ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1906.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1906/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. Dr. F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. č. P. 1, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 92/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.12.2005, č.j. 13 Co 328/2005-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2005, č.j. 13 C 92/2004-33, o zamítnutí žaloby, aby žalované byla uložena povinnost (spolu)uzavřít s nájemkyní L. V. smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě čp. 1035 v P. 1, Karolíny Světlé 17, ve znění v žalobě uvedeném. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodl o žalobě podané v důsledku neshody spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 o. z.; oba účastníci jsou podílovými spoluvlastníky k ½ a neshodli se na tom, zda má být (podobně jako s předchozí nájemkyní V. K.) uzavřena nájemní smlouva s L. V. bez omezení ohledně jejího provozování hracích automatů v restauraci či s omezením. Toto omezení žádala žalovaná s odvoláním se na rozhodnutí rady MČ P. 1 ze dne 2. 12. 1996, nedoporučující provoz hracích automatů v době od 6 – 20 hodin. Odvolací soud uzavřel, že znění smlouvy, respektující veřejnoprávní omezení provozu v nebytových prostorách domu, není takovým odmítnutím souhlasu spoluvlastníka, jež by bylo možné označit za nedůvodné, za šikanování či za poškozování druhého spoluvlastníka. Nejde navíc o absolutní zákaz provozu. Projev vůle druhého ze spoluvlastníků tedy není důvod nahradit a určit, že je žalovaná povinna uzavřít smlouvu ve znění navrhovaném žalobcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opřené o jím tvrzené otázky zásadního právního významu napadeného rozsudku. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a současně jím označené rozhodné právní aspekty věci spatřoval v ekonomických i morálních dopadech nepřivolení spoluvlastníka. Je třeba zohlednit reálné příjmy z nájmu, stabilitu nájemního vztahu, očekávané náklady údržby domu, limitované výnosy z regulovaného nájemného z bytů; to vše dává v souvislosti s jím požadovaným zněním nájemní smlouvy k nebytovým prostorům v domě resp. s očekávanými výnosy z ní podklady k oprávněnému závěru, že navrhovaná nájemní smlouva zvyšuje užitnou hodnotu domu a sleduje hospodářský zájem obou účastníků. Prosazování norem veřejného práva a „předstíraná ochrana veřejných zájmů“ nemají v nájemním vztahu místo. Tento vztah je soukromoprávní a odepření právní ochrany žalobci soudem předurčilo nerovné postavení žalobce a potažmo i nájemce – naprostá většina pohostinských provozoven stejné cenové skupiny hrací automaty provozuje (myšleno zřejmě bez časového omezení). Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání však není přípustné.
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že hospodařením se společnou věcí je také určení, kdo bude nájemcem bytu ve společném domě; to nepochybně znamená, že také sporný obsah (jeho část) nájemní smlouvy může být při rovnosti hlasů spoluvlastníků předmětem rozhodování soudu ve smyslu §139 odst. 2 o. z. (viz usnesení ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002, Soubor rozhodnutí NS sv. 17, C 1239).
K postavení spoluvlastníka ve vztahu k možnému nájmu vyjádřil dovolací soud svůj názor mj. v rozsudku z 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000 (Soubor rozhodnutí NS sv. 20, C 1434). V něm uvedl, že nejde o porušení právní povinnosti, jestliže většinové rozhodnutí spoluvlastníků odepře po určitou dobu nájem nebytových prostor ve společné nemovitosti, „byť by to nebylo z hlediska finančního přínosu nejvýhodnější“.
Obdobným přístupem se hodlá Nejvyšší soud řídit i při posuzování této věci. Finanční otázky nastolené žalobcem nejsou jediným kritériem pro úvahy soudu. Také strana žalovaná, která je – byť zde v soukromoprávním vztahu – primárně subjektem veřejného práva, má právo se odvolávat na své interní usnesení ohledně provozu hracích automatů, byť zjevně nebylo realizováno cestou vydání závazné obecní vyhlášky. Je v zásadě věcí samostatného a nezávislého rozhodnutí subjektu obecní samosprávy (a v limitované působnosti i veřejné správy), zda hodlá v jednom či více případech souhlasit, aby v domě, jehož je spoluvlastníkem, byly – spolu s restaurací – provozovány hrací automaty a v jakém rozsahu (regulace tohoto provozu je navíc podle zákona č. 202/1990 Sb. ve veřejném zájmu). V nyní posuzované věci sdílí Nejvyšší soud výkladový názor nižší instance, že by odmítnutí souhlasu spoluvlastníkem mělo vést k nahrazení tohoto souhlasu soudním rozhodnutím jen za předpokladu, že by vedlo k šikanování a nedůvodnému poškození druhého ze spoluvlastníků. Dovolací soud nezastává názor, že by v této věci taková situace nastala.
Nižší instance tedy rozhodla správně, nenahradila-li chybějící projev vůle žalované tím zněním nájemní smlouvy, jak bylo navrhováno. Kromě správného posouzení právních aspektů věci z hlediska interpretace hmotného práva nelze ani dovodit, že by rozsudek odvolacího soudu vykazoval judikatorní novost či kontradikci (viz citace výše, navíc skutkový základ této věci je svou podstatou jedinečný – usnesení NS ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103) v intencích §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce bylo proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto.
Protistraně, které při odmítnutí dovolání náleží obecně právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu