ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1566.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1566/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání d. p. ch. v. a s. D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 1. 3. 2005, sp. zn. 28 Co 59/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1207/2003 (žalobkyně D. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému družstvu Druchema, zastoupenému advokátem, o vydání věci), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 23. 1. 1998, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze 24. 6. 2004, č. j. 6 C 1207/2003-65. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému družstvu uloženo vydat žalobkyni „budovu bez čísla popisného a čísla evidenčního – jinou stavbu, postavenou na parcele č. 47/2 v obci Z., okres P., zapsanou na listu vlastnictví č. 263 pro katastrální území Z. u Katastrálního úřadu P., a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému družstvu bylo také uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 5.375,- Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného družstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 1. 3. 2005, sp. zn. 28 Co 59/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného nebylo shledáno důvodným a že odvolací soud se plně ztotožňuje se skutkovými a právními závěry, které učinil soud prvního stupně.
Také odvolací soud byl toho názoru, že tu v řízení šlo o budovu stojící na pozemku parc. č. 47/2 v katastrálním území Z., která je budovou odlišnou od obytné budovy čp. 35 ve Z., která stojí na pozemku parc. č. 47/1 v témže katastrálním území; nešlo tu tedy o součást domu čp. 35 ve Z. Uvedená jiná budova na pozemku parc. č. 47/2 ve Z., nazývaná „dílnou“ měla od vyvlastnění, provedeného rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru P. z 10. 9. 1962, č. j. Fin. 180-4-1589/1962/Ko, a rozhodnutím rady téhož národního výboru z 20. 6. 1965, č. j. Fin./4-A-1589/62-Ko, odlišné užívání odlišnými vlastníky. Tato budova byla odňata právním předchůdcům žalobkyně a byla „po dobu několika let samostatně užívána“; tomu odpovídalo i rozdělení pozemku parc. č. 47 na parcelu č. 47/1, na které stojí dům čp. 35, a na parcelu č. 47/2, na níž je umístěna stavba bez evidenčního čísla a bez čísla popisného.
Odvolací soud sdílel i názor soudu prvního stupně o tom, že tu není předcházející pravomocné soudní rozhodnutí, které by bylo překážkou věci rozsouzené ve sporu mezi žalobkyní a žalovaným družstvem. Takovým rozhodnutím tu není rozhodnutí Městského soudu v Praze z 30. 6. 2000, č. j. 33 Ca 207/99-17, které nezakládá skutečnost, že by již bylo o sporu mezi žalobkyní D. L. a žalovaným družstvem D. rozhodnuto. Uváděným soudním rozhodnutím z 30. 6. 2000 bylo jen potvrzeno rozhodnutí katastrálního úřadu, jímž byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva ohledně neoznačené budovy na pozemku parc. č. 47/2 v katastrálním území Z.; v odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že označování samotné „dílny“ číslem popisným, náležejícím jiné stavbě, není možné a je vyloučeno, aby dvě stavby měly stejné popisné číslo, pokud ovšem „dílna“ netvoří jednu věc s obytnou části, označenou čp. 35. Z tohoto soudního rozhodnutí, vydaného v řízení o přezkum správního rozhodnutí, nevyplývalo tedy, že by tu byl učiněn právní závěr o tom,že neoznačená budova na pozemku parc. č. 47/2 je součástí domu čp. 35 ve Z., stojícího na pozemku parc. č. 47/1 v katastrálním území Z. V této souvislosti pak odvolací soud poukazoval na rozhodnutí finančního odboru Okresního národního výboru P. z 10. 9. 1962, podle něhož bylo vydáno opatření ve smyslu ustanovení §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu (o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru), vztahující se na „provozovnu /dílnu/ při domě čp. 35 ve Z., označenou v pozemkové knize jako skladiště“.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně ohledně námitky promlčení, vznesené v tomto sporu žalovaným družstvem v řízení u soudu prvního stupně. Odvolací soud pokládal za v řízení doložené, že žalobkyně požádala včas o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a že tu došlo k uzavření dohody o vydání budovy na pozemku parc. č. 47/2 ve Z. ze strany žalovaného družstva (ke vkladu vlastnictví do katastru nemovitosti na základě této dohody však nedošlo) a že žalobkyně tuto stavbu i fakticky převzala za stavu, kdy došlo k jejímu provoznímu oddělení od domu čp. 35 ve Z. Žalobkyně se stala již i vlastnicí pozemku parc. č. 47/2 v katastrálním území Z., na němž stojí budova, o niž jde v tomto soudním řízení. Za těchto okolností byl odvolací soud toho názoru, že „odvozovat promlčení od skutečnosti, že ke druhé žádosti žalobkyně o vydání věci došlo až 17. 12. 1997, by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku.“ Odvolací soud za takovýto rozpor s dobrými mravy by tu považoval skutečnost, že původní dohody o vydání věcí ze dne 1. 8. 1991 byla žalovaným družstvem sepsána tak, že podle ní nemohl katastrální úřad provést vklad vlastnického práva, přičemž skutečnost, že stavba, o kterou tu jde, byla protokolárně odevzdána žalobkyni při uzavření dohody, což svědčí o jednoznačném úmyslu stran při uzavírání dohody o vydání věci.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení). Odvolací soud přiznal žalobkyni i náklady odvolacího řízení, když byla žalobkyně úspěšná i v tomto řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované družstvo v řízení zastupoval, dne 7. 4. 2005 a dovolání ze strany žalovaného bylo dne 20. 5. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-západ, tedy ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se družstvo navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustní podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel ve svém dovolání především zdůrazňoval, že jeho námitka promlčení, uplatněná v tomto sporu, nebyla soudy obou stupňů správně posouzena s uvážením toho, co je k otázce uplatnění §3 občanského zákoníku v souvislosti s promlčením v praxi soudů judikováno. Dovolatel je přesvědčen, že „institut promlčení nemůže být v rozporu s dobrými mravy, neboť by se jednalo o zásadní průlom do právní jistoty účastníků právních vztahů a o popření základních principů práva“.
Dovolatel dále zdůrazňoval, že odvolací soud se v odůvodnění svého dovoláním napadeného rozhodnutí důsledně nevypořádal s námitkou žalovaného družstva, že tu projednávání této právní věci brání překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae) podle ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu, a to vzhledem k rozhodnutí Katastrálního úřadu P. z 1. 10. 1999, č. j. V 6-29/93 – STN, a dále vzhledem k rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 1. 1999, č. j. 33 Ca 30/98-47, i vzhledem k rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 6. 2000, č. j. 33 Ca 207/99-17.
Dovolávající se družstvo má ohledně stavby, která je předmětem tohoto soudního řízení za to, že „dílna“, jejíhož vydání se žalobkyně domáhá, je součástí domu čp. 35, vybudovaného na stavební parcele č. 47/1 ve Z. Tato nemovitost byla zakoupena na základě kupní smlouvy, uzavřené dne 5. 6. 1978 s manžely V. a L. H.; předmětem této smlouvy byl dům čp. 35 s pozemkem parc. č. 47/1 s veškerým příslušenstvím. Uvedená dílna bez čísla popisného je, podle názoru žalovaného družstva, součástí věci hlavní, tedy domu čp. 35 s pozemkem parc. č. 47/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 263 pro katastrální území Z. u Katastrálního úřadu P. Dílna je s domem čp. 35 spojena společnými zdmi, stejnou fasádou, společnou výškou, společnou střechou, rozvody topných médií, vody a elektřiny i dalšími jednotícími prvky; o nesamostatném postavení stavby, o níž jde v tomto řízení, svědčí i skutečnost, že nemá přiděleno samostatné číslo popisné, samostatně nebyla zkolaudována, stavebně technicky přísluší k nemovitosti čp. 35 ve Z. a jako samostatná nemovitost není zapsána v katastru nemovitostí. V době výstavby této dílny i v době jejího odnětí právním předchůdcům žalobkyně tvořila dílna součást domu čp. 35 ve Z. Celá stavba je tu jedním celkem. Zeď mezi domem čp. 35 a dílnou není zdí dělící obě budovy, ale je dodatečně vytvořena protipožární příčkou. Podle názoru dovolatele tu dojde ke znehodnocení věci hlavní (domu čp. 35), pokud tzv. „dílna“ bude vydána žalobkyni, protože bude pouze na nižší úrovni plnit svou funkci a tím se cena této nemovitosti sníží.
Dovolávajícím se družstvem byla sice dne 1. 8. 1991 uzavřena se žalobkyní dohoda o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., v níž byla vydávaná nemovitost označena jako „nemovitost ve Z. čp. 35, č. kat. 47/2, o výměře 482 m2, podle geometrického plánu č. 915-2007-4, vyhotoveného Střediskem geodézie P. 11. 1. 1964“. Žalované družstvo však sepsalo tuto dohodu podle výslovného přání žalobkyně, která tak vlastně žalované družstvo uvedla v omyl.
Dovolatel dále poukazoval na to, že se žalobkyně odvolala proti rozhodnutí Katastrálního úřadu P., kterým byl odmítnut vklad vlastnického práva žalobkyně ke stavbě na parcele č. kat. 47/2 ve Z. Pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze z 30. 6. 2000, č. j. 33 Ca 207/99-17, bylo však potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu P. o odmítnutí vkladu vlastnického práva ke stavbě na pozemku parc. č. 47/2 v katastrálním území Z. V uváděném rozhodnutí Městského soudu v Praze byl zaujat právní názor: „Označení samostatné „dílny“ na pozemku parc. č. 47/2 číslem popisným, náležejícím jiné stavbě, není možné a je vyloučeno, aby dvě stavby měly stejné popisné číslo. Pokud by pak tato dílna nebyla stavbou samostatnou, ale tvořila by jednu věc s obytnou částí a byla tak označena jako jediná stavba číslem popisným 35, nebylo by vůbec možné samostatně s touto dílnou disponovat, neboť by nešlo o věc samostatnou, ale o nedílnou část jiné věci“. S tímto právním závěrem je pak ovšem v rozporu závěr Krajského soudu v Praze v jeho rozsudku z 1. 3. 2005, sp. zn. 28 Co 59/2005, že „v daném případě se jedná o dvě odlišné nemovitosti a nedá se hovořit o součásti věci“.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného družstva navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Podle názoru žalobkyně odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatele, správně posoudil, že projednání této právní věci nebrání žádná překážka věci již rozsouzené, dále že mezi účastníky sporu rozdílně označovaná nemovitost není součástí budovy čp. 35, stojící na pozemku parc. č. 47/1 v katastrálním území Z., a také správně posoudil, že žalovaným družstvem vznesená námitka promlčení nároku žalobkyně „je v rozporu s dobrými mravy“.
Přípustnost dovolání dovolávajícího družstva tu bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je sice dovolání přípustní i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ovšem jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 1207/2003 Okresního soudu Praha-západ), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která by byla různými odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu byla odvolacím soudem řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Praze z 1. 3. 2000, sp. zn. 28 Co 59/2005, napadeného dovoláním dovolávajícího se družstva, vyplývá, že se odvolací soud zabýval zejména těmito právními otázkami: a) zda nemovitost, o niž šlo v tomto řízení, je součástí budovy čp. 35, stojící na pozemku parc. č. 47/2 v katastrálním území Z., okres P., b) zda nárok žalobkyně na vydání věci podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. bylo možné posoudit jako nárok promlčený, a c) zda šlo o právní věc, jejímuž projednání brání překážka věci již rozsouzené.
Totožnost právní věci ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu je dána nejen totožností účastníků řízení, ale i totožností předmětu řízení. V řízení, které lze zahájit jen na návrh, je předmět řízení určován obsahem konečného návrhu (petitu), ať již obsaženého v návrhu na zahájení řízení či účinně změněném během řízení nebo uplatněným vzájemným návrhem (srov. k tomu již výklad, který byl podán ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, na str. 752).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že v případech přístaveb nemovitostí je třeba posuzovat, zda se staly součástí původní nemovitosti, popřípadě zda tu vznikla nová nemovitá věc. Je třeba mít v této souvislosti na zřeteli i objasnění otázky oddělitelnosti stavby faktické či jen funkční.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 15. 1. 1997, II. ÚS 309/95, uveřejněném pod č. 6 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: „Ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení“.
Důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněném žalobou; není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a za jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k těmto uvedeným právním závěrům z uveřejněné judikatury i z nálezu Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází samozřejmě také v tomto případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovolání dovolatele, přikročil k aplikaci a výkladu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. i §3, §101 a §120 odst. 1 občanského zákoníku v rozporu s těmito hmotněprávními ustanoveními, tedy v rozporu s hmotným právem (jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu) a ani k tomu závěru, že by tu odvolací soud řešil právní otázku, která by dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud tu neřešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolávajícího se družstva zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
U nepřípustného dovolání pak již nepřichází v úvahu posuzování dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §241a občanského soudního řádu (jak je ve svém dovolání uplatnil i v daném případě dovolatel).
Lze ještě dodat, že odvolací soud v daném případě při získávání a posuzování podkladů pro aplikaci a výklad již citovaných hmotněprávních ustanovení nepostupoval procesně v rozporu ani v rozporu např. se závěry uveřejněnými pod. č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež byly podány k výkladu ustanovení §240 a násl. občanského soudního řádu i ustanovení §132 téhož právního předpisu: Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v dokazování, tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; dovolacími důvody by tu nebyly ani vady či omyly při hodnocení důkazu. Hodnocení důkazu náleží soudům podle ustanovení §132 občanského soudního řádu, vyjadřujícího procesní zásadu volného hodnocení důkazů.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě procesní vyjádření žalobkyně uplatněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. února 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu