ECLI:CZ:US:2004:1.US.254.2000
sp. zn. I. ÚS 254/2000
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 16. března 2004 sp. zn. I. ÚS 254/2000 ve věci ústavní stížnosti D. L. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 7. 2. 2000 sp. zn. 10 Co 734/99, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu z 19. 5. 1999 sp. zn. 8 C 13/99, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2000 č. j. 10 Co 734/99-99 a rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 5. 1999 č. j. 8 C 13/99-82 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2000 č. j. 10 Co 734/99-99 a Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 5. 1999 č. j. 8 C 13/99-82 se zrušují.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 19. 5. 1999 č. j. 8 C 13/99-82 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovaným O. p. b. h. M. L. a městu M. L. o uložení povinnosti uzavřít s ním dohodu o vydání obytného domu č. p. 199 se stavební parcelou č. 77/2 v katastrálním území M. L. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 2. 2000 č. j. 10 Co 734/99-99 potvrdil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2000, napadl stěžovatel shora označené rozsudky obecných soudů a navrhl jejich zrušení s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tohoto porušení se podle stěžovatele obecné soudy dopustily interpretací §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb., (dále též "restituční zákon"), protože rozhodly, že stěžovatel jako vnuk původních majitelů nemůže být oprávněnou osobou podle uvedeného ustanovení. Restituční nárok totiž nebyl uplatněn ani podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů, ani podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel namítl, že tento výklad je protiústavní, protože má za to, že novelou restitučního zákona zákonem č. 116/1994 Sb. byla postiženým osobám, které v době nesvobody přišly o majetek, dána možnost domáhat se jeho vrácení, nebyl-li jejich nárok uspokojen z důvodů uvedených v restitučním zákoně, bez jakýchkoli dalších podmínek a omezení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
V souladu s §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Likvidátor O. p. b. h. M. L. uvedl, že stěžovatel podal výzvu k vydání nemovitostí dne 23. 4. 1991 a od té doby zůstal nečinný. Proto byl dům dnem 1. 8. 1994 převeden do vlastnictví města M. L. na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů.
Podle vyjádření města M. L. uvedené nemovitosti přešly na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Konfiskační výměr byl vydán bývalým ONV v Mariánských Lázních dne 20. 5. 1946 a nabyl právní moci dne 7. 2. 1947, tedy mimo rozhodné období. Stěžovatel se narodil až 20. 3. 1948, nemohl tedy být oprávněnou osobou. Tou by mohl být jeho otec, pokud by svůj nárok uplatnil podle poválečných restitučních předpisů, což však neučinil.
Ze spisu Okresního soudu v Chebu (dále též "soud prvního stupně") sp. zn. 8 C 13/99 zjistil Ústavní soud, že uvedený soud rozsudkem ze dne 19. 5. 1999 č. j. 8 C 13/99- 82 zamítl žalobu stěžovatele proti O. p. b. h. M. L. a městu M. L. o uložení povinnosti uzavřít s ním dohodu o vydání obytného domu č. p. 199 se stavební parcelou č. 77/2 v katastrálním území M. L. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti vlastnili na základě převodní smlouvy ze dne 18. 12. 1911 D. L. a G. L., každý jednou polovinou. G. L. zemřela dne 29. 7. 1934 a D. L. byl prohlášen za mrtvého rozhodnutím Obvodového soudu v Schönebergu ze dne 27. 3. 1953 č. j. 60 II 106/53 s tím, že jako den úmrtí byl stanoven 8. květen 1945. Stěžovatel, nar. 20. 3. 1948, je synem K. L., narozeného 8. 2. 1906, zemřelého dne 9. 9. 1988. Otcem K. L. je shora uvedený D. L. Na základě "uspořádání národního a státního majetku v Sudetech" ze dne 12. 5. 1939 bylo dne 16. 6. 1943 vloženo vlastnické právo pro "Deutsche-Reichsfinanzverwaltung". Shora označené nemovitosti přešly na stát konfiskačním výměrem vydaným na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. bývalým ONV v Mariánských Lázních ze dne 20. 5. 1946, který nabyl právní moci dne 7. 2. 1947, protože v době vydání tohoto výměru byla jako poslední vlastník označených nemovitostí uvedena Německá Říše. Svůj zamítavý výrok odůvodnil soud prvního stupně tím, že oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., je fyzická osoba, pokud splňuje tyto předpoklady :
1. je státním občanem České republiky,
2. na věc v den jejího přechodu na stát v rozhodném období některým ze způsobů uvedených v §6 restitučního zákona měla nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.,
3. k převodu nebo přechodu vlastnického práva v době nesvobody (od 30. září 1938 do 4. května 1945) došlo z důvodů rasové perzekuce,
4. tento převod nebo přechod vlastnického práva byl prohlášen dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 a zákonem č. 128/1946 za neplatný,
5. nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. byl řádně uplatněn,
6. uplatněný nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) restitučního zákona (tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody).
Stěžovatel, podle závěru soudu prvního stupně není oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., neboť neprokázal, že by o majetku, kterého se domáhá, proběhlo řízení podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. Neprokázal tedy, že by v době před 25. 2. 1948 nebo po tomto datu byl nárok u soudu uplatněn. Uzavřel, že pokud nedošlo k uplatnění nároku, nelze uvažovat o jeho neuspokojení z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) restitučního zákona (tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody). Nárok na vydání nemovitostí měli původní vlastníci, tj. prarodiče stěžovatele nebo jejich dědicové podle §24 odst. 1 a 3 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle §1, §2 a §4 odst. 2 zákona č. 128/1946 Sb., ve znění zákona č. 79/1948 Sb. Prarodiče stěžovatele ovšem v době, kdy bylo možno zmíněný nárok takto uplatnit, již nežili. Proto mohl být touto osobou pan K. L. (stěžovatelův otec) jako syn a dědic původních vlastníků. Ten však zmíněný nárok neuplatnil, a stěžovatel jako vnuk původních vlastníků vzhledem k datu svého narození (20. 3. 1948) oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., být nemůže.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 2. 2000 č. j. 10 Co 734/99-99 potvrdil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Zmínil, že soud prvního stupně poprvé ve věci rozhodl rozsudkem sp. zn. 8 C 251/95 ze dne 3. 4. 1997, kdy žalobu stěžovatele zamítl. Věc poté prošla odvolacím řízením i řízením dovolacím před Nejvyšším soudem. Ten rozsudkem ze dne 27. 10. 1998 sp. zn. 23 Cdo 2075/98 zrušil předcházející rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení a rozhodnutí s právním názorem, který soud prvního stupně v napadeném rozsudku respektoval.
Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů včetně uvedeného spisu Okresního soudu v Chebu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 8 C 13/99, předmětné nemovitosti vlastnili prarodiče stěžovatele D. L. a G. L., každý jednou polovinou. Na základě "uspořádání národního a státního majetku v Sudetech" z 12. 5. 1939 bylo dne 16. 6. 1943 vloženo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem pro "Deutsche-Reichsfinanzverwaltung". Označené nemovitosti přešly na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. konfiskačním výměrem vydaným bývalým ONV v Mariánských Lázních ze dne 20. 5. 1946, který nabyl právní moci dne 7. 2. 1947. Konfiskace byla odůvodněna tím, že v době vydání tohoto výměru byla jako vlastník uvedena Německá Říše. Národní správa byla zavedena dne 6. 5. 1948. Podle rozhodnutí osidlovacího úřadu Fondu národní obnovy v Praze ze dne 30. 12. 1949 č. j. U III.160/49 byly dne 10. 9. 1951 požadované nemovitosti odepsány z knihovní vložky 162 a přepsány do knihovní vložky č. 840 (stále katastrální území M. L.). Z této vložky pak vyplývá, že dne 15. 3. 1957 bylo vloženo vlastnické právo pro Československý stát - Domovní správu č. 1 v M. L. Konečně dne 25. 5. 1962 byl poznamenám převod správy na P. b. h. města M. L.
Původní vlastník nemovitostí, tj. D. L. (případně jeho děti), měl "nárok" podle poválečných restitučních předpisů (dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., zákon č. 128/1946 Sb.). D. L. se z koncentračního tábora nevrátil a jako nezvěstný byl soudním rozhodnutím prohlášen za mrtvého k datu 8. 5. 1945. Jeho dědici byli pozůstalí synové S. L., A. L., E. L. a K. L. (otec žalobce). K. L. měl se svou manželkou H., která zemřela dne 10. 5. 1989, čtyři děti. Jedním z nich je stěžovatel D. L., nar. 20. 3. 1948. Restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. nebylo vůbec zahájeno, protože k němu nikdo z rodiny L. nedal podnět. Tato skutečnost byla dána důsledky válečných událostí, kdy přeživší členové rodiny byli rozptýleni po světě, což prokazuje i místo narození stěžovatele v Santiagu de Chile.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že předmětné nemovitosti byly v r. 1943 vyvlastněny D. L. v důsledku rasové perzekuce, jejímž důsledkem byla i jeho smrt v koncentračním táboře. Znamená to, že jeho nemovitosti neměly být předmětem konfiskace jako německý majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., protože ustanovení §2 odst. 3 tohoto dekretu vylučovalo z konfiskace majetek, jehož v době po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení §1 dekretu vymezující konfiskovaný majetek. Navíc D. L. zřejmě svědčilo i dobrodiní §1 odst. 1 bodu 2 uvedeného dekretu, podle kterého konfiskaci nepodléhal majetek fyzických osob německé národnosti, které zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.
K podmínkám naplnění skutkové podstaty postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 415/97 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 14, str. 135], kde konstatoval, že pokud z pozemkových knih a dalších listinných důkazů plyne, že předmětné nemovitosti připadly státu podle dekretu č. 108/1945 Sb., a přitom z prohlášení za mrtvého soudem a z kartotéky transportů je nesporné, že vlastník nemovitostí byl prohlášen za mrtvého, když se stal při transportu nezvěstným, potom došlo k naplnění skutkové podstaty postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody, a to zneužitím dekretu č. 108/1945 Sb., neboť v daném případě šlo nepochybně o majetek obětí nacismu, a nikoliv jeho představitelů.
Za těchto okolností lze tedy konfiskační výměr ONV v Mariánských Lázních ze dne 20. 5. 1946 chápat jako akt politické (rasové) perzekuce, který porušil uznávaná lidská práva ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Tuto skutečnost však obecné soudy pominuly a nepřihlédly k ní.
Z obsahu spisu (výpis z vložky č. 162 pozemkové knihy) vyplývá, že dne 6. 5. 1948 byla na označené nemovitosti zavedena národní správa. Návrh na vklad vlastnického práva pro český stát byl podán dne 15. 3. 1957, což vyplývá z výpisu knihovní vložky č. 840). Z toho lze dovodit, že v uvedené době nemovitosti přešly na stát, i když není zcela zřejmé, na základě jakého právního důvodu, zda na základě rozhodnutí, jimiž byly předmětné nemovitosti převedeny na Domovní správu č. 1 v M. L. (viz shora), či bez právního důvodu, neboť podmínky pro jejich konfiskaci shora uvedeným konfiskačním výměrem nebyly splněny. Za těchto okolností lze rovněž považovat podmínku tzv. "rozhodného období" ve smyslu §1 odst. 1 restitučního zákona a podmínku restitučního titulu podle §6 odst. 2 restitučního zákona za splněnou. Se zřetelem k této specifické situaci není v souzené věci rozhodné, že byl konfiskační výměr vydán v roce 1946 a nabyl právní moci v roce 1947.
Zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, novelizoval §3 zákona č. 87/1991 Sb. tak, že nově zavedeným odstavcem druhým rozšířil okruh oprávněných osob tak, že oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona.
Pro tyto nové oprávněné osoby tedy zákon stanovil dvě podmínky, tj. existenci nároku podle poválečných restitučních předpisů (viz shora) a skutečnost, že tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona, tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Obecné soudy ovšem vyložily tyto podmínky tak, jak je patrno z rozsudku soudu prvního stupně citovaného shora, který vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu uvedeného v rozsudku ze dne 27. 10. 1998 sp. zn. 23 Cdo 2075/98.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů. Není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "obecného" práva, a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních záruk. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti obecného práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem obecného práva". Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 17, str. 235). Z nálezu sp. zn. II. ÚS 386/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 23, str. 163) mj. vyplývá, že není možno při aplikaci restitučního zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu.
Po prostudování shora uvedených podkladů Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci došlo ze strany soudů obou stupňů k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud jde o právo stěžovatele na soudní ochranu. Restituci podle zákona č. 87/1991 Sb. lze v tomto konkrétním případě pokládat za možnou, i když nebyl dodržen postup předepsaný dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., případně zákonem č. 128/1946 Sb., neboť tyto předpisy se týkaly poválečných restitucí. Nelze proto přičítat k tíži oprávněné osoby, že neuplatnila nárok podle zákona č. 128/1946 Sb.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené rozsudky zrušil podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.