ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2315.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2315/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, o finanční náhradu ve výši 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 31/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, č.j. 19 Co 112/2006-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, č.j. 19 Co 112/2006-66, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2005, č.j. 22 C 31/2005-53, kterým byla žaloba o finanční náhradu za dům čp. 189 s pozemky parc. č. 328 – zastavěná plocha a parc.č. 526/1 – zahrada, vše v k.ú. N. S. u O., požadovaná ve výši 100.000,- Kč v akciích nemajících povahu státního dluhopisu a znějících na majitele (veřejně obchodovatelných, emitovaných R. i. f. a.s.), zamítnuta. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal podmínky nároku žalobkyně (dcery původních vlastníků), opřeného o zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Přisvědčil žalobkyni, že případná prekluze jejího nároku na vydání věci proti osobám povinným neměla za vzniklého právního stavu, kdy nemovitosti nebylo možné vydat, právní význam. Nárok vůči státu byl ve smyslu článku II. odst. 4 zákona č. 116/1994 Sb. uplatněn v zákonné lhůtě. Podmínka nároku podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (finanční náhrada se poskytne oprávněné osobě za nemovitost, kterou nelze vydat) byla splněna; fyzické osoby, které věc vlastní, nebyly osobami povinnými ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (nenabyly nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění). Odvolací soud však uzavřel, že původní vlastníci nemovitosti, jimž svědčil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., neuplatnili tento nárok, a tak nebyl naplněn předpoklad §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které zdůvodňovala jeho zásadním právním významem. Poukazovala na okolnosti, proč nemohli její rodiče ani ostatní přeživší členové rodiny, rozptýlení v důsledku války po světě, restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnit. Navíc Ústavní soud dovodil, že uplatnění tehdejšího restitučního nároku není podmínkou nynější restituce resp. poskytnutí finanční náhrady (nález ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 254/2000). Dovolatelka žádala, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná považovala ve vyjádření k dovolání rozsudek odvolacího soudu za správný. Nárok, neuplatněný podle §1 odst. 1, §4 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., se uplynutím tehdejší zákonné lhůty (do 17. 6. 1949) promlčel, což má důsledky i pro nynější restituci. Zákon č. 116/1994 Sb. neměl založit nové nároky osobám rasově perzekvovaným, ale měl umožnit pokračování v restitučním řízení osobám (nebo jejich dědicům), které uplatnily nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. a jejich nárok nebyl po dni 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů, uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod spadal pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je přípustné a důvodné.
Přípustnost dovolání byla v posuzované věci založena podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Tento zásadní význam byl naplněn v intencích §237 odst. 3 o. s. ř. jak pro novost z pohledu judikatury, tak i pro řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud v souladu ze zákonem dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou, že uplatnila nárok na restituční náhradu vůči státu včas a že alternativa finanční náhrady se tu otevírá za situace, kdy nemovitosti nelze vydat (§3 odst. 1, §4 odst. 2, §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s článkem II bodem 4 zákona č. 116/1994 Sb.). Nemovitosti přešly na stát konfiskací dne 25. 11. 1950, tedy v rozhodném období (§6 odst. 2, §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Odvolací soud však nevzal dostatečně v úvahu vývoj relevantního ústavně konformního výkladu v mezidobí. Jak uzavřel v nálezu citovaném dovolatelkou (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 32, č. 40) Ústavní soud, restituci podle zákona č. 87/1991 Sb. lze umožnit i tehdy, jestliže nebyl využit postup podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. a tehdejšími oprávněnými nebyl poválečný restituční nárok uplatněn. Podstatná je tedy potencialita nároku (srov. i okolnosti jeho neuplatnění uváděné dovolatelkou), nikoli jeho uplatnění; ostatně rozhodná pasáž §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zní ve vztahu k věci tak, že oprávněná osoba „měla na ni nárok“.
Námitky strany žalované proti dovolání vyvrací podle názoru dovolacího soudu tentokrát nepřímo znovu Ústavní soud, jenž poměrně rozsáhle pojednal o účelu zákona č. 116/1994 Sb. (náprava perzekuce osob židovského vyznání) ve svém nálezu ze dne 16. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 107/04, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 35, č. 192, bod XII, str. 536, 537.
Nejvyšší soud se cítí být výše citovanou interpretací Ústavního soudu vázán ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Došlo tedy k procesnímu stavu, při němž důvod, pro který dochází ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, platí jen pro tento rozsudek (soud prvního stupně dovodil jiný důvod neexistence dovolatelkou tvrzeného nároku).
Rozsudek odvolacího soudu nebylo možné považovat za správný a dovolací soud jej proto zrušil a věc odvolací instanci vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Odvolací soud je následně podle §243d odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu.
Odvolací soud rozhodne ve svém pozdějším rozsudku též o náhradě nákladů řízení o dovolání (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu