ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1577.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1577/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. G., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany, jejímž jménem jedná Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, o určení existence a trvání nájemního vztahu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 C 105/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2005, č.j. 10 Co 135/2005-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 11. 2004, č.j. 10 C 105/98-75, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že mezi žalobcem a žalovanou trvá nájemní vztah, založený nájemní smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 28. 11. 1995, kde předmětem nájmu je volná zpevněná plocha bývalého autoparku parc. č. 2185/1 a zpevněná plocha parc. č. 2185/3, vše v katastrálním území V., a dále, že existuje nájemní vztah mezi účastníky založený další nájemní smlouvou uzavřenou téhož dne, kde předmětem nájmu je budova č. 139 „L.“ a přilehlý pozemek, obojí v katastrálním území V. Odvolací soud přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 680,- Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá na určení obou právních vztahů naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.), jelikož by se tím nijak nezměnilo jeho právní postavení. Vlastníkem sporných nemovitostí je již město V. I kdyby snad žalovaná předmětné výpovědi z nájmů učinila neplatně a nedošlo tak k zániku nájemních vztahů, nemohla by již být v postavení pronajímatele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož výchozí zdůvodnění zní následovně:
- dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí řeší otázku zásadního právního významu; touto otázkou je existence naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c) o. s. ř.;
- dovolání může být přípustné též podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť – přes potvrzující rozsudek – odvolací soud založil své právní posouzení věci na odlišných úvahách;
- dovolací důvody jsou dány nejen podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (viz výše), ale také pro procesní pochybení odvolací instance dále popsaná – tedy též podle písm. a) odst. 2 a odst. 3 téhož ustanovení.
V dalším textu dovolání následuje obšírný rozbor skutkových a zejména právních aspektů věci, včetně tvrzených procesních pochybení (část II., III.). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelem tvrzená přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) nemohla přicházet v úvahu, neboť právní úprava tu připouští dovolání výslovně jen tehdy, jestliže jsou rozhodnutí nižších instancí meritorně rozdílná.
Přípustnost dovolání mohla být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tj. pro případný zásadní právní význam napadeného rozsudku; tento zásadní právní význam je naplněn, jde-li ve věci o právní otázku dosud dovolacím soudem neřešenou nebo právní otázku provázenou kontradikcí judikatury (mezi odvolacími soudy nebo senáty dovolacího soudu) nebo právní otázku řešenou v rozporu s hmotným právem.
Jedině při kladné odpovědi ohledně přípustnosti dovolání by byly přezkoumány dovolatelem podrobně rozvedené dovolací důvody.
Dovolání však není přípustné.
Přípustnost dovolání je tu značně omezena judikatorním výkladem §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. V případě přípustnosti dovolání podle těchto ustanovení lze přezkoumávat pouze námitky směřující k nesprávnému právnímu posouzení věci (následně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), nikoli však vady řízení před nižšími instancemi ve smyslu zbylých dovolacích důvodů podle §241a o. s. ř. (usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004). Dovolací přezkum se tedy nemohl dotknout těch tvrzení dovolatele, jež byla podřaditelná pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.
Jako předmět dovolacího přezkumu tedy zůstala právní otázka nastolená dovolatelem, tážící se po naléhavém právním zájmu na žalobě (§80 písm. c/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud však opakovaně konstatuje, že samotné řešení otázky formulované jen tak, zda je či není dán naléhavý právní zájem na žalobě, nemůže naplnit požadavek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Vyplývá to již z jeho usnesení ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000, publikovaného v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 111 (sv. 2, právní věta 1., též na str. 96 v odůvodnění judikátu). Již tam nevyvolal pouhý předmět žaloby, jímž se stalo určení vlastnictví, kladný závěr o přípustnosti dovolání. V nyní posuzované věci by musel být předmětem právního posouzení takový skutkový základ, který by vyústil – ve spojení s aplikací §80 písm. c) o. s. ř. – v zodpovězení otázky naléhavého právního zájmu na žalobě vážící se na právní aspekt zcela nový či dosud protikladně judikaturou vyšších instancí řešený.
Takovým právním aspektem ovšem není oprávnění Vojenské ubytovací a stavební správy P. (prostřednictvím jejího náčelníka) k jednání jménem České republiky – Ministerstva obrany, konkrétně k dání výpovědi žalobci z nájmu. V tomto případě jde o posouzení zcela jedinečného skutkového základu, jež nemá judikatorní přesah (viz usnesení NS ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 203).
Odvolací soud nepochybil podle názoru dovolací instance ani při řešení pro věc určující právní otázky z hlediska hmotného práva. Lze souhlasit s jeho závěrem, že došlo k singulární sukcesi předmětných nemovitostí na město V. a to současně znamená, že rozhodnutí o určovací žalobě, podané ještě proti předchozímu vlastníku, nemohlo mít vliv na právní postavení žalobce.
Podmínky přípustnosti dovolání tedy nebyly splněny a dovolací soud žalobcovo dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protistraně nevznikly v tomto řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu