ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.195.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 195/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně Ř. f. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. H., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 940/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 16. května 2006, č. j. 28 Co 135, 136/2006-211, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil svým rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí blíže vymezených v rozhodnutí uvedeném v záhlaví.
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvoinstančního; zpochybnil žalobkyní předložené důkazní prostředky soudě, že neověřená fotokopie zápisu sepsaného u Zemského soudu civilního v Praze dne 24. 10. 1928 není dostatečným důkazem dokládajícím žalobkyní tvrzené skutečnosti. Důvodem pro zamítnutí žaloby je i to, že není splněna podmínka pro podání vlastnické určovací žaloby, a to naléhavý právní zájem na straně žalobkyně. Není totiž naplněna preventivní funkce určovací žaloby, neboť k uvedeným nemovitostem je evidována jako vlastník jiná osoba než žalobkyně, a to nejméně od roku 1928.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání s tím, že odvolací soud jednoznačně pochybil při vyvozování závěrů ohledně skutkových okolností na základě provedených důkazů a nesprávně též posoudil otázku naléhavého právního zájmu. Naléhavý právní zájem na straně dovolatelky je dán, neboť by na základě rozhodnutí soudu o určení vlastnického vztahu k předmětným nemovitostem mohla dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Nález Ústavního soudu ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž odvolací soud vyvodil absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně, nelze v dané věci aplikovat, protože dovolatelka zpochybnila vlastnictví žalovaného ještě před obdobím vymezeném daty 25. února 1948 až 1. ledna 1990 („doba nesvobody“) a uvedené nálezy Ústavního soudu ani rozhodnutí Nejvyššího soudu tak na tuto situaci nedopadají. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a „věc vrácena soudu I. st. k novému projednání a rozhodnutí“.
Žalovaný navrhuje, aby napadený rozsudek byl potvrzen a dovolání zamítnuto v celém rozsahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, zabýval se otázkou přípustnosti a došel k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), neboť napadeným rozhodnutím odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je však nedůvodné.
V dané věci se dovolací soud věnoval zejména klíčové otázce, a to zda je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Je zde nutné vyjíti z charakteru procesního nástroje, jakým je žaloba o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Právní teorie i judikatura soudů v České republice stojí na stanovisku, že tato žaloba má ryze preventivní charakter. Jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o plnění. Tomuto právnímu náhledu přisvědčuje i stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 (publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005), kde se uvádí, že „jakmile bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana ustavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Dle ustálené judikatury lze mít sice za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, stále však platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu, vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zanikla, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci.“ Stejný právní názor sdílí i Nejvyšší soud, který se k uvedené problematice vyjádřil v několika svých rozhodnutích, z nichž je možné uvést zejména rozsudek ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005. S názorem, že právě uvedené právní závěry nedopadají na danou věc (poněvadž se týkají toliko tzv. „restitučních sporů“), nelze souhlasit, neboť se zde podává obecný výklad charakteru a účelu žaloby na určení, zda tu právní vztah či právo je či není bez ohledu na to, jakých právních vztahů se dotýká. Podobné právní závěry jsou uvedeny taktéž v komentářích, podávajících obecný výklad naléhavého právního zájmu [např. In : Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7.vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s. – str.356].
V tomto případě se dovolatelka domáhá určení, že je vlastnicí nemovitostí, s kterými již nejméně od roku 1927 (kdy bylo právo ke sporným nemovitostem vloženo ve prospěch právních předchůdců žalovaného) fakticky nedisponuje, přičemž vlastnické právo k těmto nemovitostem mezitím přešlo v roce 1960 na stát a v roce 1993 ve smyslu tzv. „restitučních zákonů“ na žalovaného. I když se tedy v dané věci nejedná, a ani by se jednat nemohlo, o uplatňování restitučního nároku, nebylo dovolatelce možno soudně – pro absenci oprávněného očekávání, které by mohlo být důvodně spojováno s představou, že soud k její žalobě preventivně ochrání její ohrožené právo – přiznat naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem, se kterými již téměř osmdesát let disponovaly a dosud disponují a zachází jako se svým vlastnictvím subjekty odlišné od dovolatelky.
Z právě uvedených důvodů považuje dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího za správné co do právního posouzení věci. Vzhledem k druhé námitce dovolatelky (týkající se hodnocení věrohodnosti důkazního prostředku) dovolací soud potom konstatuje, že by bylo nadbytečné zabývat se na tomto místě i správností skutkového posouzení věci provedeného odvolacím soudem, neboť i případné odlišné hodnocení této otázky by nemělo vliv na výsledek tohoto řízení.
Protože tedy dovolací soud považoval rozhodnutí soudu odvolacího za správné, postupoval dle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s .ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu