ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2567.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2567/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalované D. J., zastoupené, o povinnost vyklidit nebytový prostor a o protinávrhu žalované na určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 262/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 12. 1. 2006, č.j. 29 Co 289/2005-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení o dovolání do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, a to ve výši Kč 6.937,50.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, shora označeným byl změněn rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 12. 2004, č. j. 13 C 262/2000-64, a to tak, že (I.) žalovaná je povinna vyklidit nebytový prostor na parcele č. 165 v katastrálním území D., zapsaný na LV, o rozměrech 6,5m x 4,05m, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále byla (II.) zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná je výlučnou vlastnicí části st. p.č. 165 v rozsahu zastavěném kůlnou o výměře 6,05m x 4,05m s bočním vchodem ze zahrady žalované p. č. 857 a též této kůlny, vše zapsáno na LV v k.ú. D. Žalované bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 24.600,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Mezi účastníky sporné nemovitosti, tj. pozemek st. p. č. 165 (jeho část) a na něm stojící kůlna, byly přiděleny v letech 1949 a 1950 rodičům žalobkyně manželům S. Ti i žalobkyně posléze přivolili k užívání nemovitostí rodičům žalované i žalované osobně; žalobkyně se však považuje za vlastnici předmětných nemovitostí s ohledem na jejich zápis na svém LV a platí z nich též daně. Odvolací soud dospěl ke zjištění, že z žádné listiny nelze dovodit, že by sporná část parcely st. č. 165 a kůlna na ní stojící náležely do vlastnictví žalované či předtím jejích právních předchůdců. Samotné užívání předmětných nemovitostí žalovanou – navíc s předchozím souhlasem žalobkyně - nebylo podloženo žádným právním důvodem, z kterého lze dovodit oprávněnou držbu. Nedošlo tedy k naplnění podmínek nezbytných pro vydržení nemovitostí podle ustanovení §134 o. z.; ze strany žalované především nebyla prokázána dobrá víra, která je jedním ze základních předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením. Odvolací soud uložil žalované povinnost předmětné nemovitosti vyklidit, neboť je užívala bez právního důvodu a žalobkyni tak přísluší vlastnická ochrana ve smyslu §126 odst. 1 o. z.
Proti oběma pro ni nepříznivým měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které opřela o tvrzené důvody spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka rekapitulovala podmínky vydržení podle o. z. o., podle tzv. středního občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. i podle nyní platného kodexu č. 40/1964 Sb. Dospěla k závěru, že její právní předchůdci (rodiče) a ona sama užívali spornou kůlnu po dobu nejméně třinácti let za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. a po dobu nejméně sedmnácti let za účinnosti novely o. z. č. 131/1982 Sb. Podle dovolatelky nebyly v řízení předloženy žádné důkazy o neoprávněnosti její držby. Ona sama nemovitosti užívala jako vlastník, zejména prováděla opravy a úpravy, tedy nakládala s nimi se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí (i při faktickém ovládání) skutečně patří. Dovolatelka považovala podmínky pro vydržení předmětných nemovitostí za splněné, a proto žádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Nesouhlasila s dovolacími námitkami a odkázala na právní závěry odvolacího soudu, jež považovala za správné. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání bylo podáno za žalovanou advokátem v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a dovolací důvod byl označen podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Přípustnost dovolání založila diformita rozsudků nižších instancí (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání však není opodstatněné.
V projednávané věci byla stěžejní otázkou oprávněnost držby předmětné kůlny a pozemku žalovanou.
Nejvyšší soud ve své judikatuře uvádí, že dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Je-li držitel v dobré víře či nikoli je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, č. j. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod zn. C 1067/2002).
Tvrzení držitele věci o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu důvodné. Dobrá víra držitele je psychický stav, vnitřní přesvědčení subjektu, jež samo o sobě nemůže být předmětem dokazování (usnesení NS ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, uveřejněné v Souboru výše citovaném pod zn. C 739/2001).
Tyto podmínky vydržení, vycházející především z ustanovení §§129, 130 a 134 o. z., však nebyly v posuzované věci splněny. Důkazní břemeno ohledně vydržení leželo na žalované. Nemovitosti však byly přiděleny rodičům žalobkyně a nyní jsou zapsány do katastru jako vlastnictví žalobkyně (zápisu v katastru navíc svědčí princip publicity, tj. veřejné víry v jeho správnost). Oproti tomu se žalované nepodařilo prokázat, že by užívání nemovitostí ze strany jejích rodičů či jí samotné bylo založeno na jiné skutečnosti než na přivolení rodičů žalobkyně (žalobkyně osobně). Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani okolnost, že dovolatelka předmětné nemovitosti užívala (stejně jako její právní předchůdci), prováděla opravy kůlny a případně byla subjektivně přesvědčena o svém vlastnictví.
Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí přesvědčivě, z převzatých skutkových zjištění vyvodil své vlastní (odlišné než první instance) správné právní závěry a Nejvyšší soud nepovažoval za důvodné je jakkoli modifikovat – tím spíše, že podle jeho judikatury je přezkumné oprávnění dovolacího soudu interpretováno ve vztahu k institutu dobré víry restriktivně (usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor rozhodnutí zn. C 1068/2002).
Uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy nebyl naplněn a dovolací soud proto dovolání žalované pro správnost rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl; neshledal přitom ani existenci případných tzv. zmatečnostních vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a vznikla jí povinnost, aby podle §243c odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. nahradila náklady protistraně. Tyto náklady spočívaly v odměně za jeden úkon ještě v sazbách 10.000,- Kč (určení) plus 3.800,- Kč (vyklizení) podle §5 písm. b) a §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. S přičtením režijního paušálu 75,- Kč tedy v součtu 13.875,- Kč. Tuto částku bylo ovšem nutné podle §18 odst. 1 cit. vyhl. krátit o 50%, neboť šlo o jediný úkon v dovolacím řízení. Výsledná suma nákladů řízení činila tedy na straně žalobkyně Kč 6.937,50.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. května 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu