ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3145.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3145/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky Dr. Ing. E. F., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Co 222/2006, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 147/97 [žalobkyně E. F., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. S. n. m. B., s. p., 2. S. m. B., zastoupenému advokátkou, 3. M. M., a 4. I. M., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti kupních smluv], takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 7. 7. 1997, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 9. 6. 2005, čj. 34 C 147/97-151. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená dne
3. 12. 1990 mezi Čs. s. – P. b. h. B.., s.p., jako prodávajícím, a H. Š., jako kupující, je neplatná, pokud se týká ideální poloviny bytu č. 10 (II.kategorie) ve 4. poschodí domu v B., a pokud se týká ideální poloviny spoluvlastnického podílu celkem ve výši 6,77 % na společných částech domu, a dále bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená dne 3. 12. 1990 mezi Č. s. – P. b. h. B., s. p., jako prodávajícím, a I. M. a M. M., jako kupujícími, je neplatná, pokud se týká ideální poloviny bytu č. 11 (I. kategorie) ve 4. poschodí domu v B., a pokud se týká ideální poloviny spoluvlastnického podílu celkem ve výši 14,61 % na společných částech domu.
Byla však zamítnuta žaloba žalobkyně, pokud se jí domáhala určení, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená 3. 12. 1990 mezi Č. s. – P. b. h. B.., s. p., jako prodávajícím, a H. Š., jako kupující, ohledně ideální poloviny bytu č. 10 (II. kategorie) a ohledně ideální poloviny spoluvlastnického podílu (6,77 %) na společných částech domu, jakož i aby bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená 3. 12. 1990 mezi Č. s. - P. b. h. B.., s. p., jako prodávajícím, a I. M. a M. M., jako kupujícími, ohledně ideální poloviny bytu č. 11 (I. kategorie) ve 4. poschodí domu v B., a ohledně ideální poloviny spoluvlastnického podílu (14,61 %) na společných částech uvedeného domu.
Žalobní návrh na určení neplatnosti uvedených kupních smluv ze 3. 12. 1990, uzavřených mezi Č. s. – P. b. h. B.., jako prodávajícím, a H. Š., jako kupující, i I. M. a M. M., jako kupujícími, byl soudem prvního stupně zamítnut vůči žalovanému S. M. B.
Bylo také soudem prvního stupně rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
O odvoláních žalobkyně E. F. a žalovaných M. M. a I. M. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Co 222/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn na zamítnutí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném I.), jímž byla určena neplatnost uvedené kupní smlouvy ze 3. 12. 1990, uzavřené mezi prodávajícím Č. s.- P. b. h. B. a kupující H. Š., jakož i neplatnost uvedené kupní smlouvy ze 3. 12. 1990, uzavřené mezi prodávajícím Č. s. P.b. h. B. a kupujícími M. M. a I. M. V žalobu zamítajících výrocích (označených II. a III.) a ve výroku o nákladech řízení (označených III) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že náhrada nákladů odvolacího řízení se žádnému z účastníků řízení nepřiznává.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných M. M. a I. M. bylo shledáno důvodným, zatím co dovolání žalobkyně nikoli.
Odvolací soud především uváděl, že má (shodně se soudem prvního stupně)
za to, že tzv. blokaci podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, podléhala v daném případě pouze jedna ideální polovina domu v B., a to na základě žalobkyní podané výzvy k vydání nemovitostí, takže po nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (po l.11.1990) mohla být druhá polovina nemovitostí převedena do vlastnictví jiného. Ve smlouvách uvedené spoluvlastnické podíly nepřesahovaly ideální polovinu nemovitosti, na kterou dopadalo ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.
Odvolací soud však naproti tomu zdůrazňoval, že nesouhlasí se skutkovým zjištěním a právním posouzením částečné neplatnosti (v jedné ideální polovině) uvedených kupních smluv z 3. 12. 1990, odůvodněné tím, že „v domě nejsou řádně vymezeny bytové jednotky a že na dům je třeba pohlížet jako na celek, nikoli jako
na soubor bytů.“ Uvedené smlouvy ze 3. 12. 1990 o prodeji bytů do osobního vlastnictví byly uzavírány podle dříve platného zákona č. 52/1966 Sb., o prodeji bytů do osobního vlastnictví, přičemž podle ustanovení §14 tohoto zákona byla-li uzavírána kupní smlouva o prodeji bytů do osobního vlastnictví, mohl již stát být vlastníkem pouze zbývajících bytů v domě; uzavřením smluv ze 3. 12. 1990 tu tedy došlo k reálnému vymezení bytů v domě v B.; nebylo tu také třeba činit prohlášení vlastníka budovy pro zápis do katastru nemovitostí, ani provedení vymezení vztahů spoluvlastníků ke společným prostorám v ideálním spoluvlastnickém podílu (jak to později již vyžadoval zákon č. 72/1994 Sb.). Odvolací soud tedy dospěl k výslednému závěru, že smlouvy ze 3. 12. 1990, uzavřené mezi Č. s. – P. b. h. B. a žalovanými M. M. a I. M., jakož i H. Š., splňovaly náležitosti podle zákona č. 52/1966 Sb. a v těchto smlouvách došlo i k vymezení bytů jako věcí reálných.
Odvolací soud nepokládal za důvodné námitky žalobkyně týkající se potřeby aplikace ustanovení §140 občanského zákoníku ohledně předkupního práva v daném případě, ani ustanovení §139 odst. 2 občanského zákoníku (o hospodaření se společnou věcí, při němž rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů) v tomto případě.
Z těchto základních důvodů odvolací soud jednak podle ustanovení §219 občanského soudního řádu zamítavé výroky ve věci samé (označené II. a III.) rozsudku soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné a ohledně výroku (označeného I.), jímž bylo žalobě vyhověno, změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení
§220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a to tak, že i žalobní návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy ohledně bytů č. 10 a č.11 a společných částí domu v B. byl zamítnut.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 16. 4. 2007 podáno u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
z 23. 1. 2007 (sp. zn. 20 Co 222/2006 Krajského soudu v Brně) ve svých žalobu zamítajících výrocích a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka poukazovala na to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a to pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Ve vztahu k potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu (označeným II.
a III.) je podle názoru dovolatelky její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu; dovolatelka má za to, že tyto žalobu zamítající výroky rozsudku sodu prvního stupně byly vyneseny až poté, co byl soud prvního stupně vázán právním názorem obsaženým v rozsudku Krajského soudu v Brně ze 6. 2. 2001, sp. zn. 20 Co 813/99. Je tu však dána přípustnost dovolání i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, dovozovala dovolatelka, neboť „výroky rozsudku soudu prvního stupně označené I., II., III. a IV. tvoří jednolitý celek a dovoláním napadený výrok rozsudku, označený II., mají po právní stránce zásadní význam. Jde tu o řešení právní otázky, „jaký dopad má případná částečná blokace (v rozsahu jedné ideální poloviny) restitucí dotčených nemovitostí (bytů) na platnost právních úkonů k těmto nemovitostem (bytům), uzavřených po účinnosti restitučních zákonů.“ Dovolatelka má za to, že rozhodování konkrétně Krajského soudu v Brně o této otázce je rozdílné.
Dovolatelka uplatňovala ve svém dovolání jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejím dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), a také, že skutková zjištění odvolacího soudu o platnosti kupních smluv k bytům v daném případě nemají oporu v provedeném dokazování.
Podle názoru dovolatelky na daný případ dopadá plně ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.; s tímto ustanovením souvisí vyčlenění jen jediné výjimky
ve vztahu k bytům, a to platná realizace dohody o odevzdání a převzetí bytů na podkladě dohod o výměně bytů. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že zákon č. 403/1990 Sb. nezamýšlel založit blokaci (ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.) pouze k určité výši ideálního podílu na nemovitosti; smyslem uvedeného ustanovení §22 zákona č. 403/1990 Sb. bylo „zakonzervování restitučních věcí, aby nebyla prohloubena majetková nespravedlnost vůči oprávněným osobám; tato blokace
pro povinnou osobu (podle §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.) trvala až do dne vydání věci oprávněné osobě.“ V daném případě uzavřela žalobkyně se žalovanou správou nemovitostí města Brna dne 29. 8. 1991 dohodu o vydání nemovitostí; za den faktického vydání nemovitostí lze tu považovat až den 7. 3. 2001, kdy nabyl právní moci výrok (označený III.) rozsudku Městského soudu v Brně z 8. 6. 1999, čj. 34 C 147/97-42, kterým byla určena žalobkyně jako vlastnice jedné ideální poloviny vzhledem k domu v B. na pozemku parc. č. 1429 v Katastrálním území V., neboť teprve tento soudní výrok umožnil, aby byla žalobkyně zapsána do katastru nemovitostí jako vlastnice ideální poloviny nemovitostí, o něž jde i v tomto soudním řízení. Proto i v tomto případě zákaz majetkové dispozice s věcmi po určité období, na základě výslovného ustanovení zákona, vyvolával absolutní neplatnost zakázaného právního úkonu ohledně dispozice s věcí bez ohledu na to, kdy byl úkon učiněn (např. v poslední den stanoveného období či až v den pozdější), bez ohledu na vědomost účastníků právního úkonu o zákazu dispozice s věcí i bez ohledu na to, že právním úkonem nebyla způsobena žádná újma třetí osobě. Dovolatelka je proto přesvědčena o nesprávnosti názoru odvolacího soudu, že odpovídalo ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., aby blokace podle tohoto ustanovení dopadala jen na ideální polovinu nemovitosti s byty.
Ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. také vůbec neodpovídá, podle názoru dovolatelky, že odvolací soud připustil v rozporu s absolutní blokací podle uvedeného ustanovení převod jiných celých dvou bytů na kupující H. Š. (právní předchůdkyni žalované I. M.) a na žalované M. M. a I. M. Odporuje to zcela tomu, že žalobkyni bylo již výrokem předchozího rozsudku odvolacího soudu ze 6. 2. 2001
(sp. zn. 20 Co 813/99 Krajského soudu v Brně) přiznáno vlastnické právo k ideální polovině nemovitostí (jako celku) – domu v B. a k pozemku parc. č. 1429 v katastrálním území V..
Ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. také neodpovídá odvolacím soudem v daném případě provedený zjednodušený matematický součet podílů na společných částech domu, od něhož pak odvolací soud odvíjí i platnost smluv o převodech bytů a společných částech domu. Dovolatelka však dovozuje, že podíl na společných částech domu je přívažkem bytu, který vždy následuje věc hlavní, tedy byt, a nemůže být samostatným předmětem právních vztahů.
Dovolatelka je i toho názoru, že i prováděcí nařízení vlády ČR č. 293/1990 Sb. ve svém §1 odst. 2 vylučovalo z prodeje byty nacházející se v domě získaném
do vlastnictví státu na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb.
Dovolatelka je proto přesvědčena, že odvolací soud v tomto případě nemohl svým rozhodnutím „prolomit restituční blokaci podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., neboť by tím soudní moc nepřípustně zasahovala do moci zákonodárné.“
Dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně na zmítnutí žaloby žalobkyně oproti žalobě vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, je přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku /usnesení/ proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější jeho rozhodnutí zrušil), lze tu rovněž shledat, jak na to poukazovala dovolatelka, a to vzhledem již k tomu, že vynesení výroků rozsudku Městského soudu v Brně z 9. 6. 2005, čj. 34 C 147/97-151, ohledně neplatnosti smlouvy o převodu bytů, předcházelo vynesení zrušovacího rozsudku Krajského soudu v Brně ze 6. 2. 2001, sp. zn. 20 Co 813/99, týkajícího se této neplatnosti smluv, když výrok předchozího rozsudku soudu prvního stupně
(z 8. 6. 1999, čj. 34 C 147/97-42 Městského soudu v Brně) o žalobním návrhu
na vyslovení neplatnosti týchž smluv byl kladný (nikoli zamítající).
Přípustnost dovolání dovolatelky podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudní řádu, na niž dovolatelka rovněž ve svém dovolání poukazuje, tu není dána, protože tato přípustnost přichází v úvahu jen tehdy, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, což v tomto případě dáno není.
Jako dovolací důvody svého přípustného dovolání dovolatelka uváděla především to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží [viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)].
Dovolatelka jako dovolací důvod dále uplatňovala, že skutková zjištění odvolacího soudu o platnosti kupních smluv k bytům v domě v B. nemají oporu v provedeném dokazování.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek bylo vyloženo, že „rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co
ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která tu bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá; musí jíž o zjištění právně významné.“
Odvolací soud posoudil tuto právní věc především podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož je povinná osoba podle tohoto zákona povinna nakládat s odňatými věcmi a s movitými věcmi uvedenými v §13 odst. 2 téhož zákona s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona (od 1.11.1990 jak stanoví
§26 zákona č. 403/1990 Sb.) nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, ani přenechat jinému do užívání, s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytů.
K aplikaci ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. na daný případ odvolací soud uváděl, že „má shodně se soudem prvního stupně za to, že blokaci podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1991 Sb. podléhala tu pouze jedna ideální polovina předmětné nemovitosti na základě podané výzvy žalobkyně“ E. F.
z 29. 4. 1991. Odvolací soud v tomto smyslu poukazoval na „provedené dokazování
u soudu prvního stupně na základě právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného v jeho rozhodnutí ze 6. 2. 2001, sp. zn. 20 Co 813/99 Krajského soudu v Brně“, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Městského soudu v Brně z 8. 6. 1999, čj. 34 C 147/97-42, kterým bylo určeno, že E. F. je vlastnicí jedné ideální poloviny domu B. a pozemku parc. č. 1429 (zastavěné plochy o výměře 246 m2) v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 393 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu B. Podle názoru odvolacího soudu tu bylo „rozhodující pro posouzení platnosti uzavřených kupních smluv ze dne 3. 12. 1990, zda spoluvlastnické podíly žalovaných M. M. a I. M., včetně spoluvlastnického podílu zemřelé H. Š., nepřesahují jednu ideální polovinu nemovitostí, na něž dopadá blokace podle §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. S ohledem na provedené vymezení bytových jednotek a spoluvlastnického podílu žalovaných M. M. a I. M., tj. ve výši po 1461/2000 i při započtení spoluvlastnického podílu H. Š. ve výši 677/10000, lze konstatovat, že tyto spoluvlastnické podíly nepřesahují jednu ideální polovinu nemovitostí, na které by měla dopadnout blokace podle §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.“, dovozoval odvolací soud.
V této právní věci bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudkem Městského soudu v Brně z 8. 6. 1999, čj. 34 C 147/92-427, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 6. 2. 2001, sp. zn. 20 Co 813/99), že se určuje, že E. F. je vlastnicí ideální poloviny nemovitostí - domu v B. a pozemku parc. č. 1429 (o výměře 246 m2) v katastrálním území V. (obec B.). Dalšími rozhodnutími vydanými v této právní věci nemohlo být tedy do uvedeného práva žalobkyně zasáhnuto výrokem rozhodnutí, jdoucím nad rámec tohoto určení práva žalobkyně.
Pokud šlo o byty v uvedeném domě v B., bylo třeba při posuzování platnosti právních úkonů dispozice s těmito předměty právního vztahu mít na zřeteli to, co bylo vyloženo v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 2. 1999, II. ÚS 105/98 (uveřejněném pod č. 29 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že totiž „byt jako část nemovitosti sdílel právní osud celé nemovitosti a vyčleněním bytu v samostatný objekt – nemovitost neztratil původní a určující znaky přechodu na stát“. Ohledně bytu v domě nebylo tedy možné dospět např. k závěru, že tento vyčleněný a samostatný nepřešel (na rozdíl od nemovitosti jako celku) na stát způsobem, který je výslovně uveden v předpisu restituční povahy; nebylo rovněž možné ohledně takového vyčleněného bytu rozhodnout, že se vyjímá vůbec z restitučního nároku oprávněné osoby na vydání nemovitosti (podílu na nemovitosti), ohledně níž vznikl podle restitučního předpisu nárok na vydání věci (srov. §5 zákona č. 403/1990 Sb.).
K úvaze obsažené v rozsudku odvolacího soudu z 23. 1. 2007 (sp. zn. 20 Co 222/2006 Krajského soudu v Brně), že po účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (tedy
po 1. 11. 1990) mohla být polovina nemovitostí (která nebyla určena jako vlastnictví žalobkyně) převedena do vlastnictví jiného, lze mít za to, že tato úvaha není rozdílná od úvahy o neplatnosti právního úkonu podle předpisu restituční povahy, obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR z 22. 2. 1995, II. ÚS 42/94 (uveřejněném pod č. 13 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že totiž se možnost napadnout pro neplatnost smlouvy týkající se převodu nemovitostí, jde o smlouvy, které byly uzavřeny před účinností právního předpisu restituční povahy. V této právní věci (sp. zn. 34 C 147/97 Městského soudu v Brně) šlo o žalobu o neplatnost smluv, jež byly uzavřeny 3. 12. 1990, tedy po nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (tj. po 1. 11. 1990).
Odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 1. 2007 (sp. zn. 20 Co 222/2006 Krajského soudu v Brně) také zdůrazňoval skutkový závěr (který ani dovolatelka
ve svém dovolání nenapadá), že „provedeným dokazováním při jednání odvolacího soudu bylo zjištěno, že obě kupní smlouvy o prodeji bytů do osobního vlastnictví, uzavřené mezi Č. s. – P. b. h. B. a žalovanými M. M. a I. M. a také již zemřelou H. Š., splňovaly náležitosti uvedené zejména v ustanovení §13 (ale i dalších ustanoveních) zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům.“ Odvolací soud tedy tímto svým skutkovým a právním závěrem nedospěl k odlišnému závěru, než který je zdůrazněn např. v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 4. 2005, I. ÚS 625/03 (uveřejněném pod č. 84 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že totiž „základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy; není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládající.“
Za těchto uvedených okolností nebylo možné hodnotit posouzení žalobkyní uplatňované neplatnosti smluv z 3. 12. 1990 o prodeji bytů do osobního vlastnictví odvolacím soudem jako posouzení nesprávné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, aby tak bylo na místě zrušit rozhodnutí odvolacího soudu
z 23. 1. 2007 (sp. zn. 20 Co 222/2006 Krajského soudu v Brně). Tímto rozhodnutím odvolacího soudu nebylo dotčeno předchozí pravomocné rozhodnutí soudů z 8. 6. 1999 (čj. 34 C 147/97-42 Městského soudu v Brně) a ze 6. 2. 2001 (sp. zn. 20 Co 813/99 Krajského soudu v Brně) o určení existence a rozsahu ( l/2 ) spoluvlastnických práv žalobkyně E. F. k domu v B. a k pozemku parc. č. 1429 v katastrálním území V.. Rozhodnutí odvolacího soudu z 23. 1. 2007 (sp. zn. 20 Co 222/2006 Krajského soudu v Brně) nebylo možné přesvědčivě posoudit jako odporující některému výslovnému ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. (oba výklady ustanovení §22 odst. 1 tohoto zákona, uvažované odvolacím soudem tu byly možné) a již vůbec ne jako odporující ustanovením zákona č. 52/1966 Sb., za jehož účinnosti a na základě jeho ustanovení byly tu smlouvy z 3. 12. 1990 o prodeji bytů do osobního vlastnictví uzavírány.
Nemohl tedy dovolací soud dospět k přesvědčivému závěru, že by přípustné dovolání dovolatelky bylo rovněž dovoláním důvodným. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelky.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu