ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.902.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 902/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. S., zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 562/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, č.j. 31 Co 458/2005-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení o dovolání v částce 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. P. D.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 6. 2005, č.j. 3 C 562/2003-60, kterým bylo určeno, že vlastníkem jedné ideální poloviny objektu č.p. 382 na st. p. č. 958 a st. p.č. 959 a objektu bez čísla popisného a čísla evidenčního na st. p.č. 956, st. p.č. 957 a st. p.č. 955, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště P. – z., na LV č. 1226 pro obec S. a katastrální území P. u S., je žalovaný a vlastníkem druhé ideální poloviny výše uvedených nemovitostí je žalobkyně. Žalovaný byl zavázán k zaplacení nákladů odvolacího řízení ve výši 10.225,- Kč, jež protistraně vznikly.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování sám doplnil a zhodnotil skutkovou stránku věci tak, že účastníci řízení v roce 1991 začali společně podnikat, nejprve na základě smlouvy o založení konsorcia ze dne 1. 6. 1991 a dále na základě smlouvy o sdružení ze dne 1. 1. 1992, která byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 1992. Od 1. 1. 1993 do konce roku 2000 podnikali účastníci jako sdružení S. – S. na základě ústní dohody. Prostřednictvím kupních smluv z 5. 6. 1991 a 30. 10. 1991 se účastníci stali podílovými spoluvlastníky objektů, situovaných na pozemcích tehdy p.č. 425/14 a p.č. 425/1 v k. ú. P. u S. Stávající objekty zrekonstruovali, přistavěli nové a začali společně provozovat A. S. Stavby byly financovány ze společných prostředků, které vynesla činnost sdružení. Ve styku s úřady a smluvními partnery za sdružení vystupoval žalovaný (používal své IČO), což bylo dohodnuto oběma společníky sdružení. Z daňových přiznání z let 1997-2000 a z výpovědi svědkyně K. P. odvolací soud zjistil, že podíl na příjmech a výdajích účastníků podnikajících ve sdružení byl u každého 50 %. V roce 2001 začal žalovaný znemožňovat žalobkyni vstup do sporných objektů, a proto žalobkyně podala návrh na určení jejich vlastnictví. Na základě ustanovení §§834 a 835 odst. 1 o. z. dospěl odvolací soud k závěru, že za situace, kdy stavby vznikly za existence sdružení, přičemž dohoda o sdružení nestanovila podíly na majetku členů sdružení a žalovaný neprokázal existenci dohody o jeho výlučném vlastnictví ke sporným objektům, je předmět sporu v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně i žalovaného, a to u každého v rozsahu jedné ideální poloviny vzhledem k celku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dospěl k nesprávným právním závěrům, neboť nevzal v úvahu dohodu se žalobkyní, podle níž měly být předmětné nemovitosti ve výlučném vlastnictví dovolatele, který financoval výstavbu z vlastních prostředků. Navíc hodnota nemovitostí, tedy hodnota hmotného investičního majetku, se v daňovém přiznání dovolatele průběžně zvyšovala, zatímco hodnota téhož majetku v daňových přiznáních žalobkyně zůstávala neměnná, neboť žalobkyně s budováním kempu ve svém podnikání nepočítala. Dovolatel dále tvrdil, že dohoda o sdružení, navazující na předcházející dohodu o konsorciu, pozbyla platnosti, poněvadž byla časově limitována, a navíc otázkou data zániku sdružení se odvolací soud vůbec nezabýval. Právní závěry soudů obou stupňů neměly podle dovolatele oporu v provedeném dokazování, neboť nebylo prokázáno, že účastníci sdružení se stejnou měrou podíleli na financování výstavby. Dovolatel spatřoval zásadní právní význam v tom, že vykazování podnikání ve sdružení na daňovém přiznání jednoho z členů sdružení nevylučuje možnost získání budované stavby do výlučného vlastnictví tohoto člena. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých tvrzeních o tom, že účastníci sporu společně podnikali nejméně do roku 2000, kdy se příjmy a výdaje sdružení dělily mezi účastníky rovným dílem. Souhlasila tedy s rozsudkem odvolacího soudu, kterým bylo určeno, že ideální polovina sporných nemovitostí je v jejím vlastnictví, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, měly být podle dovolatele přezkoumány podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat jen z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536).
Právní otázka tvrzená dovolatelem, podle níž mělo vykazování podnikání v daňovém přiznání žalovaného vyloučit možnost vzniku podílového spoluvlastnictví mezi účastníky sdružení, však postrádá zásadní právní význam. Vyplývá to již v obecné rovině z výkladového přístupu dovolacího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99 (Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 203), podle něhož je-li řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového základu, nečiní to z rozsudku odvolací instance rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Řešení právní otázky tu tedy postrádá jakýkoli judikatorní přesah.
Nelze tu hovořit ani o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci, zjištěným nižšími instancemi (viz §243a o. s. ř. a jeho interpretace). Je soudem mimořádného právního přezkumu, nikoli soudem nalézacím. Zhodnotil-li tedy odvolací soud skutkový stav věci tak, že stavby byly postaveny v době činnosti sdružení účastníků, souvisely s ní a že neexistovala dohoda o jiném než zákonném spoluvlastnickém poměru vůči nim, pak z toho nebylo možné učinit jiný závěr, než že je nutno aplikovat ustanovení §835 odst. 1 o. z. o rovnosti podílů.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
Úspěšné žalobkyni vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 10.000,- Kč, a to podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., účinné do 1. 9. 2006. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 2.500,- Kč, a po přičtení 75,- Kč režijního paušálu činila konečná výše nákladů dovolacího řízení na straně žalobkyně 2.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu