ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1710.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1710/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce F. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. k., a.s., S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 115/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2005, č.j. 42 Co 666/2004-77, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2005, č.j. 42 Co 666/2004-77, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, ze dne 3. 11. 2004, č.j. 13 C 115/2003-52, se zrušují.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle tvrzení žaloby podané u Okresního soudu v Jičíně dne 30. 4. 2003, je žalobce výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 102 – ostatní plocha neplodná, o výměře 3156 m2, a dále pozemků PK 1393 a 1395/2, vše zapsáno na LV 211 pro obec a kat. území S. u Katastrálního úřadu v N. J. V roce 1983 postavilo JZD R. v S., které je právním předchůdcem žalovaného, ocelovou jímku k zachycení močůvky a silážních šťáv na parcele č. 102 a na části parcel 1393 a 195/2. Přitom stavební povolení znělo na stavbu na parcele 1473 v S. a stavba měla být umístěna v areálu JZD S. Pozemek parc. č. 1473 není a nebyl ve vlastnictví žalobce ani jeho právních předchůdců. Kromě žaloby na odstranění stavby vedené ve sporu 13 C 182/93 u Okresního soudu v Novém Jičíně, se proto žalobce domáhal na žalovaném náhrady za užívání pozemku, dotčeném hnojištěm, oprávněnost jeho nároku byla uznána, avšak nedošlo k dohodě o výši náhrady. V dalším sporu 13 C 98/93 Okresního soudu v Novém Jičíně se domáhal náhrady ve výši 100.000,- Kč za období od 12. 4. 1991 do 8. 4. 1993, který v době podání žaloby nebyl skončen. Během sporu trvajícího od roku 1993 žalobce opomenul rozšířit požadavek na náhradu za další léta, takže jeho nároky se zčásti promlčely. Poté dne 30. 9. 2002 navrhl rozšíření žaloby o 129.456,- Kč aspoň za dvě léta zpětně ve sporu 13 C 98/93, soud však rozšíření nepřipustil a rozhodoval jen o částce 100.000,- Kč. Proto v nynějším sporu uplatňuje žalobce náhradu aspoň za období 2 roky zpět, tedy za dobu od 1. 5. 2001 do 30. 4. 2003. Dovolával se výsledků řízení ve sporu sp. zn. 13 C 98/93, z něhož je nesporná výměra pozemků užívaných žalovaným, která činí 929 m2 a oprávněnost nároku na náhradu.
Spornou zůstala náhrada za užívání, když znalec dospěl k závěru o ceně náhrady 1,- Kč/m2, což neodpovídá dle názoru žalobce tržní hodnotě. Proto za shora uvedené období požadoval z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného částku 75 Kč/m2, což činí při výměře 929 m2 za roky 129.456,- a dále úrok z prodlení 3,5 % p.a. od 1. 5. 2003 do zaplacení.
Okresní soud v Novém Jičíně jako soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobce rozsudkem ze dne 3. 11. 2004, č.j. 13 C 115/2003-52, tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7.3.2005, č.j. 42 Co 666/2004-77, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná, a to zejména v tom, že žalobce je vlastníkem pozemku v kat. území S., z nichž část o výměře 929 m2 užívá žalovaný. Ten má na pozemku zbudovánu ocelovou jímku k zachycení močůvky a silážních šťáv. Pozemek užívá žalovaný na základě nájemního vztahu, který vznikl ze zákona, a to účinností zákona o půdě ke dni 24. 6. 1991. Účastníci se však nedohodli na výši nájmu, a proto ji stanovil Okresní soud v Novém Jičíně ve věci sp. zn. 13 C 98/93, jmenovitě rozsudkem ze dne 7. 4. 2003. Rozhodoval přitom na základě znaleckého posudku, přičemž v odvolacím řízení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Tato skutková zjištění hodnotil odvolací soud tak, že za období od 1. 5. 2001 do 30. 4. 2003, za které požaduje žalobce náhradu nájmu, šlo o nároky z nájemního vztahu vzniknuvšího ze zákona podle §22 odst. 1 zákona o půdě. Nájemné se v takovém případě stanoví ke dni vzniku tohoto vztahu a ze žádného právního předpisu nevyplývá povinnost stanovit jeho výši nově, pokud se účastníci sami na takové změně nedohodnou. Z těchto důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ve vztahu k ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Za základní právní otázku považoval posouzení:
1. zda v obci kolem 1000 obyvatel může být obvyklá cena nájmu stanovena ve výši 1,- Kč/m2, tedy prakticky bez hodnoty, se zdůvodněním, že v posledních 3 letech k žádnému nájmu v obci nedošlo a tedy poptávka je nulová.
2. zda lze vůbec považovat za tržní cenu částku, kdy současný uživatel pozemku jej zabral zcela neoprávněně, nemíní jej vlastníku vydat a kde tedy je poptávka maximální, zatímco nabídka nulová.
3. zda lze vůbec hovořit o nájmu, pakliže jde o pozemek zabraný protiprávně, proti vůli vlastníka a v situaci, kdy právo užívání ve smyslu §6 zákona č. 123/1975 Sb. nevzniklo ani darováním ani písemnou dohodou ani rozhodnutím ONV. K tomu připomenul dovolatel, že pokud právo užívání nevzniklo, nemohl vzniknout ani nájem dle zákona o půdě, takže posuzování ceny nájmu vycházející z tohoto zákona je bezpředmětné.
Dovolatel v rámci dovolání upozornil, že v době rozhodování odvolacího soudu nemohl uplatnit zásadní námitku spočívající v tom, že v mezidobí Ústavní soud České republiky svým nálezem ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I.ÚS 187/03, zrušil rozsudky Krajského soudu v Ostravě ve sporu, v němž se žalobce domáhal odstranění hnojiště na svém pozemku. Ústavní soud přitom ponechal v platnosti rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, jenž žalobě žalobce vyhověl.
Dovolatel proto navrhoval, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení zastoupeným řádně advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání obsahuje náležitosti předepsané v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. a obsahuje tvrzení o přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř.
Podle §236 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §236 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Předmětem dovolacího přezkumu v této věci je proto posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu poukazujícího na dosavadní judikaturu dovolacího soudu v otázce obecné ceny u nájemního vztahu vyplývajícího z ustanovení §22 zákona o půdě ve světle námitek formulovaných shora dovolatelem.
Jak plyne z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, vycházel tento ze skutkových zjištění, podle nichž žalobce je sice vlastníkem nemovitostí, na nichž se v určitém rozsahu nachází stavba zřízená právním předchůdcem žalovaného, nicméně po právní stránce hodnotil vztahy mezi účastníky tak, jako by šlo o vztah nájemní vzniknuvší v důsledku ustanovení §22 odst. 1 zákona o půdě. Dovodil pak, že pro rozhodnutí o výši nájmu je rozhodující závěr znaleckého posouzení, podle něhož nájem za jeden metr čtverečný představuje částku jedné koruny.
Tomuto závěru odvolacího soudu nemůže dovolací soud z dále uvedených důvodů spolehlivě přisvědčit.
Senát odvolacího soudu, rozhodující o dovolání v této věci, je si předně vědom dosahu a závěrů svého rozsudku ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1207/2004. V něm posuzoval dovolání stejného účastníka (žalobce) ve sporu s tímtéž žalovaným, a to ve věci sp. zn. 13 C 98/93 Okresního soudu v Novém Jičíně. Předmět řízení byl zde vymezen jako nárok z titulu nájemného stejného pozemku, jako v nyní projednávané věci, za dobu od 12. 3. 1991 do podání žaloby ve výši 100.000,- Kč. Dovolací soud svým rozsudkem vyslovil závěr, podle něhož „výše nájemného u staveb sloužících zemědělské výroby a příslušných pozemků, na nichž jsou vystavěny, se řídí občanským zákoníkem. Důvodem vzniku právního vztahu zde není smlouva, ale zákonné ustanovení, jímž byl nájemní vztah založen. Nájemné se pak stanoví ke dni vzniku tohoto vztahu, když z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost stanovit jeho výši nově, pokud se účastníci sami na takové změně nájemného nedohodli. Účelem ustanovení §22 odst. 1 a 9 zákona o půdě bylo právně vyřešit situaci spojenou se zrušením bezúplatných užívacích práv právnický osob k zemědělskému a lesnímu majetku, tj. zabránit vzniku bezprávného stavu a založit vztah upravený obecnými předpisy. Jeho další pokračování či ukončení je již věcí účastníků a jejich další dispozici s majetkem. Pronajímatel má v tomto případě právo na nájemné odpovídající obvyklému nájemnému, které by bylo možno za předmětnou budovu v daném místě a čase dosáhnout.
Těmito závěry se problematika stanovení obecné ceny v konkrétním případě nevyčerpává. Nelze totiž přehlédnout, že pravidelným a klasickým způsobem sjednávání ceny nájmu je postup, při kterém obě smluvní strany uzavírají nájemní smlouvu v rámci své smluvní autonomie. Výrazem toho je nejen jejich rozhodnutí, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, nýbrž (s výjimkou formy, která je ze zákona předepsána), jaký obsah dají esenciálním náležitostem svého smluvního ujednáním. K nim patří v případě nájmu vzhledem k dikci zákona i určení ceny (s pravidelnými ujednáními o splatnosti, platebním místu, zajištěním a dalšími obvyklými modalitami). Nejde-li o případy, na které dopadá věcná a časová regulace cen, je tak otázka výše úplaty za užívání věci (nájmu) cele v rukou účastníků.
Rozdíl mezi uvedenou modelovou situací a případy, kdy k vzniku nájmu dochází na základě jiné skutečnosti (ze zákona), tkví tedy v potlačení možnosti vyjádření smluvní autonomie v otázce výše ceny se strany účastníků. Soudní praxe proto důvodně v tomto ohledu dospěla k závěru, že v případě, kdy smluvní vztah mezi účastníky byl založen mocí zákona, je třeba chybějící konsensus stran v otázce výše ceny nájmu nahradit pojmem obecná cena. Ta je určována už zmíněným výkladem, podle něhož právo na nájemné odpovídající obvyklému nájemnému, které by bylo možno za předmětnou budovu v daném místě a čase dosáhnout.
Než ani při tomto mechanismu nahrazení podstatné náležitosti smlouvy a zmíněných výkladových stanoviscích nelze abstrahovat zcela od důsledků plynoucích z legální definice nájmu a z požadavku rovnosti účastníků v občanskoprávních vztazích.
Z gramatického výkladu ustanovení §671 odst. 1 o.z. plyne, že nájemce je povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. Tomuto poměrně jasně formulovanému ustanovení je třeba rozumět v souvislosti s respektováním práva na rovné postavení účastníků v občanskoprávních vztazích tak, že pronajímatel není ani v této kategorii věcí zbaven zcela možnosti domoci se nájmu přiměřeného oněm vlastnostem pronajaté věci, jak to plyne z citovaného zákonného ustanovení.
Tento závěr vystupuje do popředí o to více, kdy v důsledku dříve nastavší právní skutečnosti (ať subjektivní či objektivní povahy) dojde k vytvoření stavu, který objektivně vede typicky ke zhoršení předmětu nájmu ať už z hlediska jeho polohy, zastavěnosti, možností dalších využití, pozvolného snižování bonity pozemku apod.
K tomu přistupuje nutnost respektovat podstatu právního vztahu nájmu, který je vztahem kauzálním. Jako každý jiný právní vztah, má i takovýto právní poměr svůj hospodářský důvod, neboli kauzu. Ta je na straně nájemce vyjádřena jistě hospodářským zájmem, či případně nutností, na využití předmětu nájmu. Může jít i o případy, kdy bez takového využívání předmětu nájmu by hlavní (hospodářská) činnost nájemce byla ztížena, případně zcela vyloučena. Objektivně daný význam (zákonem) založeného nájemního vztahu pro realizaci předmětu nájmu nájemcem tak nemůže zůstat stranou při úvaze o výši obecné ceny, tedy tomu odpovídajícího spravedlivého nájemného.“ Na uvedených závěrech nemá dovolací soud důvod ničeho měnit.
Stejně tak ovšem nemohl dovolací soud přehlédnout okolnost seznatelnou z obsahu spisu, podle níž Ústavní soud České republiky svým nálezem ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 187/03, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2003, č.j. 22 Cdo 1461/2001-183, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2001, č.j. 11 Co 780/2000-166. Šlo o nález vydaný v řízení ve věci sp. zn. 13 C 182/93, v níž žalobce F. S. žaloval A. k., a.s., S., o odstranění ocelové jímky z pozemků (totožných jako je tomu v nyní probíhajícím řízení.
Ústavní soud tak učinil s odůvodněním, podle něhož pro předmětnou věc měl zásadní význam ústavně konformní výklad přechodného ustanovení §868 o.z., k úpravám účinným od 1. ledna 1992, podle zákona č. 509/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení právní režim vzniku právního vztahu je třeba odlišit od právního režimu zániku tohoto vztahu, k němuž dochází v důsledku jeho vypořádání. Pokud proto došlo ke vzniku právního vztahu nebo vzniku nároku z tohoto vztahu před 1. 1. 1992, je třeba posoudit vznik a nárok z něho vzniklý podle právní úpravy před 1. 1. 1992. Pokud však tento právní vztah přetrval i po 1. 1. 1992, je nutno posoudit další existenci tohoto právního vztahu, i nárok, který z něho vznikl, podle právní úpravy, která nastala po 1. 1. 1992. Toto přechodné ustanovení je tedy třeba vyložit v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména s čl. 11, který poskytuje ochranu vlastnickému právu bez ohledu na subjekt vlastnictví.
Ústavní soud z toho dovodil, že v předmětné věci se jedná o právní vztah vzniklý na základě neoprávněné stavby, který vznikl tím, že právní předchůdce žalovaného – jednotné zemědělské družstvo (socialistická organizace) – postavilo v roce 1983, bez stavebního povolení, na pozemku stěžovatele nadzemní ocelovou jímku, a to bez souhlasu tehdejších vlastníků (právních předchůdců stěžovatele – v základním sporu žalobce). Na základě §132 o.z., ve znění před novelou, tak vznikl občanskoprávní vztah, založený neoprávněně postavenou stavbou, neboť se jednalo o neoprávněný zásah do vlastnictví majitele pozemku. I když v době vzniku neoprávněné stavby nebylo možno použít ustanovení §221 o.z. před novelou, neboť stavbu postavila socialistická organizace, ochranu vlastnickému právu poskytovalo ustanovení §132 o.z., podle něhož tato organizace byla povinna se s vlastníkem pozemku vypořádat. Poškozený vlastník se tak mohl domáhat např. náhrady vzniklé škody. Tento občanskoprávní vztah, vzniklý na základě neoprávněné stavby, trval i po 1. 1. 1992, neboť nedošlo k jeho vypořádání podle právní úpravy platné před novelou. Za použití výše citovaného ustanovení §868 o.z. bylo třeba nadále posuzovat tento trvající vztah již podle ustanovení §135c o.z. po novele. Stěžovatel (v základním sporu žalobce) neměl, podle ustanovení §221 o.z. před novelou, nárok na odstranění stavby. Vzhledem k tomu, že předmětný občanskoprávní vztah mezi účastníky, respektive jejich právními nástupci, trval i po 1. 1. 1992, je nutno zánik tohoto vztahu, tedy v tomto případě vypořádání účastníků, posuzovat již podle současného ustanovení §135c o.z.
S přihlédnutím k citovaným závěrům Ústavního soudu nemohl proto dovolací soud v této věci upřít důvodnost dovolání žalobce v této věci, pokud tento dovozoval neexistenci ze zákona vzniknuvšího nájemního vztahu podle §22 odst. 1 zákona o půdě. Pokud právnímu předchůdci žalovaného nesvědčilo právo podle zákona č. 123/1975 Sb. (§6), nemohlo se toto neexistující právo transformovat do práva nájmu podle §22 odst. 1 zákona o půdě. Uvedené důsledky vedou k závěru, že vztahy mezi účastníky je namístě posuzovat odlišně, než jak to učinil odvolací soud, potažmo soud prvního stupně. Nabízí se proto kvalifikace tohoto vztahu jako nárok z bezdůvodného obohacení, při užívání cizí věci, bez právního důvodu.
Zmíněný důsledek nemění nic na správnosti výše citovaného výkladového závěru dovolacího soudu v prvně zmíněné věci. Podle závěrů soudní praxe v případě užívání cizí nemovitosti bez platné nájemní smlouvy spočívá bezdůvodné obohacení uživatele v tom, že vykonával právo nájmu cizí věci. Výše náhrady se pro ten případ odvozuje od prospěchu, jejž získal plněním bez právního důvodu účastník, mající za povinnost majetkový prospěch vydat (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1789/2002, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10, ročník 2003). Shodně pro oblast nebytových prostor byl shodný závěr vyjádřen v rozhodnutí zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 53/2000. Podle závěrů tohoto rozhodnutí výše bezdůvodného obohacení záležející v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájemní smlouvy.
Právní závěry dovolacího soudu vyjádřené v jeho předchozím rozsudku ve věci 28 Cdo 12072004, přitom jenom rozšiřují a precizují výklad pojmu obecná cena ve vztahu k důsledkům plynoucím z gramatického výkladu ustanovení §663 o.z.
Z uvedených důvodů nemohl proto dospět dovolací soud ke spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v této věci bylo správné. Přistoupil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 věty první o.s.ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně, případně pro soud odvolací, závazný (§243c odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu