ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1676.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1676/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně D. H., zastoupené advokátem, proti žalované Z. z. O., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o zaplacení 850.000,- Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 25 C 12/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2005, č. j. 25 C 12/2005-82, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2006, č. j. 8 Co 391/2006-115, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2005, č. j. 25 C 12/2005-82, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2006, č. j. 8 Co 391/2006-115, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č. j. 8 Co 391/2006-115, potvrdil rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 25 C 12/2005-82, jímž Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) zamítl žalobu o zaplacení 850.000,- Kč se 7 % úrokem z prodlení z jednotlivých dílčích částek do zaplacení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl ke zjištění, že 30. 3. 1993 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o sdruženém provozu výstavní expozice terarijních zvířat, ve znění dodatků č. 1 až 8 (dále jen „smlouva“), kterou se žalovaná zavázala vyčlenit prostory a vlastními prostředky zabezpečit provoz expozice terarijních zvířat a žalobkyně převzala závazek svým nákladem zabezpečit dodání a montáž ve smlouvě blíže specifikovaných terárií. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2439/2000, byla tato smlouva shledána platnou a odstoupení žalované od smlouvy neúčinným. Žalobkyně však dodala vadná a pro expozici a chov plazů nezpůsobilá terária; takový chov v nevhodných podmínkách soud prvního stupně označil za týrání zvířat ve smyslu ustanovení §2 a §4 zákona ČNR č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Žalobkyní uplatněný nárok nepovažoval za důvodný, neboť s ohledem na kvalitu jí poskytnutého plnění je výkon jejího práva v rozporu s dobrými mravy a nelze mu poskytnout právní ochranu; za této situace se výší nároku již nezabýval.
Pravomocné rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež sepsal její zástupce JUDr. F. M., který jak dovolací soud zjistil dotazem u České advokátní komory – v den zahájení dovolacího řízení (15. 1. 2007) již nebyl zapsán v seznamu advokátů. K výzvě Nejvyššího soudu žalobkyně podáním ze dne 3.9.2007 zaslala tomuto soudu jedno vyhotovení dovolání jí podepsané a omluvila se za skutečnost, že dovolání bylo vyhotoveno a podepsáno JUDr. F. M., který ji neinformoval, že jeho členství v Advokátní komoře již dříve zaniklo. Poté podáním ze dne 10. 9. 2007 nově žalobkyní zmocněný zástupce, advokát JUDr. Z. M., se ztotožnil s dovoláním sepsaným JUDr. F. M. a doplnil jej.
Přípustnost dovolání dovolatelka dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť otázka platnosti smlouvy je řešena odvolacími soudy rozdílně (když Krajský soud v Ostravě rozhodl pod sp. zn. 15 Co 903/2003 v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2439/2000 dovodil platnost smlouvy, zatímco v napadeném rozhodnutí dovodil, že smlouva je neplatná). Dovolání odůvodňuje – posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle podstatné části spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka oběma instancím vytýká „neúplně a neobjektivně zjištěný skutkový stav věci, jakož i naprosto nesprávnou právní kvalifikaci vyplývající z neobjektivně a zjevně jednostranně prováděného hodnocení předložených důkazů“. Soudy se podle ní vůbec nezabývaly ve vztahu k předmětu sporu relevantními otázkami příčiny úniků chovaných živočichů (včetně např. velkých šelem) z prostor žalované či strukturou (výběrem druhů) v expozici umístěných plazů. Žalovaná nepovažovala po celou dobu provozu předmětná terária za nevyhovující a do roku 2000 neučinila žádný úkon směřující k odstoupení od smlouvy o sdružení; navíc žalovaná měla zájem si od žalobkyně terária pronajmout, příp. je odkoupit. K prokázání těchto skutečností dovolatelka navrhuje výslechy v dovolání uvedených svědků. Ze závěru, že smlouva o sdružení byla v jiném řízení shledána platnou, usuzuje, že její plnění bylo zcela v souladu s jejími smluvními povinnostmi; žalovaná navíc žádnou ze závad nikdy „nereklamovala“. Dovolatelka zpochybňuje závěr, že výkon jejího práva je v rozporu s dobrými mravy; naopak má za to, že dobré mravy hrubým způsobem porušuje žalovaná, neboť svým jednáním znemožňuje žalobkyni výkon jejích podnikatelských aktivit. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud oba napadené rozsudky včetně souvisejících výroků o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V doplňku dovolání ze dne 10. 9. 2007 sice navrhla pouze zrušení rozsudku krajského soudu, avšak výslovně uvedla, že dovolání podává proti rozsudkům okresního i krajského soudu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2005, č. j. 25 C 12/2005-82, který byl dovoláním rovněž napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu považovat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, což ostatně dovolatelka v dovolání nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně odvolání, jež bylo dovolatelkou proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Za této situace občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o. s. ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Tvrzení žalobkyně, že přípustnost dovolání vyplývá z toho, že v napadeném rozhodnutí dospěl odvolací soud (na rozdíl od rozhodnutí jiného senátu téhož soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu) k závěru o neplatnosti smlouvy, neodpovídá skutečnosti, neboť takový závěr odvolací soud neučinil; platnost smlouvy nezpochybnil, pouze dovodil, že požadavek žalobkyně na plnění z této smlouvy je v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelka rovněž zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na kterém jeho potvrzující rozsudek spočívá), že výkon práva žalobkyně, jež po žalované požaduje zaplacení 850.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy, je v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /dále jen „Soubor“/, pod C 2084, svazek 26).
Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 871/2005). V posuzované věci tomu tak není. Rozhodnutí soudu prvního stupně i navazující rozhodnutí odvolacího soudu jasně vysvětlují, v čem je spatřován rozpor výkonu práva dovolatelky s dobrými mravy, přičemž úvahy obou soudů nejsou zjevně nepřiměřené.
Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru pod C 308, svazek 3).
Vytýká-li dovolatelka soudům obou instancí, že neprováděly dokazování za účelem zjištění z jejího pohledu v dané věci relevantních skutečností, dále „neobjektivní a zjevně jednostranné hodnocení důkazů“, a zpochybňuje-li skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně (s nimiž se odvolací soud ztotožnil) o záměru žalované si předmětná terária od žalobkyně pronajmout, příp. je i odkoupit, či závěr, že žalobkyně nedostála svým smlouvou o sdružení stanoveným povinnostem, jedná se o tzv. skutkové námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které však za situace, že v úvahu přichází pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit nelze.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé; dovolací řízení má toliko přezkumnou povahu, neprovádí se v něm dokazování o věci samé, nýbrž jen k prokázání důvodů dovolání (§243a odst. 2 o. s. ř.), což ovšem v případě, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, nepřichází prakticky v úvahu. Navrhuje-li tedy dovolatelka na podporu svých skutkových tvrzení o věci samé provedení důkazů, nemůže dovolací soud k jejím důkazním návrhům přihlížet.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za tohoto stavu dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Žalobkyně sice z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu