ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3042.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3042/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. f. Č. r. se sídlem v P., zastoupeného advokátem, proti žalované L., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem a o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 6 C 360/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2006, čj. 7 Co 1352/2006-178, takto:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2006, čj. 7 Co 1352/2006-178, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. března 2006, čj. 6 C 360/2005-123, o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti smlouvy, se odmítá , ve zbývající části se rozsudek zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 21. 12. 2005, se žalobce domáhal jednak soudního rozhodnutí, že smlouva z 1. 7. 2005, kterou uzavřel s žalovaným o převodu pozemků v katastrálních územích D., K., K., K. a P. je neplatná, a dále že vlastníkem těchto pozemků, v žalobě blíže specifikovaných, je v důsledku neplatnosti uvedené smlouvy i nadále Česká republika. Uvedenou smlouvou byly předmětné pozemky převedeny do vlastnictví žalovaného, který získal nárok na převod náhradních pozemků smlouvou ze dne 27. 5. 2005 od oprávněné osoby, jíž nemohly být vydány původní pozemky podle §11 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Neplatnost smlouvy dovozoval žalobce z toho, že při převodu nebyl dodržen postup pro poskytování náhradních pozemků stanovený zákonem, převod zasahoval do práv a oprávněných zájmu oprávněných osob, a cena převedených pozemků byla vyšší než činil nárok. Neplatnost smlouvy spatřuje dovolatel v tom, že se příčí zákonu, obchází zákon a příčí se dobrým mravům.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 16. 3. 2006, čj. 6 C 360/2005-123, oba žalobní návrhy zamítl. Pokud jde o žalobu na neplatnost předmětné smlouvy, neshledal - s poukazem na ustanovení §80 písm.c) o. s. ř. - naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože je možno žalovat přímo na určení vlastnictví k pozemkům, což ostatně žalobce učinil. Naléhavý právní zájem shledal na návrhu na určení vlastnictví k pozemkům, neshledal jej však důvodným.
Na základě provedených důkazů učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění a z nich vycházející právní závěry :
Žalovaná společnost s ručením omezeným je právním nástupcem oprávněné osoby M. L., který jí smlouvou z 27. 5. 2005 postoupil svůj nárok na náhradní pozemky, jež byly ohodnoceny částkou 1,247.292,- Kč, podle znaleckých posudků částkou 1,482.707,- Kč. Smlouvou z 1. 7. 2005 byly vypořádány nároky za nevydané pozemky do výše 733.905,- Kč, která dle smlouvy měla být adekvátní pozemkům, jež žalobce na žalovaného převedl včetně trvalých porostů. Podle rozhodnutí vedení žalobce ze 7. 6. 2005 měl žalobce při převodech náhradních pozemků opustit systém zveřejňování nabídek. Soud neprováděl důkazy o tom, že pozemky, jež byly předmětnou smlouvou na žalovaného převedeny, měly být určeny k zastavění, resp. šlo o stavební pozemky, protože pozemky byly oceněny znalcem, a podle právního názoru soudu prvního stupně nešlo o rozhodující okolnost ve sporu. Po právní stránce posoudil věc tak, že oprávněnou osobou, jíž vznikl nárok na převod náhradních pozemků, byl Martin Lobkowicz, přičemž hodnota pozemků, které mu nemohly být vydány s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm.c) a odst. 3 zákona o půdě, činila 1,482.707 Kč. Tento nárok až do výše 1,247.272,- Kč předmětnou smlouvou postoupil žalovanému, který se tak v rámci singulární sukcese stal jeho právním nástupcem. I když dle názoru soudu prvního stupně se na nároky žalovaného jako postupníka s ohledem na nález Ústavního soudu č. 531/2005 nevztahuje §33a odst. 1 zákona o půdě, je třeba připustit obecnou možnost cesse podle §488 obč. zák., charakter nároku se nemění, a i postupník má zachovány nároky plynoucí z ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě. To dovozuje ze zákonů č. 253/2001 Sb. a 95/1999 Sb., který upravuje podmínky pro převod zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, mimo jiné i na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě.
Soud prvního stupně dále dovodil, že postup při poskytování náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě není v zákoně blíže upraven, toto ustanovení obsahuje jen odkaz na §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Toto ustanovení nelze však již po 1. 1. 2003 použít, protože k uvedenému datu byl tento zákon, včetně §8, jenž předpokládal soupis vlastníků, zrušen. Ani zákon č. 139/2002 Sb., který zrušený zákon nahradil, neobsahuje žádnou úpravu použitelnou pro převody náhradních pozemků oprávněným osobám, jejichž nárok vznikl podle zákona o půdě. Je proto možno vycházet jen z případné aplikace zákona č. 95/1999 Sb., s ohledem na jeho ustanovení §1 odst. 2 písm. a). Ze zákona však není patrná zásada veřejné nabídky, ani striktní postupy pro realizaci převodů pozemků. Vnitřní postupy žalobce, kterými postup při převodu včetně veřejné nabídky upravoval, nejsou obecně závaznou právní normou, a není proto ani rozhodné, zda sám žalobce tyto jím stanovené postupy opustil. Soud neshledal, že by předmětná smlouva odporovala zákonu, nebo jej obcházela, nebo se příčila dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák. Oba účastníci smlouvy měli rovné postavení, smlouvou byl splněn závazek vyplývající z restituční náhrady, a není rozhodující, že pozemky nebyly nabídnuty ve veřejné nabídce. Principy platnosti smlouvy nemohou být rozšiřovány na další osoby, jejichž práva nebyla realizována, nejde tedy o zásah do jejich práv bez právního důvodu. Nezveřejnění nabídky konkrétních pozemků nelze považovat za postup v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 2 obč. zák., protože došlo k uspokojení oprávněného nároku. Soud neshledal důvod neplatnosti smlouvy ani ve vyšší ceně pozemků poskytnutých jako náhradní, protože cena byla vyčíslena na základě znaleckého posudku a obě strany se na její výši dohodly. Nepovažoval ani za adekvátní, že některé pozemky nebyly oceněny jako stavební, takže závěr posudku nebyl adekvátní, protože taková okolnost by nemohla založit absolutní neplatnost smlouvy, pokud se její účastníci na ceně dohodli. Případné následky by nemohly jít k tíži žalovaného, ale musí je nést žalobce. Uskutečněný právní úkon nemůže být neplatný, jestliže se účastníci na ceně shodli. Uvedené závěry soud použil i při posouzení smlouvy z hlediska relativní neplatnosti, kterou rovněž v dané věci neshledal.
K odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, čj. 7 Co 1352/2006-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dokazování, provedené soudem prvního stupně, shledal dostatečným, a jeho skutková zjištění správnými. Ztotožnil se s jeho právním závěrem, že návrh na určení neplatnosti předmětné smlouvy postrádá naléhavý právní zájem, i s hodnocením smlouvy jako platné při posuzování předběžné otázky pro rozhodování o určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům, i se závěrem, že osoba, jíž byl nárok na náhradní pozemky postoupen, má stejná práva jako postupitel - původní oprávněná osoba. Za nepřípadný považoval odkaz na nález Ústavního soudu z 13. 12. 2005, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb., který pouze rozlišil dobu, po kterou mají původní oprávněné osoby právo na vydání pozemků jako náhradních za nevydané pozemky, od osob, jež tyto nároky oprávněných osob převzaly. Za nedůvodnou považoval odvolací námitku žalobce, že neplatnost smlouvy byla způsobena tím, že nárok původní oprávněné osoby vznikl vůči jiným obcím než těm, v nichž se nacházejí náhradní pozemky.
Odvolací soud dále konstatoval, že nelze posoudit námitku odvolatele, že vydáním pozemků byla porušena práva ostatních restituentů v dané lokalitě, zejména původních oprávněných osob. Není totiž známo, zda jsou v dané lokalitě další pozemky, jejichž vydáním by mohla být práva takových osob uspokojena, případně, zda tyto osoby budou vydání pozemků v místě požadovat. Žalobce však musel tyto okolnosti znát a nemůže je tedy uplatňovat jako důvod neplatnosti smlouvy s žalovaným. Tyto osoby mohly ostatně svůj nárok uplatnit žalobou a jejich právo na vydání náhradních pozemků není žádným způsobem v současné době omezeno, maximálně je omezen počet pozemků, které jsou v dané lokalitě k dispozici. To však není důvodem pro závěr, že smlouva je absolutně neplatná. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že nebyly dány důvody neplatnosti předmětné smlouvy, a to ani z hlediska dobrých mravů, které mezi účastníky smlouvy nebyly porušeny. Za správný považoval i názor, že pokud žalobce sám porušil určité předpisy při nakládání s majetkem, který má ve správě, nemůže to jít k tíži tomu, kdo v dobré víře uzavřel smlouvu. Absolutní neplatnost smlouvy dle jeho názoru také nemohl způsobit případný rozdíl v ocenění pozemků, pokud se strany o něm dohodly, protože to byl žalobce, který měl povinnost jednat v souladu se zákonem a svými interními předpisy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což odůvodnil tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek dle jeho názoru řeší právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, soudy je řešena rozdílně, a odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Podle §11 odst. 2 zákona o půdě má žalobce postupovat při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám podle §8 odst. 4 zákona d. 284/1991 Sb., čímž je zakotvena povinnost veřejné nabídky pozemků. Tento odkaz považuje za platný a poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 1229/2005 a 26 Cdo 1478/2000. Pokud smlouva byla uzavřena v rozporu s tímto ustanovením, je neplatná. Smlouvu považuje dovolatel za neplatnou i z toho důvodu, že pozemky byly poskytnuty v jiné obci, než v které vznikl nárok. Jestliže v této obci bylo možno nárok uspokojit. V této souvislosti poukazuje na to, že žalovaný nevznesl nárok na náhradu pozemky v Chomutově nebo v Jindřichově Hradci, kde byly nevydané pozemky. Dovolatel také upozorňuje na to, že Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že právní postavení postupníků není totožné s právy původních restituentů. Žalobce doložil, že v místě uspokojování nároku existují jiné oprávněné osoby, které zde mají originární nároky na jiné pozemky, a ty byly při uspokojování žalovaného pominuty. Tím došlo k porušení §11 odst. 2 zákona o půdě a jeho odkazu na §8 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách a k rozporu s účelem zákona o půdě, tudíž k neplatnosti smlouvy. Další nesprávnost v rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že soud nevzal v úvahu, že žalovanému byly převedeny pozemky včetně trvalých porostů, která nebyla do ceny převáděných pozemků započtena. Na straně žalobce neexistuje smluvní volnost, protože je vázán právními předpisy, a není tedy ani možné, aby cena převáděných pozemků byla jiná, než dle znaleckých posudků. Pokud by takový rozdíl byl zjištěn, šlo by o rozpor se zákonem, zejména §11 odst. 2 poslední věta zákona o půdě a podle zákona o majetku státu, který žalobce spravuje. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla postoupena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný podal k dovolání žalobce písemné vyjádření, v němž vyjádřil názor, že dovolání není důvodné. Předmětná smlouva o převodu pozemků z 1. 7. 2005 nebyla dle něj uzavřena v rozporu se zákonem, protože neodporovala žádnému konkrétnímu zákonnému ustanovení. Jediným relevantním zákonným ustanovením byl v době uzavření smlouvy §11 odst. 2 zákona o půdě, postup žalobce při převádění náhradních pozemků však neupravoval, když jeho odkaz na §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb. pozbyl významu v důsledku zrušení tohoto zákona k 1. 1. 2003. Aplikace zákona č. 95/1999 Sb. na bezúplatný převod pozemků je značně problematická a neupravuje ani zásadu veřejné nabídky. Postup pozemkového fondu nebyl proto při plnění povinností vyplývajících z §11 odst. 2 zákona o půdě upraven jinak, než jeho interními předpisy. To seznal i zákonodárce, který teprve zákonem č. 131/2006 Sb., s účinností od 14.4.2006 doplnil zákon o půdě o ustanovení 11a. Žalovaný dále vychází z toho, že ze zákona o půdě nelze dovodit, že by osoba, disponující nárokem na vydání náhradních pozemků, byla povinna nejprve uplatnit nárok ve vztahu k obci, ve které se nachází převážná část původních pozemků. Tím, že v dané věci žalovaný získal pozemky v místě své působnosti, byl naplněn účel zákona o půdě při účelném hospodaření s půdou, i náhradě křivd restituentům, protože oprávněná osoba obdržela finanční hodnotu za nevydané pozemky. Protože pak stát disponuje s řadou dalších pozemků ve svém vlastnictví, nemohlo dojít k poškození zájmů ostatních osob. Pokud jde o postavení žalovaného jako postupníka, oba soudy je správně posoudily a vyložily tak, že obsah jeho práv je shodný s právy postupitele. Rozdíl spočívá pouze ve vztahu k tzv. restituční tečce, tj. zákonných lhůt pro převádění náhradních pozemků. Dále poukazuje na to, že pozemky byly v dané věci převáděny na základě správného ocenění a odpovídaly hodnotou i kvalitou nahrazeným pozemkům, žalobce sám posudky zajišťoval a obě strany se ve smlouvě o těchto hodnotách domluvily. Pokud došlo k pochybení žalobce, nelze to přičítat k tíži žalovaného. Žalovaný posléze zdůrazňuje, že žalobce uzavřením smlouvy plnil svou zákonem stanovenou povinnost vypořádat uznané závazky státu vůči osobě, která své nároky podle §11 odst. 2 zákona o půdě prokázala. Žalobce se snaží řešit své interní problémy a postihuje tak právní jistotu osob, s nimiž sjednal závazné smlouvy. Nemůže však být vyhověno tomu, kdo poukazuje na své závadné chování a napadá úkony a postupy, které sám v rámci své působnosti učinil. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje zákonem stanovené formality a bylo podáno v zákonné lhůtě. Dovolací soud zvažoval, zda je přípustné s ohledem na to, že přípustnost není dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně, vydaný v této věci. Dovolání je pak přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k přezkumu právních závěrů soudu, a to jen za situace, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud takový závěr neučinil pokud jde o výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti předmětné smlouvy. Uvedený závěr o tom, že není dán naléhavý právní zájem na takovém určení, když je možno žalovat na určení vlastnictví, odpovídá běžné judikatuře, a dovolatel ve svém dovolání ani neuvádí důvody, pro které by se touto otázkou měl dovolací soud zabývat. V této části bylo proto dovolání jako nepřípustné odmítnuto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
V další části, která se týkala potvrzení výroku o určení vlastnictví, a byla založena právě na posouzení platnosti učiněného právního úkonu, tj. smlouvy o převodu pozemků, dovolací soud dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí mající po stránce právní zásadní význam. Dosud se totiž nezabýval platností smluv o převodu náhradních pozemků, které byly sjednány v době od 1. 1. 2003, (tedy po zrušení zákona
č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, včetně jeho §8), do nabytí účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. ze dne 14.4.2006, jímž byl do zákona o půdě vložen §11a. V tomto rozsahu proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu proto dovolací soud přezkoumal z důvodů uvedených v dovolání, pokud se vztahují k uvedenému právnímu hodnocení. Nepovažuje totiž za právně významné závěry odvolacího soudu, které se týkaly obsahu práv postupníků, ani neplatnosti smluv o převodu náhradních pozemků poskytnutých v jiných obcích než v těch, v nichž nárok na náhradní pozemky vznik. V tomto směru jsou závěry odvolacího soudu v souladu s judikaturou i s hmotným právem.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z toho hlediska, zda v době od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006 mohl žalobce při plnění své zákonné povinnosti poskytovat oprávněným osobám náhradní pozemky za pozemky nevydané podle druhá části zákona o půdě, sjednávat smlouvy o převodu náhradních pozemků na základě plné smluvní volnosti, bez ohledu na jiné subjekty, protože mu žádný právní předpis neukládal povinnosti, které by jej v tomto směru omezovaly. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že pokud jde o obsah postoupeného práva, bylo totožné s právem osoby původně oprávněné, která svůj nárok na náhradní pozemky postoupila, a to až do konce roku 2005, kdy dalším zákonem č. 253/2003 Sb. byla tato práva omezena, a to v souvislosti s nálezem Ústavního soudu č. 531/2005 Sb., který z dopadu uvedeného zákona vyčlenil jen osoby původně oprávněné a jejich dědice. V dané věci nejde však o tuto problematiku, resp. jde o ni jen okrajově, protože s ohledem na očekávanou nepříznivou zákonnou úpravu se osoby, disponující nárokem na náhradní pozemky smažily urychleně náhradní pozemky získat před uplynutím lhůty 31.12.2005. Za této situace bylo proto rozhodující, komu pozemkový fond náhradní pozemky poskytne a komu ne. Dovolací soud souhlasí i s právním závěrem, že z hlediska platnosti převodu pozemku není rozhodující vnitřní předpis žalobce jako účastníka občanskoprávního vztahu, ale rozhodující je pouze úprava provedená obecně závazným právním předpisem.
Dovolací soud vychází z toho, že zákonodárce se od doby, kdy do ustanovení §11 odst. 2 byla začleněna povinnost P. f. postupovat při poskytování náhradních pozemků obdobně jako při pozemkových úpravách, (což se stalo zákonem č. 183/1993 Sb., který do uvedeného ustanovení vložil povinnost P. f. postupovat obdobně jako při provádění pozemkových úprav, tj. podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb.), si byl vědom toho, že postup P. f. při převádění náhradních pozemků musí být určitým způsobem regulován, aby nedocházelo k libovůli z jeho strany a k zvýhodňování některých subjektů. Proto uvedenou novelou vyjádřil povinnost P. f. zajistit v konkrétních lokalitách seznam osob, jichž se týkaly nejen pozemkové úpravy, ale i nároky na vydání pozemků a převody náhradních pozemků tam, kde vydání nebylo možné. Lze souhlasit s tím, že skončením účinnosti zákona č. 284/1991, tj. 1.1.2003, skončila také povinnost P. f. Č. r. (dále též jen „pozemkový fond“), podle něj postupovat, a to i v případě poskytování náhradních pozemků, přičemž zákon č. 139/2002 Sb. byl zaměřen pouze na postup při provádění pozemkových úprav. Dovolací soud však nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že po tomto datu nebyl postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám již žádným způsobem regulován a postup Pozemkového fondu při poskytování náhradních pozemků nebylo zákonem upraveno.
V době skončení účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. totiž již platil zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů .... , (dále jen zákon č. 95/1999 Sb.); tento zákon začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, v této normě upravených. To vyplývá z jeho ustanovení §1 odst. 2 , v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle 11 odst. 2 zákona o půdě na fyzické osoby, nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo právo převedeno, a pod písmenem b) podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod, a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§7 odst. 5 ve znění zákona č. 253/2001 Sb., platném v roce 2005). Podle této konstrukce, která zřejmě vycházela z toho, že ceny převáděného pozemku a ceny nevydaných pozemků nemohly být totožné, byl při prodeji započten do plnění nárok na náhradní pozemek. Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon proto ukládal v §7 odst. 2 Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl Pozemkový fond dále povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o pozemek měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce, k tomu, aby písemně požádaly o jeho převod (prodej). Zákon upravoval postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby.
Z obsahu spisu nevyplývá, že by takto stanovený postup byl dodržen. Pokud se tak nestalo, byl dle názoru dovolacího soudu porušen zákon č. 95/1999 Sb., což způsobuje neplatnost smlouvy o převodu pozemku, uzavřené s opomenutím zákonem stanoveného postupu. Je proto nadbytečné zabývat se dalšími aspekty věci z hlediska možné relativní neplatnosti smlouvy. Z uvedeného důvodu se dovolací soud také již nezabýval dovolacími důvody, směřujícími k neplatnosti smlouvy z důvodu poskytnutí vyšší náhrady než příslušela postupníkovi.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto v části, kterou byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně o určení vlastnictví žalobce, zrušen podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení podle §243b odst. 3 o.s.ř. V dalším řízení rozhodne soud nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu