ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.556.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 556/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce České republiky – Ministerstva financí, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. M. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 44/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2005, č.j. 20 Co 515/2005-248, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl v zamítavém výroku o žalobě na vyklizení pozemku parc.č. 1193/1 v katastrálním území N. M. nad M. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 12. 2003, č.j. 6 C 44/2003-162; jinak byl však ve prospěch žalobce jako odvolatele prvostupňový rozsudek změněn tak, že žalovaný je povinen vyklidit budovu č.p. 1132 na pozemku parc.č. 180/1, budovu č.p. 1133 na pozemku parc.č. 180/2, stavbu – zastřešenou verandu na pozemku parc.č. 181 a pozemek parc.č. 180/1, vše zapsáno na listě vlastnictví č. 1203 pro k.ú. N. M. nad M. Odvolací soud zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 14.371,- Kč a před soudem odvolacím v částce 18.158,- Kč.
Odvolací soud v řízení vycházel z právního názoru, vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 8. 2005, č.j. 28 Cdo 72/2004-190, že nájem předmětných nemovitostí byl sjednán na dobu určitou. Jinak ale odvolací soud dovodil, že nájemní vztah mezi právním předchůdcem žalobce jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem je nutno posuzovat podle ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku (dále „o. z.“). I nájem sjednaný na dobu určitou je možné vypovědět, jestliže se účastníci smlouvy o nájmu na takovém způsobu skončení nájmu dohodli. Odvolací soud dospěl k závěru, že právě takové ustanovení o výpovědi z nájmu obsahoval čl. III bod 1 smlouvy o nájmu, uzavřené dne 1. 12. 1994; jím se řídila výpověď pronajímatele ze dne 25. 2. 1997. Z těchto důvodů bylo vyhověno žalobě na ochranu vlastnického práva žalující strany, opřené o §126 odst. 1 o. z. (s výjimkou žaloby na vyklizení pozemku parc.č. 1193/1, u něhož žalobce neprokázal své vlastnické právo).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýkal odvolacímu soudu, že řízení bylo postiženo vadou s následkem nesprávného rozhodnutí, a navíc došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nastolil právní otázky, jež považoval za zásadní: nájemní vztah mezi stranami se neměl řídit obecnými ustanoveními o. z., ale zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, s jiným právním režimem skončení nájmu na dobu určitou (vymezené výpovědní důvody v §9 odst. 2 citovaného zákona, z nichž žádný nebyl naplněn); nájemní smlouva nebyla posouzena v souladu s tou interpretací, která vychází z §35 odst. 2 o. z., byl k ní neprávem „doplněn“ pozemek a tím ovlivněna její právní kvalifikace; mělo být vzato v úvahu postavení nájemce jako potencionálního restituenta v řízení, dosud vedeném podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s nímž je vyklizení nemovitostí v rozporu. Po procesní stránce porušil odvolací soud podle dovolatele ustanovení §132 o. s. ř., neboť nesprávně zhodnotil obsah výpovědi svědka J. B. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal své dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dána diformitou rozsudků nižších instancí (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a uplatněné dovolací důvody odpovídaly ustanovením §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Předmětem nájmu byly nebytové prostory v objektu turistické základny R., a to hlavní budova s kotelnou, skladem, vinárnou, dílnou a plechovou trojgaráží, obytná budova se dvěma byty a dvěma garsoniérami a dále dvě dřevěné rekreační chaty na sezónní užívání. Zákon č. 116/1990 Sb. definuje v §1 nebytové prostory jako „místnosti nebo soubory místností“, určené podle rozhodnutí stavebního úřadu k jinému účelu než bydlení. To však neznamená, že jsou věcí ve smyslu právním; výklad citovaného ustanovení se ustálil na názoru, že představují určitý prostor uvnitř stavby. Na tom nic nemění ani to, že se – v důsledku prohlášení vlastníka budovy – mohou stát jednotkou v intencích zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
Z toho plyne, že přenechá-li pronajímatel nájemci k užívání stavbu jako celek, nebude se nájemní smlouva řídit ustanoveními zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ale obecnými předpisy občanského zákoníku o nájmu (§663 a násl.). Přitom nic nebrání smluvním partnerům, aby si v rámci prostoru daného těmito ustanoveními (§676 odst. 1, §677 odst. 1 o. z.) smluvili dobu trvání nájemního vztahu i podmínky jeho skončení obdobně jako u nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., ale i jinak.
Mezi smluvními stranami se stal relevantním ujednáním článek III. smlouvy se sjednanou dobou nájmu a možností výpovědi, dané případně i během trvání nájmu bez udání důvodu.
Popsaná výkladová praxe se u dovolacího soudu ustálila zejména na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc č. 73/2000.
Odvolací soud tedy při své aplikaci obecných ustanovení občanského zákoníku na zjištěný skutkový stav nepochybil. Od tohoto právního posouzení se odvíjí také další správné závěry téhož soudu o důsledcích relevantních právních úkonů stran, takže dovolací soud považuje za nadbytečné zabývat se, ve světle těchto závěrů, dalšími hmotněprávními námitkami vznesenými v dovolání žalovaného.
Neobstojí ani dovolací důvod, uplatněný podle §241a odst. 2 písm. a/ (eventuálně odst. 3) o. s. ř. Nebylo shledáno, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahovalo z hlediska hodnocení důkazů jiné skutečnosti, než které vyplynuly z protokolace výslechu svědka B., eventuálně že by takové skutečnosti absentovaly. Pokud jde o samotné hodnocení obsahu výpovědi tohoto svědka zvlášť i v návaznosti na obsah provedených důkazů ostatních, pak je nutné připomenout, že dovolací soud je při svém přezkumu vázán skutkovým základem věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi (srov. §243a o. s. ř. a výklad k němu, viz zejména Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv, Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck 2006, str. 1288). Hodnocení svědecké výpovědi, napadané v dovolání, mu tedy nepřísluší.
Dovolací soud neshledal naplnění ani jednoho z obou žalovaným uplatněných dovolacích důvodů, nezjistil ani, že by v řízení před soudy obou nižších stupňů došlo k vadám vedoucím ke zmatečnosti nebo i k jiným vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), a dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobci, ač v řízení o dovolání úspěšnému, nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. února 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu