ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2930.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2930/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. L., zastoupeného advokátem, za účasti 1) L. České republiky s. p., zastoupených advokátkou, a 2) P. f. České republiky, o určení vlastnictví k nemovitostem podle páté části o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 93/2005, o dovolání účastníka L. České republiky s. p. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2007, č. j. 28 Co 162/2007-286, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastník L. České republiky s. p. je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 1.550,- Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. 12. 2006, č. j. 9 C 93/2005-242, vyhověl Okresní soud v Příbrami žalobě, podané podle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.), pokud se jí žalobce domáhal vydání rozsudku o zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu P. z 16. 5. 2005, č. j. 474/91, 6138/92, RV 38/25; jím bylo rozhodnuto, že žalobce není vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálních územích Ch., P., K. u N. a S. u S. J. Dále se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem těchto nemovitostí. Soud neshledal správným právní závěr pozemkového úřadu, že žalobce není oprávněnou osobou k vydání předmětných nemovitostí.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2007, č. j. 28 Cdo 162/2007-286, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění, že předmětný majetek převzal stát v roce 1948 konfiskací majetku zůstavitele F. Z. L. podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Zůstavitel zemřel, přičemž pozůstalost nebyla odevzdána žádnému z dědiců a hledělo se na ni jako na ležící pozůstalost ve smyslu §547 o. z. o. Pozemkový úřad se řídil právním názorem, obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1917/2005 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/98, v němž se uvádělo, že nikdo z právních nástupců původního vlastníka nemůže v takovém případě přicházet v úvahu jako oprávněná osoba, protože nemovitosti nepřešly na stát z původního vlastníka, který již v době přechodu majetku na stát nežil, ani z jeho dědiců, protože ležící pozůstalost není fyzická osoba. K tomuto závěru se odvolací soud nepřiklonil a vyšel z další judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1706/2005, kterým byla řešena stejná problematika restituce bývalého majetku F. Z. L. Podle právního názoru zde vysloveného se nelze poté, co byly učiněny dědické přihlášky, dívat na ležící pozůstalost jako na majetek zůstavitele, ale jako na předmět dědění s fikcí vlastnictví dědiců. Specifické postavení má syn zůstavitele a otec žalobce JUDr. M. L., který v době německé okupace působil v československé exilové vládě v L. a nemohl se jako dědic přihlásit nejprve v důsledku německé okupace, později po 23. 6. 1945 v důsledku konfiskace. Bylo by proti smyslu restitučních zákonů, kdyby mu v rámci interpretace §547 o. z. o. o účincích přijetí dědictví nebylo přiznáno právo oprávněné osoby. Za této situace naplnila konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v S. z 19. 4. 1948 skutkovou podstatu podle §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Z toho je nutno dovodit, že předmětný majetek přešel na stát z majetku původního vlastníka - otce žalobce, a žalobce je tak oprávněnou osobou podle zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání účastník ad 1) s odůvodněním, že daná problematika byla mezi účastníky Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, přičemž souhlasí s právními závěry, uvedenými v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1917/2005, tj. že vlastnictví k nemovitostem nepřešlo podle příslušných ustanovení o. z. o. po smrti zůstavitele na jeho dědice, pokud nebylo dědictví odevzdáno, a otec žalobce se proto nemohl stát jako dědic vlastníkem nemovitostí, a nebyl proto vlastníkem, jemuž byly nemovitosti konfiskovány. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník ad 2) se vyjádřil tak, že mu jsou známa rozdílná rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech, týkajících se jiných nemovitostí nárokovaných žalobcem, a týkajících se stejné problematiky, a domnívá se, že jen Nejvyšší soud může tuto judikaturu sjednotit.
Žalobce podal k dovolání obšírné vyjádření, v němž v prvé řadě namítá jeho nepřípustnost. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1917/2005, považuje za určité nedopatření, a to z důvodu procesních chyb. Pro danou věc je rozhodující, že námitkami dovolatele se dovolací soud zabýval v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1706/2005, v němž vyslovil názor o oprávněnosti jeho nároku. V dalším pak se dovolatel zabývá neoprávněností konfiskace majetku F. Z. L., který se sám k německé národnosti nepřihlásil, a naopak byla na jeho majetek uvalena vnucená německá správa. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu v jeho i v jiných věcech, i na judikaturu Ústavního soudu a dokládá, že ve prospěch právního závěru, vysloveného ve věci stejných účastníků a vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 1706/2005, rozhodl Ústavní soud již v pěti dalších případech, a pouze usnesením sp. zn. II. ÚS 258/96, které nemá závaznost nálezu, rozhodl opačně. Nejvyšší soud v devíti případech dospěl k závěru, že lze restituovat majetek, který byl v okamžiku přechodu na stát ležící pozůstalostí. Připomíná, že restituční nároky nelze vykládat restriktivně v neprospěch oprávněných osob. Je proto nepřijatelné vycházet z toho, že majetek, který byl ležící pozůstalostí, bylo možno konfiskovat, nikoli však restituovat. Žalobce uzavřel, že dovolání považuje za nepřípustné a bezdůvodné, takže by je dovolací soud měl odmítnout, případně zamítnout.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené zákonem, dovolací soud však nedospěl k závěru, že je přípustné. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, přicházela by v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K takovému závěru nedospěl, protože tatáž problematika mezi stejnými účastníky byla již dovolacím soudem řešena, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, č. j. 28 Cdo 1706/2005-293. Odvolací soud se závěry obsaženými v tomto rozsudku řídil a jeho rozhodnutí je tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud neshledal důvod pro odklon od této judikatury, která překonala předchozí rozhodnutí zmiňované dovolatelem, přičemž jde dnes již o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Dovolání proto bylo pro nepřípustnost odmítnuto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení podle §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady spočívají v paušální odměně právního zástupce žalobce, snížené dvakrát o polovinu (§11, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu