ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1916.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1916/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce F. P., zastoupeného advokátem, za účasti 1. o. T., zastoupené obecnou zmocněnkyní, 2. M. H., zastoupené advokátem a 3. P. f. Č. r., o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 23/2003-180, o dovolání žalobce proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2006, č. j. 12 Co 184/2005-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce, první účastnice a třetí účastník nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhé účastnici k rukám jejího zástupce advokáta na nákladech dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 9. 2006, č. j. 12 Co 184/2005-226, potvrdil rozsudek ze dne 14. 1. 2006, č. j. 14 C 23/2003-180, kterým Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) zamítl žalobu podanou podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jíž se žalobce domáhal určení, že „je vlastníkem pozemku parcela č. 541/5 v k.ú. T. u L., který mu podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze vydat“; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry v otázkách posouzení žalobce jako oprávněné osoby [§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“)] a případného přechodu zemědělského majetku na stát (§6 odst. 1 zákona o půdě). Uvedl, že nebylo zjištěno, že by na rodinu žalobce byl vyvíjen jakýkoli nátlak za účelem opuštění zemědělské usedlosti v T. č. p. 21; důvody tohoto opuštění soud shledal v tehdejší ekonomické situaci rodiny žalobce. Nárokovaný zemědělský majetek tudíž nepřešel na stát některým ze způsobů vymezených ustanovením §6 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud považoval za „nerozhodné, jaký konkrétní důvod přechodu zemědělského majetku na stát žalobce u správního orgánu včetně žaloby podané u soudu prvního stupně uplatnil.“ Neztotožnil se s názorem žalobce, že k přechodu majetku na stát došlo v důsledku politické persekuce, postupu porušujícího „obecně uznávaná lidská práva“ či smlouvy o darování nemovitosti nebo kupní smlouvy uzavřené v tísni, a vyloučil i možnost převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu. Extenzivní výklad podmínky tísně obsažené v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě uplatňovaný žalobcem (vycházející podle jeho slov z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu) nelze podle odvolacího soudu v posuzovaném případě uplatnit.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jako dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a – posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o absenci tísně při jednání žalobce spočívajícím v opuštění předmětné zemědělské usedlosti; namítá, že v řízení byla existence tísně bez pochyb prokázána. Má za to, že soudy při hodnocení důkazů zcela pominuly zjištění, že rozhodnutí správního orgánu o odnětí přídělu nebylo žalobci doručeno a z tohoto důvodu ani nenabylo právní moci; tato skutečnost mohla podle žalobce zpochybnit listinu obsahující prohlášení žalobce o vzdání se práva přídělu a současně mohla mít „vliv na posouzení otázky, na základě čeho byl tedy ONV oprávněn rozhodnutí o odnětí přídělu vydat.“ Dovolatel dále soudům obou stupňů vytýká procesní pochybení spočívající v tom, že ač žalobce v průběhu řízení vícekrát měnil restituční důvody, o něž svůj nárok na vydání nemovitosti opíral, soudy „nerozhodly řádně usnesením o tom, zda změnu jeho žaloby připouští či nikoliv dle §95 a §211 o. s. ř.“ Takovou míru „procesní nejistoty“ považuje žalobce za obtížně akceptovatelnou a spatřuje v ní závažnou vadu předcházejících řízení. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První účastnice ve svém vyjádření uvedla, že žalobcem namítané změny restitučních důvodů nejsou změnami žaloby, neboť skutkový základ sporu (tvrzení žalobce) zůstal stejný, tj. že žalobce se v tísni vzdal nabytého majetku – následně pouze průběžně upřesňoval povahu této tísně. Měl-li žalobce za to, že ze strany soudu dochází k pochybení, měl na tuto situaci okamžitě procesně reagovat a nečekat až do stadia dovolacího řízení. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a žalobce zavázal k úhradě nákladů dovolacího řízení.
Druhá účastnice považovala dovolání s ohledem na den, kdy byl stejnopis rozhodnutí odvolacího soudu doručen žalobci, za opožděné. K věci samé uvedla, že žalobcem uváděná „změna žaloby, kdy měl změnit obsah svých tvrzení s poukazem na §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, nikdy nebyla učiněna“; žalobce se omezil pouze na účelovou argumentaci týkající se jeho údajné tísně. Po celou dobu řízení žalobce nezměnil skutkový základ věci, a to přestože byl soudem poučen ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. „Jestliže,“ podle druhé účastnice, „byla konstatována listina, ke které soud při svém rozhodnutí nepřihlédl a jeho právní názor je založen na zcela jiných okolnostech, konstatování takové listiny soudem nemohlo mít za následek nesprávné právní posouzení věci.“ Navrhla, aby soud dovolání jako opožděné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Třetí účastník uvedl, že soud prvního stupně „řádně a úplně zjistil skutkový stav a po právní stránce správně rozhodl, že žalobu zamítl.“ Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o. s. ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas (rozhodující je dle §57 odst. 3 o. s. ř. den podání k poštovní přepravě – 26. 3. 2007, viz obálka na č. listu 248 spisu), obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel nezpochybňuje žádný z právních závěrů, na kterých napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Pouhá obecná námitka, že „soudy prvního ani druhého stupně nepřihlédly k dosavadní judikatuře NS ČR a ÚS v obdobných věcech“, nemůže být považována za řádné (konkretizované) uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací námitka, že tíseň na straně žalobce při převodu nárokovaného majetku na stát byla „bez pochyb prokázána,“ zpochybňuje toliko závěry skutkové (jen ve vztahu k rozhodným skutečnostem lze uvažovat o tom, zda byly či nebyly prokázány).
Dovolatel rovněž brojí proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů (srov. zejména jeho požadavek, že soudy měly důkaz rozhodnutím správního orgánu „vzít buďto jako neúčinný, anebo jako důkaz výrazně slabé relevantnosti“); vytýká jim, že mj. pominuly okolnost, že rozhodnutí správního orgánu o odnětí přídělu nebylo žalobci doručeno, a nenabylo tak právní moci. Takové zjištění mohlo podle žalobce zpochybnit věrohodnost listiny obsahující jeho prohlášení o vzdání se práva přídělu. I tyto námitky mají povahu skutkovou, nikoli právní, neboť hodnocení důkazů je součástí zjišťování skutkového stavu věci, nikoli právního posouzení tohoto skutkového stavu.
Zbývajícími námitkami dovolatel zpochybňuje správnost procesního postupu odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), jemuž vytýká, že se postupem podle §95 ve spojení s §211 o. s. ř. nevypořádal se změnou žalobního návrhu žalobcem. S tímto procesním postupem dovolatel též spojuje otázku, jíž přisuzuje zásadní právní význam. Takto však nelze pouhým označením procesní vady zaměnit dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a tím založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pro níž je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatel uplatnil výlučně dovolací námitky podřaditelné dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř., které však za situace, kdy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze.
Z vyjádření dovolatele, že napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu,“ vyplývá, že dovolání směřuje i do navazujících výroků o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Se zřetelem k výše uvedenému je zřejmé, že dovolací námitky ve věci samé nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ve zbývající části dovolání směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení druhé účastnici, a to v částce 10.300,- Kč, sestávající z částky 20.000,- Kč podle §1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění, snížené o 50 % podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, z částky 300,- Kč paušální náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění a z částky 1.957,- Kč představující daň z přidané hodnoty ve výši 19 % podle §137 odst. 3 a zákona č. 235/2004 Sb.; první účastnici a třetímu účastníkovi ve vztahu k dovolateli žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu