ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3497.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3497/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce T. s. g., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství ČR, o zaplacení částky 1.996.303,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 76/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 10. 2005, č. j. 15 Co 549/2005-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 5. 2005, č. j. 6 C 76/2002-107, v tom znění, že se žaloba, kterou se žalobce domáhal stanovení povinnosti žalované k zaplacení částky 1.996.303,- Kč, zamítá. Náhrada nákladů řízení nebyla žádnému z účastníků řízení odvolacím soudem přiznána.
Odvolací soud rozhodoval ve věci již podruhé poté, co zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně z důvodu procesních nedostatků, přičemž okresní soud znovu dospěl k závěru, že na straně žalobce není dána aktivní legitimace k podání žaloby. Částka 1.996.303,- Kč představovala investici předchozí nájemkyně Mgr. V. K. – Soukromého gymnázia T. do pronajaté budovy č. 2471/6 v Z. ulici v T. (ve vlastnictví státu). Aktivní věcnou legitimaci v tomto sporu žalobce dokládal zejména smlouvou o převodu majetku, závazků a pohledávek ze dne 1. 4. 1997, uzavřenou mezi Mgr. V. K. a žalobcem. Odvolací soud považoval obsah této smlouvy z hlediska právní kvalifikace za nejasný, neboť upravuje bezúplatný převod finančního majetku a přechod závazků a pohledávek, nikoli vklad do společnosti. V listině o založení společnosti s ručením omezeným ze dne 20. 1. 1997 je konstatováno, že vklad jediného zakladatele Mgr. V. K. tvoří finanční částka 100.000,- Kč. Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci z ustanovení obchodního zákoníku, upravujících možnost nabytí podniku na základě smlouvy od podnikatele, který je fyzickou osobou (§11 odst. 1 obch. zák.), a dospěl k závěru, že na žalobce nedošlo ve smyslu §477 odst. 1 obch. zák. k přechodu „všech pohledávek a závazků“. Smlouvu o jejich převodu ze dne 1. 4. 1997 nebylo možné považovat ani za smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu §524 občanského zákoníku (dále „o. z.“), neboť v ní není jednoznačně vymezena předmětná pohledávka, což vede k neplatnosti tohoto právního úkonu (jeho části). Žalobce opíral nárok na zaplacení předmětné částky o nájemní smlouvu právní předchůdkyně se žalovaným ze dne 27. 3. 1996, v níž bylo výslovně dohodnuto, že změny a stavební úpravy lze provádět s písemným souhlasem pronajímatele a na vlastní náklady nájemce (čl. VII. odst. 5). Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobce nemůže po skončení nájmu požadovat podle §667 odst. 1 o. z. náhradu nákladů ani protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Odvolací soud označil též za neplatnou listinu o uznání dluhu ze dne 30. 7. 1998, neboť nesplňuje náležitosti podle ustanovení §558 o. z., zde spočívající v absenci příslibu uznaný dluh zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel vznesl otázku zásadního právního významu spočívající „v možnosti nepřiznat právo na investici nájemce nemovitostí za předpokladu, že tato investice byla písemně uznána druhým vlastníkem“. Dovolatel odkazoval na smlouvu o převodu mj. předmětné pohledávky ze dne 1. 4. 1997, podle níž je dána aktivní legitimace žalobce pro výše uvedené řízení a argumentoval ustanovením §667 OZ, podle něhož může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Žádal, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci byl předmětem řízení nárok nájemce (žalobce), resp. jeho právního nástupce, vůči pronajímateli (žalované) na náhradu nákladů vynaložených se souhlasem pronajímatele na pronajatou věc – na nebytové prostory, užívané nájemcem na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 27. 3. 1996.
Vzhledem k tomu, že zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, jako zvláštní právní předpis upravující nájem nebytových prostor (srov. §720 o. z.) neobsahuje speciální ustanovení o této problematice, je nutno použít obecná ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§663 a násl.), konkrétně pak jeho ustanovení §667, které tuto otázku výslovně řeší (viz též rozsudek NS sp. zn. 26 Cdo 861/2001).
Podle §667 odst. 1 o. z. je změny na pronajaté věci nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele (který byl dán). Co se týče úhrady nákladů s tím spojených, pak může nastat několik situací. Jednak ji může nájemce 1) požadovat v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li nájemní smlouva jinak, je oprávněn požadovat tuto úhradu až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení, k němuž v mezidobí na předmětu nájmu došlo v důsledku užívání věci. Dále 2) dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci (viz též odst. 1 §667).
V posuzované věci však 3) nastala jiná situace: nájemce se zavázal provést stavební úpravy bezvýhradně ve vlastní režii. Je nutné vycházet z čl. VII. odst. 5 nájemní smlouvy, podle něhož stavební úpravy a změny „…může provádět (nájemce, pozn.) jen s písemným souhlasem pronajímatele v souladu se stavebními předpisy a na své náklady“. Nájemce se tak dobrovolně zavázal k náhradě nákladů spojených se stavebními úpravami a tímto ujednáním smluvní strany současně vyloučily možnost nájemce domáhat se po ukončení nájemního vztahu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti. Žalobce tak neměl a nemá důvod předvídat, že by mu požadovaná částka byla uhrazena.
Převod potenciální pohledávky v žalované výši z Mgr. V. K. na žalobce z 1. 4. 1997 lze – s jistou výkladovou tolerancí – považovat za právně relevantní v intencích §477 obch. zák. (převáděny byly „všechny závazky a pohledávky“). Dalším důvodem, který nesvědčí oprávněnosti žalobního nároku, však zůstává uznání dluhu, které dne 30. 7. 1998 učinil vůči žalobci ing. J., ředitel příslušného územního odboru ministerstva. Toto uznání má sice podstatné náležitosti podle §558 o. z., ale dostalo se do rozporu se smluvním ujednáním o snášení vynaložených nákladů nájemcem (srov. předchozí odstavec a též čl. VIII. odst. 1 nájemní smlouvy, podle něhož ji lze měnit pouze písemným dodatkem). V zásadě měl zajisté ředitel odboru, který za pronajímatele smlouvu sjednal, oprávnění takové uznání provést. Jak ale sám vypověděl, nedostal při svém jednání na ministerstvu v P. souhlas k tomuto úkonu. Navíc měla být – podle výpovědi ing. J. – tomuto jednání přítomna i dosavadní nájemkyně Mgr. K., takže na její straně by nebylo možné dovodit nevědomost o překročení jednatelského oprávnění ředitelem odboru a tedy i relevanci uznání dluhu (§20 odst. 2 o. z.). V neposlední řadě pak nutno konstatovat, že interpretační požadavky na případné překročení jednatelského oprávnění funkcionáře orgánu státní správy jsou přísné a restriktivní, a to i tehdy, jestliže by to mohlo směřovat k újmě jiné osoby (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, č. 61).
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující hmotněprávní otázky správně a jak patrno z citované judikatury, věc nevykazuje ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ani judikatorní přesah. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Straně žalované nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu