ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4659.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4659/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště O., proti žalovanému O. – J. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 59/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. dubna 2007, č. j. 40 Co 1351/2006 – 240, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že vlastnicí nemovitostí identifikovaných ve výroku I. prvoinstančního rozhodnutí je žalobkyně. Rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil i co do nákladů řízení před tímto soudem a rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po procesní stránce se soud prvního stupně nedopustil žádných procesních vad, které by zakládaly zmatečnost,
a odvolací soud nezjistil ani jiné vady, které by mohly přivodit nesprávnost rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu vyplývá, že skutková zjištění a závěry, které soud prvního stupně na základě svého dokazování přijal, jsou správné, neboť korespondují s obsahem spisu. V souzeném sporu jde o žalobu na určení vlastnického práva a jeho podstata se koncentruje do řešení předběžné otázky absolutní neplatnosti dohody o navrácení majetkových práv ze dne 9. 9. 1991, kterou jako důvod podané žaloby uvádí žalobkyně. Státní příspěvková organizace Okresní správa kin v H., na níž bylo převedeno právo hospodaření k předmětným nemovitostem, nebyla povinnou osobou k navrácení majetkových práv dle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací (dále jen zák. č. 173/1990 Sb.),
a §2 zákona č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb. (dále jen zák. č. 232/1991 Sb.). Rozhodující pro právní posouzení věci je v daném případě dekret prezidenta republiky č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu, jenž nabyl účinnosti dne 28. 8. 1945. Citovaný dekret ve svém §2 provedl zestátnění veškerých předmětů provozu, provozních prostředků, zásob surovin a jiného materiálu, jakož i veškerého provozního zařízení podniků včetně provozoven v oboru výroby, rozšiřování a veřejného promítání filmů. V projednávané věci došlo na základě protokolu ze dne 8. 8. 1946 k přechodu předmětné budovy na stát. Dle ustálené judikatury k ustanovení §2 citovaného dekretu prezidenta republiky lze dovodit, že do vlastnictví státu přešel veškerý majetek podniku provozujícího uvedenou činnost nejen jako celek, ale i v jednotlivostech, a i když formální vlastnictví k majetku citovanému v tomto dekretu přechází na stát teprve dnem odevzdání (8. 8. 1946), stal se veškerý filmový majetek dnem 28. 8. 1945 specifickým účelovým jměním vyhrazeným státu. Nelze akceptovat argumentaci žalovaného, že na základě citovaného dekretu bylo znárodněno kino jako provoz se všemi movitými věcmi sloužícími k tomuto provozu, nikoliv však budova kina. Podle §2 odst. 2 dekretu č. 50/1945 Sb. přechází veškerý majetek podniků uvedených v §1 odst. 1 a 2 dekretu dnem odevzdání do vlastnictví státu, který jej může přenést vcelku nebo v částech na právní subjekty jím zřízené, v daném případě na Československý státní film. Podle §4 uvedeného dekretu se pak zmocňuje Ministerstvo informací a osvěty, aby do doby, než budou vydány předpisy k jeho provedení, činilo přechodná opatření k provedení nezbytná. Jestliže tedy Ministerstvo informací a osvěty potvrdilo dne 11. 6. 1951, že budova kina v H. („S.“), tj. část domu č. p. 368, postavená na části stavební parcely č. kat. 328, označené v geometrickém plánu ze dne 25. 4. 1951 jako parcela č. kat. 328/2, zapsaná ve vložce č. 358 pozemkové knihy katastrálního území H., je provozním prostředkem sloužícím k veřejnému promítání filmů, a vztahují se na ni proto ustanovení dekretu č. 50/1945 Sb., nelze pochybovat, že jednalo v mezích své kompetence, a tudíž je jeho potvrzení listinou vkladovou dle §33 písm. d) tehdy platného knihovního zákona. V předmětném sporu pak bylo mezi jeho účastníky nesporným, že uvedená budova je v současné době samostatnou stavbou, a je proto způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Je najisto postaveno, že nemovitost jako celek přešla do vlastnictví státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 50/1945 Sb. a teprve stát v postavení vlastníka nemovitost rozdělil geometrickým plánem ze dne 25. 4. 1951 a oddělenou část nemovitosti, označenou jako parc. č. 328/1 – stavební plocha dům, převedl do vlastnictví Československé obce sokolské a tato část nemovitosti předmětem restituce ani určovací žaloby není. Neobstojí ani námitka žalovaného, že povinným subjektem může být i stát za předpokladu, že se převzetím majetku odňatého podle uvedených zákonů stal právním nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. (od 1. 1. 1957 to byla ČSTV) a tento majetek držel i ke dni 1. 6. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 173/1990 Sb. Nemovitosti, jež jsou předmětem tohoto řízení – objekt kina a pozemek, na kterém je postaven, nebyly nikdy majetkem ČSTV, neboť s účinností od 8. 8. 1946, kdy na základě protokolu o předání a převzetí byly tyto nemovitosti odevzdány do vlastnictví státu, byly vždy ve vlastnictví státu, a to i ke dni 9. 9. 1991, kdy byla uzavřena dohoda o navrácení majetkových práv, jejíž absolutní neplatnosti se žalobce v tomto řízení domáhá. Dohoda ze dne 9. 9. 1991 byla uzavřena v rozporu se zákonem, a v důsledku toho je absolutně neplatná podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Zákonným důsledkem takového závěru je určení vlastnického práva žalobkyně k budově, která je předmětem tohoto řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání s tím, že „napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu“. Napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, neboť odvolací soud rozhodl o právních otázkách, které dle názoru dovolatele nebyly dosud dovolacím soudem řešeny a jejich řešení by mohlo mít význam také z hlediska rozhodovací praxe v některých jiných soudních případech. Napadené rozhodnutí řeší některé právní otázky v rozporu s hmotným právem. Dohoda ze dne
9. 9. 1991 o navrácení majetkových práv je platná, neboť ji v souladu s příslušnými restitučními předpisy za stát podepsal subjekt, který byl v den doručení výzvy k navrácení majetku držitelem žalovaného majetku a vykonával vůči němu veškerá práva jménem státu jako vlastníka. Nebylo tedy možné, aby žalovanému dohodou vydal předmětný majetek kdokoliv jiný než Okresní správa kin, zastoupená ředitelem jakožto statutárním orgánem. Není správný právní závěr odvolacího soudu, že státní příspěvková organizace Okresní správa kin v H. nebyla povinnou osobou k navrácení majetkových práv podle ustanovení §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 zák.
č. 232/1991 Sb. Dovolatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu ČR č. 24/1997 Sb., podle kterého se navracejí majetková práva odňatá zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., a to podle stavu k 31. 3. 1948 s tím, že povinným právním nástupcem je každý subjekt, který takový majetek ke dni účinnosti zák. č. 173/1990 Sb. držel. Dle dovolatele nelze souhlasit s tím, že stát v daném případě není povinnou osobou k vydání předmětného majetku a že dohoda ze dne 9. 9. 1991 je neplatná. Odvolací soud taktéž dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že §2 dekretu prezidenta republiky č. 50/1945 Sb. lze vykládat v souvislosti s tehdy platným občanským zákoníkem, zejména ustanoveními o příslušenství a součásti věci. O nemovitosti ani její části není v předávacím protokolu ze dne 8. 8. 1946 žádná zmínka, neboť se v něm hovoří pouze o předání kina jakožto provozu se všemi movitými věcmi sloužícími tomuto provozu. Movité věci nemohou být příslušenstvím nemovitosti, a proto nedošlo „k zestátnění budovy č. p. 368, tím méně pozemku st. p. č. 328/2. Potvrzení Ministerstva informací a osvěty vydané 11. 6. 1951, které potvrzuje, že budova v H. („S.“), tj. část domu č. p. 368, spadá pod ustanovení dekretu č. 50/1945 Sb., bylo tedy vydáno zcela účelově a v rozporu se skutečným zabráním kinematografického podniku dne 8. 8. 1946, při kterém nemovitosti zestátněny nebyly. Je třeba též upozornit na to, že odvolací soud již při prvním projednávání odvolání v této věci vyslovil v rozsudku, č. j. 40 Co 295/2001-98, ze dne 18. 2. 2003 pro soud prvního stupně závazný právní názor, že již v tomto stádiu řízení lze konstatovat, že bude nutné provést důkaz Stanovami z roku 1930. Tímto důkazem chtěl a měl žalovaný prokázat svoji existenci k 31. 3. 1948. Přes tento závazný pokyn odvolacího soudu však při opětovném projednávání věci soud prvního stupně tento důkaz jako údajně nadbytečný neprovedl a odvolací soud se s tímto spokojil s odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů. Dovolatel byl po celou dobu (tedy od roku 1991 do roku 2000, kdy žalobce podal předmětnou žalobu) v dobré víře, že mu vydaný majetek náleží a podle toho též s těmito nemovitostmi nakládal. Nedomáhal se proto navrácení těchto nemovitostí cestou soudního řízení dle zákona č. 173/1990 Sb. do konce roku 1992. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dále se tedy zabýval jeho přípustností.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
V souzeném sporu vyskytnuvší se právní otázky jsou spojené především s posouzením platnosti dohody o navrácení majetkových práv ze dne 9. 9. 1991 uzavřené mezi Okresní správou kin a Jednotou československého o. v H., jejímž nepřímým předmětem byly nemovitosti, o než v tomto řízení jde. Tuto dohodu uzavřely uvedené osoby dle zákona č. 173/1990 Sb. a zákona č. 232/1991 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že tato dohoda platná není, a to dle ustanovení §39 o. z., neboť vydávající osobou nebyla osoba povinná ve smyslu výše citovaných zákonů. Předmětné nemovitosti totiž – dle závěrů odvolacího soudu – nebyly nikdy ve vlastnictví ČSTV, což bylo nutné ve vztahu k určení povinné osoby; to předpokládá ustanovení §2 zák. č. 173/1990 Sb. i §2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že osobami povinnými dle citovaných zákonů jsou pouze právní nástupci organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. Právním nástupcem této organizace (ČSTV) přitom není každý subjekt, který majetek ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. držel, nýbrž pouze ten, jemuž svědčí hlediska právního nástupnictví vyjádřená v usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu tělesné výchovy ze dne 25. 3. 1990 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1360/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, sešit č. 5, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1997, pod číslem 34, nebo i nález Ústavního soudu ČR ze dne
2. května 2000, sp. zn. I. ÚS 368/98).
Za daných okolností je výklad odvolacího soudu souladný i s nálezem Pléna Ústavního soudu uveřejněným ve Sbírce zákonů pod číslem 24/1997, jímž argumentuje dovolatel. Ústavní soud v tomto nálezu podal rozšiřující výklad uvedených ustanovení, když konstatoval, že „povinným subjektem může být i stát, pokud se převzetím majetku odňatého podle uvedených zákonů stal právním nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. a tento majetek držel v den účinnosti zákona č. 173/1990 Sb., tedy 1. června 1990.“ Ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně
a potvrzených soudem odvolacím však vyplynulo, že předmětné nemovitosti nebyly nikdy ve vlastnictví ČSTV, a tudíž stát nemohl být ve vztahu k nim právním nástupcem této organizace. Ani ve světle výkladu podaného v uvedeném nálezu Ústavního soudu tak není možné dospět k závěru, že stát, jednající státní příspěvkovou organizací Okresní správy kin v H., byl povinnou osobou k vydání předmětných nemovitostí.
I ve vztahu k posouzení přechodu předmětných nemovitostí na stát v roce 1946 na základě dekretu prezidenta republiky č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu, považuje dovolací soud výklad soudu odvolacího za souladný s příslušnými právními předpisy. V ustanovení §2 odst. 1 citovaného dekretu je jasně uvedeno, že „dosavadní provozovatelé podniků uvedení v §1 odst. 1 a 2 jsou povinni odevzdati ministerstvu informací všechny předměty provozu,…….. včetně provozoven, to znamená objektů, v nichž byla předmětná činnost, specifikovaná v ustanovení §1 téhož předpisu, provozována. Jestliže v předmětném sporu soud prvního stupně i soud odvolací dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že dané nemovitosti přešly v roce 1946 na stát, není dovolací soud oprávněn tento závěr přezkoumávat, neboť se jedná
o skutkové zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k námitce dovolatele, že soud prvního stupně přes závazný pokyn soudu odvolacího neprovedl důkaz listinou (stanovami právního předchůdce žalovaného z roku 1930), jíž měla být prokázána existence právního předchůdce žalovaného ke dni 31. 3. 1948, je třeba uvést, že se jedná o dovolací důvod podřaditelný ustanovení
§241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není možné z hlediska tohoto dovolacího důvodu zvažovat přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť na závěr zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z pohledu otázek právních, tedy z důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 31).
Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti výroku II., kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až
§239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení
o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání do výroku o nákladech řízení je tedy nepřípustné.
Dovolateli se nepodařilo vymezit otázku zásadního právního významu. Dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto ustanovení není tedy přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalobkyni v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu