ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.817.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 817/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) h. m. P., zastoupeného advokátkou, b) m. č. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – M. š., m. a t., za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, za vedlejšího účastenství A., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 158/2000, o dovolání žalobců a), b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2005, č. j. 20 Co 251/2005-188, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2004, č. j. 12 C 158/2000-108, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2005, č. j. 20 Co 251/2005-188, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2004, č. j. 12 C 158/2000-108, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že první žalobce je vlastníkem domu a jím zastavěného pozemku parc. č. 142, obojí v obci P. a katastrálním území N. M. Žalobci byli solidárně zavázáni, aby zaplatili žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.078,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud dovodil, aniž by podstatněji zasáhl do skutkových zjištění nižší instance (byly pouze zopakovány některé listinné důkazy a došlo k sukcesi na straně žalované – namísto F. d. a m. v l. nastoupil stát resp. jeho organizační složka), že žádný ze žalobců nemohl vznést oprávněný požadavek na restituci nemovitostí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že k restituci nemohlo dojít již z toho důvodu, že ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. 24. 5. 1991, žalobci s nemovitostmi fakticky nehospodařili a nevyužívali je, nepřevzali nikdy držbu nemovitostí ani péči o ně (§1 odst. 1 cit. zák.); k tomu odkázal odvolací soud na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96, kde jsou podmínky pro případnou restituci obce v daném směru vyloženy. Významným důvodem, pro který nemohlo vlastnictví k nemovitostem přejít na obec, však bylo podle odvolacího soudu též existující právo trvalého užívání právních předchůdců žalované k nemovitostem. K tomuto užívání došlo podle odvolací instance na základě h. s. o odevzdání majetku do trvalého užívání ÚV SSM ze dne 1. 11. 1976. Odvolací soud zde nepřisvědčil námitce druhého žalobce, že smlouva byla neplatná pro nedostatek podpisu dvou oprávněných osob (§104 odst. 1 hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve znění změn a doplňků). Dovodil, že písemná forma této smlouvy nebyla výslovnou podmínkou její platnosti. Naopak za neplatné označil odvolací soud zrušení práva trvalého užívání k nemovitostem, provedené finančním odborem ONV v Praze 1 dne 22. 11. 1990. Tehdy již neexistoval „vyšší společenský zájem“, který by odůvodňoval použití §70 odst. 3 hosp. zák.; kanceláře v budově byly pronajímány jiným organizacím. Smysl institutu trvalého užívání, jehož účelem bylo dlouhodobé využití státního majetku nestátními socialistickými organizacemi, již bylo v té době nutno chápat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, jak odvolací soud podrobněji popsal. Nemovitosti v trvalém užívání byly ostatně vyňaty z okruhu stanoveného zákonem č. 497/1990 Sb. (na jehož základě došlo k odnětí majetku bývalého SSM, viz též §6 tohoto zákona) – bylo tedy zřejmé, že se předpokládalo jejich jiné vypořádání než restituční. Sporné nemovitosti proto byly v rozhodné době v trvalém užívání nestátní organizace ve smyslu §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. a nemohly z tohoto důvodu přejít do vlastnictví obce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Oba považovali napadený rozsudek z hlediska přípustnosti dovolání za rozhodnutí zásadního právního významu a dovolací důvod spatřovali v nesprávném právním posouzení věci. Žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalobce brojil zejména proti závěru o povaze a smyslu hospodaření s věcmi ke dni 23. 11. 1990 ze strany tehdejších národních výborů, jak to předpokládalo ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Oba soudy nižších stupňů si podle dovolatele nesprávně vyložily nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96. Právo hospodaření národních výborů zůstalo zachováno i v případě trvalého užívání nestátní socialistickou organizací. Ke dni 23. 11. 1990 tedy toto právo Obvodní národní výbor v P. měl. Šlo o hospodaření z právního pohledu a ONV P. učinil i krok směřující k faktickému výkonu tohoto práva, spočívající ve zrušení práva trvalého užívání. Z hlediska aplikace §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. pak nepovažoval dovolatel h. s. o odevzdání národního majetku do trvalého užívání ze dne 1. 11. 1996 za platnou, neboť její náležitosti podle §10 odst. 5 tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, nebyly splněny. Nebyl uveden účel trvalého užívání, jeho způsob, ani základní povinnosti trvalého uživatele a podmínky vypořádání při zániku trvalého užívání. Rovněž nebyl popsán celkový stav majetku, jeho hlavní nedostatky a závady. Kromě toho nebyla smlouva – v rozporu s §104 odst. 1 hosp. zák. – podepsána za tehdejší ÚV SSM dvěma oprávněnými osobami. Písemná forma tu byla nezbytná, jak vyplývá nejen z vyhlášky č. 156/1975 Sb., ale i z předpisů o evidenci nemovitostí (podrobněji viz zákon č. 22/1964 Sb., vyhláška č. 23/1964 Sb.). V každém případě pak i zrušení práva trvalého užívání jednostranným právním úkonem ze strany ONV v P. ze dne 22. 11. 1990 bylo oprávněné. Naproti tomu na své chování, spočívající v pronajímání místností v domě jiným subjektům, byl ÚV SSM upozorněn již 10. 1. 1990. To se týká i vedlejšího účastníka v tomto sporu.
Druhý ze žalobců napadl ve svém dovolání právní závěry odvolací instance v podstatě ve shodných intencích; je tedy možné podstatnou měrou odkázat na podání prvního žalobce. Zdůraznil, že Ústavní soud judikoval za odlišných skutkových okolností. Právo hospodaření svědčilo ke dni 23. 11. 1990 ONV P. a nebylo fyzicky vykonáváno pouze pro nedostatečnou součinnost ÚV SSM (jeho právních nástupců). Toto právo bylo zachováno do přijetí zákona o obecních restitucích - proto bylo v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. použito slovo „hospodařily“, nikoli výraz nasvědčující požadavku faktického užívání. V posuzované věci i druhý ze žalobců splnil zákonnou podmínku zmíněného hospodaření. Také tento dovolatel namítl neplatnost smlouvy ze dne 1. 11. 1976 z důvodů obdobných jako první z odvolatelů. I on považoval zrušení trvalého užívání právnímu předchůdci žalované ze dne 22. 11. 1990 za eventuálně platně provedené.
K oběma dovoláním se vyjádřila strana žalovaná. Ohledně přípustnosti dovolání poukázala na výklad ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nejen odvolacím a Ústavním soudem, ale v předchozích sporech i Nejvyšším soudem. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání obou žalobců odmítnuto pro nedostatek zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud zjistil, že oba řádně zastoupení žalobci podali svá dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Oba dovolatelé spatřovali přípustnost dovolání v zásadním právním významu napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Jimi uplatněné dovolací důvody se opíraly o §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Přípustnost dovolání spočívá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. v judikatorní novosti právních otázek určujících pro rozhodnutí, přičemž odvolací soud a ve vyznění právních závěrů i soud prvního stupně nesprávně posoudily tyto otázky z hlediska hmotného práva. Tím byl naplněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se nehodlá odchýlit od své dosavadní judikatury, která je ve vztahu k termínu „hospodaření“ s věcmi ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. konformní s již citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 6, č. 131). Ve svých rozsudcích sp. zn. 28 Cdo 1301/2001 (Soubor rozhodnutí C 1605/2003), 28 Cdo 99/2003 a dalších již vyložil, že se předpokládá hospodaření s věcmi podložené právním titulem a že požadavku hospodaření vyhovovalo i přenechání věcí jiné organizaci do hospodaření (podle vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem) nebo do užívání (nájmu). Předpoklad hospodaření národního výboru ke dni 23. 11. 1990 mohl být splněn například tehdy, jestliže věci v té době spravovala, a to na základě výše zmíněné právní úpravy, příspěvková organizace zřízená národním výborem; podobně i hospodaření obce se ke druhému rozhodnému datu 24. 5. 1991 řídilo těmito zásadami. Současně je nutno vycházet i z ustanovení §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož z vlastnictví České republiky nemohly na obce přejít věci, jež byly v rozhodné době v trvalém užívání jiné než státní organizace.
Splnění podmínek posledně citovaného ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., které předpokládal zejména odvolací soud, lze však oprávněně zpochybnit – a to již od samého počátku relevantního skutkového děje a jeho právního posouzení.
Odvolací soud vycházel při posouzení platnosti hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 o odevzdání předmětného nemovitého národního majetku do užívání tehdejšího Ú. v. S. s. m. z nesprávných právních názorů.
Podle §23 odst. 1 hosp. zák. byla k platnosti smluv a jiných dohod socialistických organizací vyžadována písemná forma, nestanovil-li zákon nebo prováděcí předpis jinak.
Zásada písemnosti dvoustranných hospodářskoprávních úkonů nebyla u smlouvy o trvalém užívání národního majetku (§70 hosp. zák.) prolomena, takže zde platila bez jakéhokoli omezení.
Pak budou ovšem muset k tomuto kategorickému požadavku přihlédnout soudy nižších instancí. Právní závěry soudu prvního stupně jsou zcela kusé a odvolací soud pochybil, jestliže možnost nedostatku podpisu dvěma oprávněnými osobami za ÚV SSM (srov. §104 odst. 1 hosp. zák.) nepovažoval za významnou, neboť podle něj nebyla písemná forma podmínkou platnosti smlouvy podle §70 hosp. zák.
Naopak – bude nezbytné znovu posoudit otázku platnosti smlouvy ze dne 1. 11. 1976 jak z hlediska §104 odst. 1 hosp. zák., tak i podle ustanovení §§20 – 24 hosp. zák. o právních úkonech socialistických organizací, o zastoupení při nich a o důsledku, tj. neplatnosti právního úkonu při nesplnění některé ze zákonných podmínek.
Toto právní posouzení je nezbytné i se zpětným časovým odstupem – pouze hospodářská arbitráž mohla konvalidovat právní úkon, u něhož nebyla splněna některá ze zákonných náležitostí, jestliže se na jeho základě již započalo s plněním (§23 odst. 4 hosp. zák.).
V případě závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 by ovšem právní předchůdci strany žalované postrádali právní titul pro užívání nemovitostí.
Tím spíše by pak bylo nutné považovat za relevantní právní úkon ONV v P. ze dne 22. 11. 1990, kterým mělo být podle §70 odst. 3 hosp. zák. zrušeno právo trvalého užívání. Nešlo by sice o – právně vzato – zrušení (neexistujícího) práva, ale tehdejší správní orgán tím projevil včasnou vůli směřující k nabytí práva hospodaření (užívání) nemovitostí. Jím deklarovaný důvod vyššího společenského zájmu (viz §70 odst. 3 hosp. zák.) přitom byl – byť třeba jen z hlediska faktického – naplněn nade vší pochybnost (srov. shora citovaný zákon č. 497/1990 Sb.).
Z řečeného vyplývá, že za takto naznačeného právního stavu by mohla být splněna obojí podmínka §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.: jak právo hospodaření národních výborů ke dni 23. 11. 1990, tak i hospodaření obcí (městských částí) ke dni 24. 5. 1991. Za adekvátní požadavku existence „práva hospodaření“ nebo „hospodaření“ správních orgánů či obce k oběma rozhodným časovým okamžikům podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze totiž oprávněně pokládat i takový stav, při němž dosavadní uživatel postrádal právní důvod svého užívání a tehdejší orgány státní správy či obecní činily včasné právní úkony, aby se věci dostaly do užívací resp. dispoziční sféry státu či obce.
Všemi těmito právními závěry bude vázán jak soud prvního stupně, tak i případně soud odvolací; pro jejich již popsaná pochybení v právním posouzení věci byly zrušeny oba rozsudky a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž v tomto řízení bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3, §243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. června 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu