se nalézají předmětné prostory. Přitom je nepochybné, že pronajímatelem může být i osoba od vlastníka odlišná, pokud její právo disponovat s předmětem nájmu vyplývá ze smlouvy anebo ze zákona (srov. Švestka J. a kol.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 1172).
Atributy zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nejsou naplněny, ani pokud se jedná o prohlášení žalobce, že je spoluvlastníkem předmětných prostor, uvedené v nájemní smlouvě. Dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nájemní smlouva splňuje všechny obligatorní náležitosti a žalobce byl oprávněn ji uzavřít, nemůže toto prohlášení žalobce způsobit její neplatnost, jak správně zkonstatoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, neboť uvedenou okolnost nelze podřadit žádnému ze zákonných důvodů neplatnosti právních úkonů (§37 - §39 obč. zák.).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu