ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2594.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2594/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: A/ P. kraje, B/ M. kraje, C/ Východočeské galerii v P. a D. Galerii výtvarných umění v O., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Co 384/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 7/2003 (žalobců: 1. A. F., 2. A.-Ch. F., a 3. E. F. F., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. P. kraji, B. M. kraji, C. Východočeské galerii v P. a D. Galerii výtvarných umění v O., zastoupených advokátem, o vydání movitých věcí), takto:
I. Dovolání dovolatele P. kraje se z a m í t á .
II. Dovolání dovolatele M. kraje se z a m í t á .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 6. 1. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z 22. 12. 2004, č. j. 11 C 7/2003-508. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla především (výrokem označeným I/ připuštěna změna žaloby žalobců v tomto znění: a) žalovaný P. kraj nebo žalovaná Východočeská galerie v P. je povinen (je povinna) vydat žalobcům obraz autora O. N. „Krajina“ (olej, plátno 9x113 cm, inventární číslo Vč. 6 D-1883), do 15 dnů od právní moci rozsudku: b) žalovaný M. kraj nebo žalovaná Galerie výtvarného umění v O. je povinen (je povinna) vydat žalobcům umělecká díla: 1. M. P.: Červené domy (kvaš, karton z roku 1922), 2. I. F. R.: Naďa (olej z roku 1976), 3. A. F.: Domy ve svahu (olej z roku 1907), 4. K. M.: Hlava horníka (bronz z roku 1898), 5. E. M.: Jižní pobřeží (olej z roku 1910), 6. A. S.: Kosatcové pole (olej z roku 1907), 7. K. H.: Krajina se smrky (akvarel z roku 1923), 8. A. F.: Květinové zátiší (olej z roku 1919), 9. G. F.: Květiny (kvaš, karton), 10. O. L.: Lovecká scéna (olej z roku 1925), 11. O. K.: Pohled na Cařihrad (olej z roku 1929), 12. V. B.: Portrét ženy v černých šatech (olej, dřevo), 13. A. H.: Potok na podzim (olej, plátno), 14. A. S.: Přístav v Haifě (olej, lepenka), 15. A. X. C. P.: Sklizeň melounů (olej, dřevo), 16. O. L.: Slovácká vesnice (kvaš, akvarel), 17. U. L.: Studie krajiny (olej z 18920), 18. M. L.: V zahradní restauraci (olej z roku 1910), 19. J. E.: Zátiší (olej z roku 1889) a 20. J. Ú.: Z kostela (Slovačky) /olej z roku 1898/. V následujícím výroku (označeném IV.) bylo žalované Galerii výtvarného umění v O. uloženo vydat žalobcům tato umělecká díla do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem (označeným II.) téhož rozsudku bylo uloženo Východočeské galerii v P. vydat žalobcům obraz O. N.: Krajina (olej, plátno) do 15 dnů od právní moci rozsudku, Výrokem rozsudku soudu prvního stupně (označeným V.) byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti M. kraje vydat žalobcům umělecká díla, která již výrokem rozsudku soudu prvního stupně (označeným IV.) byla uložena k vydání žalované Galerii výtvarného umění v O. Ohledně nákladů řízení bylo uloženo Galerii výtvarného umění v O. Ohledně nákladů řízení bylo uloženo Galerii výtvarného umění v O. zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 25.850,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalované Východočeské galerii v P. bylo uloženo zaplatit žalobcům v téže lhůtě na náhradu nákladů řízení 6.850,- Kč; ve vztahu mezi žalobci a žalovaným P. krajem bylo rozhodnuto, že proti sobě nemají nárok na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců i žalované Východočeské galerie v P. a žalované Galerie výtvarného umění v O. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem z 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Co 384/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé takto. Žalovanému P. kraji bylo uloženo vydat žalobcům obraz O. N. „Krajina“ (olej, plátno) do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; žalobní návrh žalobců, aby vydání tohoto obrazu bylo uloženo Východočeské galerii v P. byl zamítnut.
Žalovanému M. kraji bylo uloženo vydat žalobcům umělecká díla uvedená pod č. 1 – 20 ve výroku rozsudku soudu prvního stupně /označeném I./; žalobní návrh žalobců aby vydání týchž uměleckých děl bylo uloženo žalované Galerii výtvarného umění v O. byl také zamítnut.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo měnícím rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto tak, že žalovanému P. kraji bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců 2.283,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; žalovanému M. kraji bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců 8.617,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Východočeskou galerií v P. a ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Galerií výtvarného umění v O. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalovaný Pardubický kraj je povinen nahradit každému ze žalobců částku 2.208,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; také žalovanému M. kraji bylo uloženo zaplatit v téže lhůtě na náhradu nákladů odvolacího řízení každému ze žalobců 8.542,- Kč. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Galerií výtvarného umění v O. bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalovaný Pardubicích kraj je povinen nahradit každému ze žalobců částku 2.208,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; žalovanému M. kraji bylo uloženo zaplatit v téže lhůtě na náhradu nákladů odvolacího řízení každému ze žalobců 8.542,- Kč. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Galerií výtvarného umění v O. bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že z výroků rozsudku soudu prvního stupně nebyla odvoláním žalobců a žalované Východočeská galerie v P. a žalované Galerie výtvarných umění v O. napadena jen část výroku označeného I. o připuštění změny žaloby žalobců; tato část výroku nabyla právní moci a nebyla odvolacím soudem přezkoumávána.
Odvolací soud pak měl za to, že „soudu prvního stupně lze vytknout toliko nesprávné právní posouzení věci z hlediska pasívní věcné legitimace, která tu správně svědčila žalovanému P. kraji a žalovanému M. kraji“, takže „se zřetelem na splnění předpokladů skutkové podstaty restitučního důvodu byl proto rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích (označených II. a V.) podle §220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu tak, že žalobě o vydání uměleckých děl vůči žalovaném P. kraji a žalovanému M. kraji bylo vyhověno, zatím co proti žalované Východočeské galerii v P. a proti Galerii výtvarných umění v O. byla žaloba žalobců zamítnuto“.
Odvolací soud poukazoval zejména na to, že soud prvního stupně při posuzování žalobou žalobců uplatněného nároku (jako potomků – vnuků původního vlastníka v žalobě uvedených uměleckých děl O. F., na vydání věcí odňatých za podmínek uvedených v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., vycházel z ustanovení tohoto zákona (o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým byly upraveny některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. – zákonem o půdě) a se zřetelem na §3 odst. 1 a 2 zákona č. 212/2000 Sb.dovodil, že pasívně věcně legitimovanými tu mohou být v tomto případě organizace hospodařící a dotčeným majetkem.
Bylo tu v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že v žalobě žalobců uvedená umělecká díla (převážně obrazy), patřící původnímu vlastníku O. F. (dědovi žalobců), byla za války konfiskována postupem německých orgánů na území Protektorátu Čechy a Morava, a to ve prospěch Německé říše; bylo také doloženo, že po válce držel tyto obrazy a další umělecká díla čs. stát na základě konfiskačního výměru, vydaného podle dekretu č. 108/1945 Sb. (rozhodnutím bývalého Jednotného národního výboru v O. z 24. 4. 1951, č. j. 193/1-24/4-1951-VII, ve spojení s rozhodnutím bývalého Krajského národního výboru v O. ze 4. 6. 1951, sp. zn. VIII/1-193/1-1/4-1951). Tyto skutkové okolnosti tu nevylučovaly aplikaci ustanovení §3 zákona č. 212/2000 Sb. na daný případ, protože tu šlo o umělecká díla, která byla v období od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 odňata fyzické osobě v důsledku převodů nebo přechodů vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné dekretem č. 5/1945 Sb., popřípadě zákonem č. 128/1946 Sb., a která ke dni nabytí účinnosti zákona č. 212/2000 Sb. byla ve vlastnictví státu. Dopadalo tedy na tyto věci (umělecká díla) ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. ohledně bezúplatného převodu věci na základě žádosti, kterou bylo možné uplatnit vůči tomu, kdo s dotčenými uměleckými díly hospodařil, a to do 31. 12. 2006.
Pokud šlo o otázku aktivní věcné legitimace žalobců (jako právních nástupců – vnuků původního vlastníka O. F.), pokládal ji odvolací soud za prokázanou doložením dědických nároků žalobců po smrti O. F., jeho manželky E. F. a jejich syna J. F. Vlastnické právo původního vlastníka O. F. pokládal odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) za doložené dostupnými dobovými listinami (nebo jejich opisy) z dostupných archivů; poukazováno bylo odvolacím soude zejména na „zápis na pamětnou z 5. 5. 1942“ s přílohou (seznamem pořízeným sepisujícím H. B.) a na něj navazující dodatek k uvedenému zápisu, který byl pořízen 12. 8. 1942; dále bylo odvolacím soudem poukazováno na seznam (z archivu Ministerstva financí) majetku zavlečeného Němci za okupace z vlastnictví tehdejšího generálního ředitele společnosti V. horní a hutní těžařstvo – O. F. (deponovaného v Městském muzeu v O.), sepsaného J. K. a Ing. V. v roce 1949. Pokud šlo o zabavující opatření německých orgánů na území tzv. Protektorátu Čechy a Moravy, šlo tu o majetkový přechod ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 128/1946 Sb., který je tu kladen na roveň neplatnému majetkovému převodu.
Pokud šlo o otázku pasívní legitimace na straně žalovaných tomto sporu, vycházel odvolací soud z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb., které považuje za adresáta žádosti o bezúplatný převod věcí (uměleckých děl) toho, kdo s dotčeným majetkem hospodaří podle zvláštních předpisů. V daném případě je nepochybné, dovozoval odvolací soud, že žalobci uváděná umělecká díla přešla z majetku České republiky do majetku krajů (P. a M.) podle zákona č. 157/2000 Sb. (účinného od 1. 1. 2001) a tyto kraje se staly ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 157/2000 Sb. povinnými osobami podle zvláštních právních předpisů (např. i předpisů restitučních), jak na to poukazuje §1 zákona č. 157/2000 Sb. Podle názoru odvolacího soudu tedy pasívní věcná legitimace v daném případě leží na žalovaném P. kraji a na žalovaném M. kraji, zatím co podle zřizovacích listin žalovaná Východočeská galerie v P.a žalovaná Galerie výtvarného umění v O. měly pouhou „správu uměleckých děl, shromážděných v těchto galeriích“ a nikoli „hospodaření s nimi ve vlastním smyslu“, které tu náleží jen zřizovatelům.
Odvolací soud ještě dodával, že shodně s názorem soudu prvního stupně nesdílí opodstatněnost námitky žalovaných, kteří poukazovali na vypořádání nároků žalobců cestou dohody mezi vládou Československa a vládou Kanady z 18. 4. 1973. Odvolací soud dovozoval, že v daném případě bylo oprávněná osoba kanadským státním občanem později než ke dni vstupu v platnost opatření, jež se týkalo dotčeného majetku původního vlastník; O. F. se totiž stal kanadským občanem až po odnětí a konfiskaci jeho majetku Německou říší.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §150 a §224 odst. 1 i na ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému P. kraji dne 26. 1. 2006 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno dne 24. 3. 2006 u Okresního soudu v Pardubicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru tohoto dovolatele je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu vzhledem ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé odvolacím soudem; jako dovolací důvody bylo v dovolání uplatňováno, že řízení v této právní věci je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Vadu řízení v této právní věci spatřoval dovolávající se P. kraj především v tom, že ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé tu došlo na základě odvolání žalobců, které však neobsahovalo náležitosti, jež jsou pro odvolání stanoveny v §205 odst. 1 občanského soudního řádu; toto odvolání, podle svého znění, bylo podáno jen „z opatrnosti, poněvadž odvolací soud bude opětovně posuzovat pasívní legitimaci žalovaných, ale žalobci přitom pokládají rozsudek odvolacího soudu za správný a spravedlivý“. Další vadu v řízení spatřoval uvedený dovolatel v tom, že se tu odvolací soud vůbec nezabýval námitkou žalovaného P. kraje, že v době války vydané rozhodnutí německého říšského protektora pro Čechy a Moravu, týkající se konfiskace uměleckých děl O. F., děda žalobců, bylo nicotným rozhodnutím. Z výsledků provedeného dokazování v tomto řízení totiž vůbec nebylo zřejmé, zda mělo jít o rozhodnutí písemné či ústní, na základě jakého předpisu bylo vydáno, zda toto rozhodnutí nabylo právní moci a zda je vykonatelné a zda tu vůbec šlo o úřední výrok, který by byl podřaditelný pod ustanovení zákona č. 128/1946 Sb.
Dovolávající se žalovaný P. kraj je i toho názoru, že v tomto řízení nebylo vůbec zjištěno, zda umělecká díla, o něž jde v tomto řízení, byla skutečně vlastnictvím O. F. Nebyla objasněna závažná otázka, které věci (zejména obrazy) ve V. zámku byly majetkem V. horního a hutního těžařství (v jeho reprezentačních místnostech zámku) a které skutečně patřily O. F.; odvolací soud ostatně sám poukazoval na to, že přesná rekonstrukce rozhodných skutečností je tu po více než šedesáti letech prakticky nemožná; přitom z výsledků provedeného dokazování vyplývalo, že pochybnosti o tom, které z věcí, jež se nacházely ve V. zámku, jsou vlastnictvím O. F., existovaly již v době, kdy k údajné konfiskaci F. věcí za války mělo dojít. Vzhledem k tomu, že i mezi dříve pořízenými seznamy, z nichž odvolací soud vycházel při svém rozhodování (tzv. B. seznam a prohlášení H. F., sepsané v roce 1956 v N. Y.), byly podstatné rozpory a rozdíly, není, podle názoru uvedeného dovolatele, jasné, z čeho soudy obou stupňů dovodily vlastnické právo O. F. k uměleckým dílům, o něž jde v tomto řízení.
Dovolávající se P. kraj měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu z 15. 12. 2005 (sp. zn. 22 Co 384/2005 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích) je nepřezkoumatelné v tom smyslu, že odvolací soud se zevrubněji nezabýval tím, zda se na projednávanou právní věc vůbec vztahuje zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. V tomto případě byla sice důvodná emigrace O. F. pro obavy z rasové perzekuce a lze mít za to, že takto holocaustu unikl, ale „jeví se sporné, zda majetkové škody, které utrpěl, lze považovat za křivdy způsobené holocaustem, jak to předpokládá část první zákona č. 212/2000 Sb.
Dovolatel P. kraj posléze poukazoval na to, že stejně jako v průběhu řízení před soudy obou stupňů i nadále trvá na tom, že ustanovení §3 zákona č. 212/2000 Sb. ukládá povinné osobě, aby umělecká díla převedla do vlastnictví oprávněné osoby a že tedy pouze na splnění takové povinnosti může znít žalobní návrh oprávněných osob v tomto sporu a nemá tu tedy místa žalobní návrh na vydání věci, jak je tomu naopak u nároků podle zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., tedy u předpisů plně restituční povahy. Dovolatel má proto za to, že jej odvolací soud nemohl zavázat k vydání obrazů žalobcům, aniž by bylo stanoveno něco jiného než povinnost k bezúplatnému převodu uměleckých děl vůči těmto subjektům a také aniž by bylo stanoveno, zda se stanou spoluvlastníky těchto uměleckých děl a jaké budou jejich spoluvlastnické podíly.
Rozsudek odvolacího soudu byl také doručen dne 26. 1. 2006 advokátovi, který v řízení zastupoval žalovaný M. kraj. Dovolání tohoto žalovaného bylo pak podáno dne 22. 3. 2006 u Okresního soudu v Pardubicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto dovolání bylo navrženo zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatel poukazoval na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jakož i to, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolávající se M. kraj spatřoval vadu řízení především v tom, že odvolací soud změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k M. kraji na základě odvolání žalobců, které nebylo projednatelné, neboť neobsahovalo náležitosti stanovené v 205 odst. 1 občanského soudního řádu. V odvolání žalobců nebyl uveden ani rozsah, v jakém odvolatelé rozsudek soudu prvního stupně napadají, ani to, všem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí a chyběl i údaj o tom, čeho se dovolatelé domáhají, když totiž žalobci zároveň uváděli, že pokládají odvoláním napadený rozsudek za věcně správný a spravedlivý. Další vada, kterou je řízení v této právní věci postiženo, spočívá, podle názoru dovolatele, v tom, že se odvolací soud vůbec nezabýval námitkou, že za války vydané rozhodnutí o konfiskaci uměleckých děl původního vlastníka těchto děl, uvedených v žalobě žalobců, O. F., nemělo povahu řádného rozhodnutí, ale šlo o rozhodnutí nulitní.
Dovolatel M. kraj je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, nemá oporu v provedeném dokazování. To se týká zejména objasnění a doložení toho, zda O. F. byl skutečným vlastníkem uměleckých děl, která uvádí rozhodnutí odvolacího soudu, a zda tato díla byla skutečně za války konfiskována ve prospěch Německé říše v době po 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945. V řízení nebylo také zjištěno, komu patřily věci (umělecká díla, zejména obrazy) uvedená v tzv. B. seznamu, pořízeném ve V. zámku, který byl nejen bytem generálního ředitele V. horního a hutního těžařství, jímž byl O. F., ale také tu byly reprezentační místnosti uvedené těžařské společnosti; v průběhu dokazování tu nebylo bezpečně prokázáno, zda a které věci byly vlastnictvím O. F. a které patřily této vítkovické těžařské společnosti. Kromě toho odvolací soud pokládal za prokázané, že vlastnictvím O. F. byly např. i obrazy, které nebyly uvedeny ani ve zmíněném B. seznamu, ani v prohlášení znalce H. F. z roku 1956, z nichž jinak odvolací soud vycházel; to se týkalo např. obrazu O. L. „Lovecká scéna“ nebo obrazu A. F. „Domov ve svahu“.
Dovolatel M. kraj byl také toho názoru, že odvolací soud se nevypořádal se základní otázkou právního posouzení této projednávané věci – s aplikací ustanovení zákona č. 212/2000 Sb., neboť dovolatel mí za to, že majetkové škody, které utrpěl O. F., děd žalobců, nelze přesvědčivě považovat za křivdy způsobené holocaustem, jak to předpokládá zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem.
Dovolatel M. kraj měl posléze za to, že žalobní návrh žalobců, uplatněný v této právní věci, neodpovídá ustanovení §3 zákona č. 212/2000 Sb., které ukládá povinné osobě, aby umělecká díla převedla bezúplatně do vlastnictví oprávněné osobě a nikoli, aby věc (věci) vydala oprávněné osobě. Uvedená právní úprava neodpovídá tedy tomu, že žalobci v této právní věci podali reivindikační žalobu. Odvolací soud této žalobě nesprávně vyhověl, a to i v tom, ž zavázal dva žalované kraje k vydání uměleckých děl žalujícím subjektům, aniž by bylo stanoveno, zda se tyto subjekty stanou spoluvlastníky vydaných věcí a jaké budou jejich spoluvlastnické podíly.
Žalobci ve svých vyjádřeních k dovoláním M. kraje a P. kraje navrhovali, aby dovoláním dovolatelů nebylo vyhověno. Podle názoru žalobců bylo dokazování v řízení o této právní věci provedeno velmi podrobně a správně; žalobci podali své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jen výlučně kvůli problematice pasívní legitimace žalovaných (tato otázka byla odvolacím soudem přezkoumána, zhodnocena a posouzena). Podle názoru žalobců byla správně posouzena otázka odnětí majetku O. F. v době existence a právních předpisů tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Správně byla posouzena i otázka vlastnictví uměleckých předmětů patřících O. F., což dokládají listinné doklady, které měly soudy k dispozici v průběhu řízení, a z nichž vyplývá i to, že umělecká díla, uvedená v žalobě žalobců, patřila O. F. a nešlo o vlastnictví jiného subjektu. Podle názoru žalobců na tuto právní věc dopadají ustanovení zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem; žalobci mají za to, že účelem přijetí zákona č. 212/2000 Sb. byla (srov. §3 tohoto zákona) vrácení majetku osobám, které holocaust přežily, popřípadě jejich právním nástupcům. Žalobci také opodstatněně uplatnili v tomto sporu žalobu o vydání požadovaných celých uměleckých děl, a to zejména z důvodu vykonatelnosti rozhodnutí soudu ohledně těchto věcí; žalobci tu jsou v postavení aktivní solidarity, s tím, že podíly na převáděných movitých věcech jsou u nich stejné.
Přípustnost dovolání obou dovolatelů tu bylo možné posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Oba dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí soudu tu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Pokud dovolatelé uváděli, že v řízení došlo k vadám řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z právních závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem; podle těchto závěrů jde tu o takovou vadu, při níž šlo o postup soudu, který se projevil v průběhu řízení (např. při vadném předvolání účastníků řízení k jednání u soudu), nikoli až při rozhodování, a šlo-li o nesprávný postup, jímž byla účastníku řízení (účastníkům řízení) odňata možnost jednat před soudem. Takovou vadu řízení dovolací soud z obsahu spisu v daném případě neshledal.
K výkladu ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu vycházel dovolací soud z právních závěrů, obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Rozhodování soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. Vadná nebo neúplná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo v tom, že si soud použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. umělecká díla, která byly v období od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 odňata fyzickým osobám v důsledku převodů nebo přechodů vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné dekretem č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb. a které jsou ke dni nabytí účinnosti zákona č. 212/2000 Sb. ve vlastnictví státu, převedou se bezúplatně do vlastnictví fyzické osoby, která je před odnětím vlastnila, a pokud tato osoba zemřela, převedou se do vlastnictví jejího manžela anebo do vlastnictví jejích potomků, pokud původní vlastník a jeho manžel již zemřeli.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 2123/200 Sb. se bezúplatný převod podle §3 odst. 1 téhož zákona provede na základě žádosti, kterou lze uplatnit vůči tomu, kdo s dotčeným majetkem hospodaří podle zvláštního právního předpisu, do 31. 12. 2006; jinak nárok zaniká.
Podle ustanovení §4 zákon č. 212/2000 Sb. bezúplatný převod věci podle §1 téhož zákona je povinen provést ten, kdo s dotčeným majetkem ve vlastnictví České republiky hospodaří podle zvláštního předpisu.
Podle ustanovení §5 zákona č. 212/2000 Sb. spory z uplatňování části (§1 - §5 téhož zákona) rozhodují soudy.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st, 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2000 Sb.) byl zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, uveden mezi předpisy, jejichž účelem bylo napravit, zmírnit některé převážně majetkové křivdy, které jsou skupinou norem, ne vždy shodné terminologie, avšak vždy téhož účelu (stejně jako např. zákon č. 403/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb.).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98 (uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že je „třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdyby tím nevznikly křivdy nové.“
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 4. 2002, I. ÚS 553/2000 (uveřejněném pod č. 43 ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo ke zmírnění některých majetkových křivd, způsobených holocaustem, vyloženo: Je nezbytné vycházet z individuálních závěrů každého jednotlivého případu, které tu jsou založeny na zjištěných okolnostech. Nelze přehlédnout ani ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jež bylo do uvedeného zákona vloženo zákonem č. 212/2000 Sb., podle něhož jde o v r á c e n í majetku oprávněné osobě, kterého pozbyla v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 (na základě neplatných majetkově právních jednání ve smyslu ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb.) a tento majetek nebyl oprávněné osobě podle uvedených předpisů vrácen, ač podle nich měl být, ani nedošlo k odškodnění podle mezinárodních smluv, uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů (zejména zákona č. 212/2000 Sb.) a vzhledem k uvedeným uveřejněným právním závěrům, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 2. 2005 (sp. zn. 22 Co 384/2005 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích), napadeném dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s uvedenými hmotněprávními ustanoveními zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, anebo jiných předpisů restituční povahy, popřípadě právní otázku s uvedenou problematikou, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nebylo tu možné, vzhledem k těmto uvedeným okolnostem, přisvědčit zejména názoru dovolatelů, že tu nešlo o pozbytí majetku na základě neplatného majetkového jednání z období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945, které vedlo k pozbytí majetku původního vlastníka uměleckých děl, a že tu údajně došlo k nesprávnému hodnocení důkazů ohledně rozsahu majetku tohoto původního vlastníka i že uložení povinnosti soudem k v r á c e n í těchto uměleckých děl jejich vydáním brání to, že tato umělecká díla nebyla dosud bezúplatně převedena žalovanými (popírajícími ovšem v celém období od účinností zákona č. 212/2000 Sb. do současnosti nárok žalobců) do vlastnictví potomků zemřelého původního vlastníka uměleckých děl, o něž šlo v tomto řízení.
Nebylo proto při posuzování přípustných dovolání dovolatelů shledáno, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávných právních předpisů, anebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil tak, aby bylo nutno rozsudek odvolacího soudu zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu jako rozsudek nesprávný. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů jako nedůvodných.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobci na vyjádření k dovoláním dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení, takže náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla žalobcům přiznána; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření žalobců k dovoláním dovolatelů, rekapitulujícím v podstatě to, co žalobci již uvedli v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu