ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3341.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3341/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem , proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem , o zaplacení 60.002,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 15/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006, č. j. 25 Co 389/2006-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení o dovolání ve výši 5.563,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 3. 2006, č. j. 9 C 15/2005-69, který uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 60.002,30 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení ročně ode dne 16. 11. 2001 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný byl zavázán, aby žalobci nahradil náklady odvolacího řízení ve výši 16.511,- Kč k rukám zástupce žalobce.
Odvolací soud založil své právní posouzení věci na skutkovém základu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Dovodil, že nebyly dány důvody pro posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou účastníci uzavřeli dne 5. 12. 2000, jako absolutně neplatné. Žalobce požadoval dlužné nájemné s příslušenstvím za měsíc listopad 2001. Žalovaný sice prostory o své vůli vyklidil dne 15. 9. 2001, ale jeho právo nájmu nebylo zpochybněno, plnil své povinnosti ze smlouvy a tato smlouva zůstala platnou. Za žalobce podepsala smlouvu o nájmu jím pověřená osoba, žalovaný písemně i fakticky převzal předmětné prostory, ve smlouvě byl jasně vymezen účel i předmět užívání. Co se týče stavebního určení prostor, pak Městský úřad v T. rozhodnutím z 12. 12. 2000 rozšířil účel užívání i na hernu s hostinskou činností (kasino). Žalovaný ani nezpochybňoval výši sjednaného nájemného či inflační doložku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a dovolací důvody shledal v nesprávném právním posouzení věci a ve vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jako právní otázku zásadního významu označil platnost nájemní smlouvy mezi účastníky, přičemž zdůraznil vztah této smlouvy k předchozímu nájmu prostor (mezi žalobcem a A. M.), který podle něj nebyl řádně ukončen. Odkázal na věci Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 16 C 63/2005 a 17 C 197/2005, v nichž se stalo sporným, zda byla nájemní smlouva mezi žalobcem a A. M. platně skončena. Dovolatel připustil, že Nejvyšší soud i Ústavní soud rozhodly v jeho neprospěch v tom směru, že žalobce prokázal existenci písemné dohody o skončení nájmu mezi ním a A. M.. V řízení před těmito soudy však došlo podle dovolatele k nežádoucímu přesunu důkazního břemene (z výpovědi svědkyně K. spíše vyplynulo, že písemná dohoda o skončení nájmu neexistuje). Dovolatel žádal, aby byly rozsudky obou nižších instancí zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání žalovaného odmítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný podal dovolání včas a že je zastoupen advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaný opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody označil podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Aby mohl Nejvyšší soud přikročit k meritornímu přezkumu věci podle uplatněných dovolacích důvodů, musel nejprve posoudit věc z toho hlediska, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastupuje při shodě rozsudků nižších instancí přípustnost dovolání tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud připomíná, že při dovolacím přezkumu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlédnout k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132). I v rámci posouzení přípustnosti dovolání tedy mohla být vzata v úvahu jen taková tvrzení odvolatele, která se váží k namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci – tedy k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (opak by platil jedině v případě, že by dovolatel označil konkrétní procesní otázku). Konkrétně to také – i s ohledem na povahu dovolacího přezkumu - znamená, že dovolací soud nemůže ničeho měnit na skutkovém závěru, který se váže ke skončení předchozího nájemního vztahu dohodou mezi žalobcem a dřívějším nájemcem A. M..
Tím je ovšem podstatnou měrou limitován obsah té právní otázky, kterou dovolatel předložil k přezkumu. K ní je nutno podotknout, že nejde o otázku, která by byla řešena odvolacími soudy nebo jednotlivými senáty dovolacího soudu rozdílně. Jedná se naopak o takovou právní otázku, která je spojena s posouzením jedinečného skutkového základu, aniž by vyvolala pochybnosti o zásadním významu či judikatorním přesahu právního posouzení věci (usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS, svazek 2, C 203). Přesto považuje Nejvyšší soud za žádoucí zopakovat – stejně jako ve věci týchž účastníků sp. zn. 28 Cdo 3012/2005 – že považuje nájemní smlouvu, sjednanou účastníky dne 5. 12. 2000, za platnou. Její obsahové náležitosti a splněné podmínky odpovídají ustanovení §3 odst. 3, 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Za žalobce jednala řádně pověřená osoba, smluvní obsah odpovídá náležitostem vymezeným v odstavci 3 posledně citovaného ustanovení a také účel užívání byl takřka současně uveden v soulad s předmětem činnosti žalovaného. Pokud tedy žalovaný užíval nebytové prostory do 15. 9. 2001, kdy je vyklidil, pak pouhé faktické opuštění prostor ještě nepřivodilo zánik nájemní smlouvy a žalobce je oprávněn požadovat dlužné nájemné za měsíc listopad 2001.
Odvolací soud tedy posoudil věc (právní otázku) správně po stránce hmotněprávní, čímž je eliminována zbývající alternativa přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.
Proto bylo dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítnuto (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Na okraj svého rozhodnutí Nejvyšší soud poznamenává, že pokud by žalobce uplatňoval dalšími samostatnými žalobami další dlužné nájemné vždy za jednotlivý měsíc, mohlo by jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1. o. z., tedy o zneužití práva. K tomuto závěru lze dospět zejména proto, že žalovaný nebytové prostory od 15. 9. 2001 fakticky neužíval; není též zřejmé, zda žalobce neuzavřel v mezidobí novou nájemní smlouvu k předmětným prostorám. Zpochybněna může být též účelnost nákladů zastoupení žalobce.
Podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vznikla dovolateli povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Při výpočtu výše těchto nákladů, spočívajících v odměně za úkon včetně DPH, bylo nutné přikročit ke dvojímu krácení o polovinu pro jediný úkon zástupce v řízení a pro odmítnutí dovolání (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Výši odměny bylo nutné určit již podle sazby platné od 1. 9. 2006, neboť dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu. Podle §3 bodu 4 činila odměna za zastoupení žalobce částku 17.500,- Kč. Po již zmíněném dvojím krácení představovala výše odměny za žalobcovo zastoupení 4.375,- Kč. S přičtením režijního paušálu 300,- Kč činila zmíněná odměna 4.675,- Kč. Tuto odměnu však bylo nutné zvýšit o DPH, takže po tomto zvýšení představovaly náklady řízení žalobce částku 5.563,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu