ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2472.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2472/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce A. ž. d. P., s. p., zastoupeného advokátkou, za účasti 1) J. K., zastoupené advokátem, a 2) P. f. ČR, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 10 C 159/2005, o dovolání 1. účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006, č.j. 28 Co 674/2006-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 12. 2006, č.j. 28 Co 674/2006-151, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně (soud prvního stupně) ze dne 31. 3. 2006, č.j. 10 C 159/2005-133, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že 1. účastnice není vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků a že tento rozsudek v plném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v K. ze dne 18. 7. 1995, č.j. PÚ 2810/94/2-tich (UZ 4999/00/2), jímž bylo původně určeno, že 1. účastnice je vlastníkem těchto pozemků; současně změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Prvostupňový soud vyšel ze závěru vyjádřeného v usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2004, č.j. 6 C 633/2001-130, že původní rozhodnutí pozemkového úřadu nebylo žalobci jakožto účastníku správního řízení řádně doručeno; právní moci tak nabylo až po jeho opětovném doručení dne 10. 11. 2004. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že kupní smlouvu, jíž byly sporné pozemky převedeny do vlastnictví státu, právní předchůdce (otec) 1. účastnice uzavřel v tísni; nápadně nevýhodné podmínky na straně převodce vyplývající z jeho cenového či jiného znevýhodnění však stejně jako soud první instance neshledal. 1. účastnici proto nesvědčil restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla 1. účastnice ve výroku ve věci samé i ve výrocích o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka zpochybňuje posouzení otázky „původního“ doručení rozhodnutí pozemkového úřadu; za nesprávný považuje závěr, že napadené správní rozhodnutí nebylo žalobci řádně doručeno z důvodu, že v době doručení měl na stejné adrese sídlo žalobce i A.Ž.D. P. s.r.o. a že na doručence není uvedena právní forma adresáta rozhodnutí, jelikož „…„A.Ž.D. P.“ a „A. ž. d. P.“ i bez uvedení právní formy nejsou zaměnitelné, neboť minimálně délka obchodní firmy má významnou rozlišovací schopnost.“ Žalobce neprokázal, že údaje uvedené na doručence jakožto veřejné listině jsou nepravdivé. „Skutečnost, že na doručence není uveden dodatek týkající se právní formy, nečiní obsah této doručenky nepravdivým za situace, kdy kmen obchodní firmy společnosti s ručením omezeným je odlišný“; soudy proto svým postupem porušily ustanovení §134 o.s.ř. 1. účastnice má za to, že předmětné rozhodnutí se vzhledem k personálnímu propojení obou subjektů dostalo „do dispoziční sféry“ žalobce; jeho postup považuje za rozporný s dobrými mravy a představující zneužití práva. Odvolací soud navíc nesprávně vycházel ze skutkových zjištění učiněných v řízení v jiné věci, jež nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím, a takové rozhodnutí tedy nebylo pro soudy obou stupňů závazné. Dovolatelka dále zpochybňuje závěr, že kupní smlouva, kterou byly sporné nemovitosti převedeny na stát, nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek; namítá, že kupní cena „neodpovídala ani podle tehdy platných právních předpisů ceně za zajímavé pozemky v okresním městě,“ což vyplývá ze znaleckého posudku, se kterým se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ani 2. účastník se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že dovolatelce nesvědčí restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť kupní smlouva nebyla jejím právním předchůdcem uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
Výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ obsaženého v restitučních předpisech [§6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě; §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů] lze v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu považovat za ustálený. Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými (např. s vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), ale i v jiných okolnostech, např. nuceném vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek aj., přičemž objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka“), sv. 6, č. 79]. Vrchní soud v Praze se k této problematice [tentokráte v souvislosti s aplikací obsahově totožného ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.] vyjádřil v rozsudku ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/1993), kde dospěl k závěru, že existenci nápadně nevýhodných podmínek lze u úplatných smluv shledat tehdy, byla-li porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a byl-li objektivně poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. V případech, kdy kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu [srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod C 1066, sv. 15]. Při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného ustanovení je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. II. ÚS 53/95, uveřejněný ve Sbírce, sv. 4, č. 53). \"Nápadně nevýhodné podmínky\" se mohou jevit jako existující i při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními. Takto však nelze ust. §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. či §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě vykládat, protože \"nevýhodné podmínky\" v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 139/93, a ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 65/96, uveřejněné ve Sbírce sv. 2, č. 55, a sv. 5. č. 56).
Odvolací soud považoval kupní cenu sporných pozemků ve výši 20.178,40 Kč za odpovídající v té době platné vyhlášce č. 43/1969 Sb. Dovolatelkou předestíraný znalecký posudek, jímž byly tyto pozemky oceněny cenou maximální, tj. 24.578,40 Kč, nepovažoval s ohledem na absenci důkazu o mimořádné kvalitě či výhodném umístění pozemků za spolehlivý podklad pro závěr o zjevném cenovém znevýhodnění právního předchůdce dovolatelky při uzavírání kupní smlouvy. Soudní praxe považuje některá ustanovení vyhlášky č. 43/1969 Sb. pro neodůvodněné rozdíly při oceňování nemovitostí v závislosti na tom, zda se nacházely v tzv. soukromém či tzv. osobním vlastnictví (§22), za diskriminující, a jejich případná aplikace by tak mohla zakládat nápadně nevýhodné podmínky na straně převodce (srov. např. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1268/2000); tato ustanovení však nebyla v posuzovaném případě při ocenění pozemků použita, a námitkám dovolatelky o rozporu kupní ceny s „tehdy platnými cenovými předpisy“ tak nelze přisvědčit.
Námitky dovolatelky zabývající se doručením správního rozhodnutí žalobci zpochybňují především skutkový závěr soudu prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil), že nebylo prokázáno řádné doručení tohoto rozhodnutí; další výtky směřují vůči hodnocení obsahu doručenky jakožto veřejné listiny z pohledu zásad zakotvených v ustanovení §134 o.s.ř. Jelikož podle dovolatelky správní rozhodnutí nabylo právní moci již v roce 1995, byla žaloba podle části V. o.s.ř. žalobcem podána opožděně (tj. po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v §247 odst. 1 o.s.ř.). Tyto námitky, stejně jako námitka, že odvolací soud nesprávně vycházel ze skutkových zjištění učiněných v řízení v jiné věci, jež nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím, jsou podřaditelné toliko dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a), resp. §241a odst. 3 o.s.ř., které však za situace, kdy je přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze.
Ze skutečnosti, že žalobce a A.Ž.D. P. s.r.o. byli „personálně propojeni“ osobou Ing. F., dovolatelka vyvozuje, že předmětné správní rozhodnutí se dostalo do „dispoziční sféry povinné osoby“ (žalobce) a že jeho následný procesní postup, tj. uplatnění nároku v řízení podle části V. o.s.ř., „je v hrubém rozporu s dobrými mravy a představuje zneužití práva.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, publikovaném v Souboru pod C 1415, sv. 20, uvedl, že na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák.; aplikace tohoto ustanovení je možná teprve na výkon jednotlivých práv a povinností z nově založeného právního vztahu vyplývajících. Rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví podle §9 odst. 4 zákona o půdě (jakožto právní prostředek restituce), jež může být nahrazeno rozhodnutím soudu na základě žaloby podané dle V. části o.s.ř., je rozhodnutím konstitutivním, tj. nově zakládajícím vlastnické právo oprávněné osoby, nelze proto takové žalobě nevyhovět s poukazem na rozpor s dobrými mravy.
Z vyjádření, že „dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu,“ vyplývá, že dovolatelka napadá i výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Lze tedy uzavřít, že uplatněné dovolací námitky směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci samé nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve zbývající části dovolání směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Dovolatelka sice z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, zbývajícím účastníkům však v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu