ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.2834.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2834/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. o. b., a. s., proti žalovaným 1/ T.G., s. r. o., a 2/ V. N., jako správci konkursní podstaty úpadkyně M. – s., spol. s r. o., o určení pravosti pohledávek ve výši 10.789.006,51 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 CmI 83/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č. j. 15 Cmo 226/2006-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. července 2006, č. j. 56 CmI 83/2004-61, Krajský soud v Praze určil, že (ve výroku dále podrobně specifikovaná) pohledávka žalobkyně vůči úpadkyni M. – s., spol. s r. o. v celkové výši 10.789.006,51 Kč je po právu.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně (jenž měl žalobu za včasnou a proto se jí zabýval věcně) uzavřel, že žaloba byla podána po uplynutí třicetidenní lhůty určené k jejímu podání ve smyslu ustanovení §23 odst. 4 zákona číslo 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Přitom vyšel z toho, že výzva k podání žaloby byla žalobkyni doručena 15. června 2004 a že žaloba, kterou podala žalobkyně na poštu k přepravě 15. července 2004, došla soudu prvního stupně 16. července 2004.
Ohledně povahy lhůty uzavřel, že pro její zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty byla doručena soudu; potud se dovolal konstantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 2226/99 (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 44/2002“), zabývaje se přitom i nálezem Ústavního soudu ze dne 3. února 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 18).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně vyslovuje dovolatelka přesvědčení, že nepanuje jednota v řešení otázky, zda lhůta dle ustanovení §23 odst. 4 ZKV je lhůtou hmotněprávní či procesněprávní (poukazujíc ohledně tohoto tvrzení na rozdílná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze). Sama usuzuje, že jde o lhůtu, k jejímuž zachování postačí, aby žaloba byla podána posledního dne orgánu, který má povinnost ji doručit soudu. Na podporu tohoto názoru argumentuje výše označeným nálezem Ústavního soudu (řešícím povahu lhůty k podání přihlášky pohledávky do konkursu dle §22 odst. 2 ZKV).
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání, jež je přípustné dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že v otázce povahy lhůty k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu sjednotil rozhodovací praxi soudů již publikací R 44/2002. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, uzavřel, že nejde o lhůtu procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup dle §57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž o lhůtu hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu a jejíž zmeškání nelze prominout. Z R 44/2002 vyšel Nejvyšší soud např. i v usnesení uveřejněném pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (proti němuž byla podána i ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 5.3.2002, sp. zn. II. ÚS 312/99, odmítl) nebo v usnesení ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 920/2005.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. srpna 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu