ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.598.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 598/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Ing. K. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. K., a 2) M. K., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 203/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2006, č.j. 15 Co 1053/2004-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2004, č.j. 80 C 203/2001-152, zamítl návrh žalobce, aby žalovaní byli povinni žalobci uhradit společně a nerozdílně částku 450.000,- Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. 1. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že žalovaní se stali na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997, jejíž právní účinky nastaly vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 25. 2. 1997, vlastníky zemědělské hospodářské budovy na pozemku p.č. 168/1 v k.ú. Bravantice (dále jen „předmětná nemovitost“) a že jako pronajímatelé uzavřeli se žalobcem jako nájemcem smlouvu o nájmu ze dne 21. 5. 1997, kterou přenechali žalobci do užívání předmětnou nemovitost vyjma „bočního skladu“ za účelem provozování podnikatelské činnosti žalobce, tj. nákup a prodej drůbeže a krmiv, za nájemné ve výši 10.000,- Kč měsíčně splatné vždy k 1. dni započatého měsíce. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 1997 a písemným prohlášením účastníků ze dne 1. 1. 1998 byla její platnost prodloužena do 31. 12. 1998. Žalobce pak předmětnou nemovitost užíval do ledna 2001, kdy objekt vyklidil. V období od ledna 1997 do 21. 5. 1997 mezi účastníky žádná smlouva uzavřena nebyla a žalobce žalovaným za užívání předmětné nemovitosti během tohoto období uhradil dne 23. 5. 1997 částku 50.000,- Kč, celkově žalobce žalovaným uhradil částku 450.000,- Kč za užívání předmětné nemovitosti od ledna 1997 do září 2000. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce užíval předmět nájmu ještě před uzavřením nájemní smlouvy, a jeho stav mu tak byl dobře znám, a že nárok na slevu na nájemném uplatnil písemně až dne 3. 4. 2001, tedy poté, co předmětnou nemovitost vyklidil.
Smlouvu o nájmu nemovitosti ze dne 21. 5. 1997 soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), neboť předmětem nájmu nebyla celá nemovitost, ale pouze část nebytových prostor v této nemovitosti a dospěl k závěru, že tato smlouva je smlouvou platnou. Dle zjištění soudu prvního stupně je předmětná nemovitost stavbou evidovanou v katastru nemovitostí, k níž se nedochovalo kolaudační rozhodnutí, jejíž účelové využití je zemědělská hospodářská budova (dle sdělení stavebního úřadu). Smlouva o nájmu nemovitosti tedy byla uzavřena v souladu s ustanovením §3 zákona č. 116/1990 Sb.; nebytové prostory byly pronajaty k účelu, k němuž byly stavebně určeny a nebyl zde nutný předchozí souhlas obecního úřadu. Tvrzení žalobce o nezpůsobilosti předmětné nemovitosti k užívání z důvodu jejího určení k demolici se v řízení nepodařilo prokázat a skutečnost, že se k předmětné nemovitosti nedochovalo kolaudační rozhodnutí, nemůže způsobit neplatnost nájemní smlouvy. Předmětná smlouva o nájmu nemovitosti se počínaje 1. 1. 1999 prodlužovala ve smyslu §676 odst. 2 občanského zákoníku až do ledna 2001, kdy žalobce předmětnou nemovitost vyklidil. Částku 400.000,- Kč, kterou žalobce uhradil žalovaným za užívání předmětné nemovitosti od uzavření nájemní smlouvy do září 2000, nelze považovat za plnění z neplatného právního úkonu.
Ohledně částky 50.000,- Kč, kterou žalovaní přijali od žalobce dne 23. 5. 1997, soud prvního stupně uzavřel, že část této platby za měsíc leden 1997 do 25. 2. 1997 (kdy se žalovaní stali vlastníky předmětné nemovitosti), je plněním bez právního důvodu, avšak shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanými v souladu s §107 odst. 1, 2 občanského zákoníku, neboť žalobce v době plnění (tj. 23. 5. 1997) věděl, že plní bez platné smlouvy. Plnění za období od 25. 2. 1997 do 21. 5. 1997 není možné posoudit jako bezdůvodné obohacení, neboť žalovaní byli v této době vlastníky předmětné nemovitosti a úhrada, kterou od žalobce přijali, odpovídala (se zřetelem k obsahu smlouvy o nájmu nemovitosti ze dne 21. 5. 1997) nájemnému obvyklému v daném místě a čase.
Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že by jej neplnění povinností ze strany pronajímatelů, tj. nedostatečná údržba předmětu nájmu, omezovalo a v jakém rozsahu, ani neprokázal, že by u žalovaných řádně uplatnil právo na slevu na nájemném z důvodu zatékání do předmětné nemovitosti a z důvodu pádu překladu na vstupu do bočního skladu. Pokud žalobce tvrdil, že k zatékání do předmětné nemovitosti docházelo od počátku nájemního vztahu, zaniklo jeho právo na slevu na nájemném uplynutím šestiměsíční lhůty ve smyslu ustanovení §675 občanského zákoníku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č.j. 15 Co 1053/2004-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o další dokazování, zopakoval důkaz čtením kopie smlouvy o nájmu nemovitosti ze dne 21. 5. 1997 a dospěl k závěru, že sjednaný nájemní vztah je třeba posuzovat v režimu občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nikoli v režimu zákona č. 116/1990 Sb., jak učinil soud prvního stupně, jelikož předmětem nájmu „nebyly pouze samotné nebytové prostory, nýbrž celá nemovitost, resp. její přesně vymezená část“. Po doplnění dokazování o sdělení Městského úřadu v B., odboru výstavby (příslušného stavebního úřadu) odvolací soud aplikoval ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění účinném v době uzavření smlouvy a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná nemovitost byla ke dni uzavření nájemní smlouvy způsobilá ke smluvenému užívání. Odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva o nájmu nemovitosti byla uzavřena platně ve smyslu ustanovení §663 až 684 obč. zák. a jelikož nebylo prokázáno, že by žalobce uplatnil svá práva ve smyslu ustanovení §673 až §675, popř. §679 obč. zák., představuje částka 400.000,- Kč, kterou žalobce uhradil žalovaným za užívání předmětné nemovitosti od 21. 5. 1997 do září 2000, plnění, k němuž byl zavázán platnou nájemní smlouvou, nikoli plnění bez právního důvodu.
V otázce posouzení nároku žalobce ohledně částky 50.000,- Kč, kterou žalovaní od žalobce přijali dne 23. 5. 1997 za užívání předmětné nemovitosti od ledna 1997 do 21. 5. 1997 (resp. 31. 5. 1997), se odvolací soud zcela ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně.
Dále odvolací soud posoudil jako správný postup soudu prvního stupně, kdy soud prvního stupně zamítl žalobcovy návrhy na provedení dalších důkazů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním ze dne 22. 8. 2006 (k podání ze dne 12. 12. 2006, jímž bylo dovolání na výzvu soudu doplněno po uplynutí dovolací lhůty, nelze přihlížet /§241b odst. 3 o.s.ř./), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dovolatel bez toho, že by podřadil dovolací důvod konkrétnímu ustanovení občanského soudního řádu, vytýká odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, že nesprávně zhodnotil provedené důkazy týkající se způsobilosti předmětné nemovitosti být předmětem nájemní smlouvy a předkládá vlastní obsáhlé hodnocení, z něhož dovozuje, že závěr odvolacího soudu, že předmětná nemovitost byla způsobilá k smluvenému užívání, je „v naprostém rozporu se zjištěnými skutečnostmi“. Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje posouzení, zda je způsobilým předmětem nájemní smlouvy objekt, u něhož se projevují faktické vady, v jejichž důsledku je jeho užívání k činnosti, jež je účelem nájmu, v rozporu s „technickými, stavebními, zdravotními a dalšími správními předpisy“ a má za to, že předmětná nemovitost nebyla způsobilá ke smluvenému ani obvyklému užívání „vzhledem k prokázaným vadám a také k okolnosti, že objekt nebyl řádně kolaudován“. Dovolatel polemizuje s posouzením otázky promlčení uplatněného nároku, neboť nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že měl možnost si ověřit, že jej žalovaní uvedli v omyl; má za to, že byl prokázán záměr žalovaných dosáhnout bezdůvodného obohacení, a proto se neuplatní tříletá nýbrž desetiletá promlčecí doba. Dovolatel též vytýká soudům obou stupňů, že odmítly vyslechnout jím navržené svědky. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a poté toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené napadeným rozsudkem bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Spatřuje-li dovolatel otázku zásadního právního významu v posouzení, zda je způsobilým předmětem nájemní smlouvy objekt, u něhož se projevují faktické vady, v jejichž důsledku je jeho užívání k činnosti, jež je účelem nájmu, v rozporu „technickými, stavebními, zdravotními a dalšími správními předpisy“, a který „nebyl řádně kolaudován“, nejsou zde se zřetelem k uvedenému splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu totiž nespočívá na závěru, že předmětná nemovitost je způsobilým předmětem nájmu i přes vady bránící jejímu řádnému užívání. Závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o způsobilosti předmětné nemovitosti ke smluvenému užívání vychází ze skutkových zjištění ohledně jejího stavu. Napadá-li tedy dovolatel závěr odvolacího soudu, že předmětná nemovitost byla způsobilá ke smluvenému užívání, namítaje, že je tento závěr v rozporu s provedeným dokazováním a předkládaje vlastní verzi jejího stavu, jsou jeho námitky směřující proti skutkovému stavu věci z hlediska posouzení přípustnosti dovolání irelevantní. Totéž platí o námitce, že byl prokázán záměr žalovaných dosáhnout bezdůvodného obohacení. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Na dovolatelem rovněž zpochybňovaném závěru, že měl možnost si ověřit, že jej žalovaní uvedli v omyl, napadené rozhodnutí (pokud jde o posouzení otázky promlčení) nespočívá.
Odmítnutí vyslechnout svědky lze podřadit dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci); k okolnostem zakládajícím tento dovolací důvod však při posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnout nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněná v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 132,a ročník 2006, pod č. 6).
Jelikož v dané věci nebylo shledáno naplnění podmínek přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 31 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu