ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1146.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1146/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci dlužnice Z. V. I. a. s., o návrhu věřitelky Č. o. b., a. s., zastoupené advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v O. pod sp. zn. 20 K 78/98, o dovolání navrhující věřitelky proti usnesení Vrchního soudu v O. ze dne 29. června 2004, č. j. 2 Ko 42/2002-326, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatelka je povinna zaplatit dlužnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,--Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v O. usnesením ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 20 K 78/98-101, zamítl návrh věřitelky (Č. o. b., a. s.) na prohlášení konkursu na majetek dlužnice Z. V. I. a. s. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dána aktivní věcná legitimace navrhující věřitelky. Ta totiž neosvědčila pohledávku vůči dlužnici ve výši 896.348.020, 67 Kč, z titulu ručitelského závazku dlužnice ze dne 17. listopadu 1994, neboť ručitelský závazek platně nevznikl. Ručitelské prohlášení totiž za dlužnici podepsal pouze předseda představenstva, ačkoliv v rozhodné době tak mohli učinit vždy předseda nebo místopředseda představenstva a současně další člen představenstva. Za osvědčenu neměl soud ani další tvrzenou pohledávku ve výši 4.187.637,- Kč postoupenou navrhující věřitelce smlouvou z 27. srpna 1997 (neuhrazený závazek dlužnice z hospodářské smlouvy z 30. srpna 1990 s původní věřitelkou Š., a. s., za který dlužnice po prodeji části podniku ručí). Uvedl, že listinami předloženými navrhující věřitelkou (fakturou a postupní smlouvou), pohledávka doložena není. Z dalších navrhující věřitelkou označených věřitelů dlužnice pak existenci pohledávky vůči dlužnici potvrdila toliko Okresní správa sociálního zabezpečení V., ovšem dlužnice tuto pohledávku řádně splácí a hradí průběžně vznikající závazky. Nebyla tedy osvědčena ani mnohost věřitelů a déletrvající neschopnost dlužnice plnit splatné závazky.
K odvolání navrhující věřitelky Vrchní soud v O. v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že navrhující věřitelka nedoložila výše označené pohledávky vůči dlužnici. O dalších svých pohledávkách vůči dlužnici, nově uvedených v odvolání, posléze navrhující věřitelka sama uvedla, že je smlouvami ze dne 25. dubna 2002 postoupila Č. k. a. Č. k. a. pak podáním ze dne 16. června 2004 oznámila, že pohledávky převzala, že však dlužník není v prodlení s jejich splácením. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že v daném případě navrhovatelka není aktivně legitimována k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhující věřitelka včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř.).
V rovině právního posouzení věci dovolatelka poukazuje na to, že splnila požadavky kladené na navrhujícího věřitele ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“(doložila, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, uvedla okolnosti, které osvědčují úpadek dlužnice a připojila listiny, kterých se v návrhu dovolává). Dlužnice tvrzení o svém ručitelském závazku pouze popřela, aniž svá tvrzení doložila důkazy. Soud proto pochybil, jestliže dospěl k závěru, že ručitelský závazek dlužnice je neplatný a že dovolatelka proto svou splatnou pohledávku nedoložila. Dovolatelka dále cituje závěr formulovaný pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“) a s přihlédnutím k dikci §4 odst. 2 věty první ZKV uvádí, že ač význam „doložit“ není zákonem o konkursu a vyrovnání definován, jde nepochybně o slabší formu zjištění skutkového stavu než prokázání. Doložení pohledávky - pokračuje dovolatelka - tak bývá zpravidla vykládáno jako předložení listin k jejímu osvědčení, kterýžto výklad podle dovolatelky odpovídá jí citovanému názoru Nejvyššího soudu.
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že soud má obecnou poučovací povinnost ohledně doložení neprokázaných skutečností. K zamítnutí návrhu pro neunesení důkazního břemene proto může přistoupit, jen jestliže účastník důkazy k prokázání svých tvrzení nedoplní, ač byl soudem o důsledcích takové situace poučen. V posuzované věci však soud tuto poučovací povinnost nesplnil. Zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce přisuzuje dovolatelka způsobu vyhodnocování skutečností rozhodných pro závěr o tom, zda dlužník je v úpadku, s tím, že jednání soudu, které odporuje stanovisku Nejvyššího soudu o pravidlech takového vyhodnocování, výrazně zasahuje do právní jistoty věřitelů a obecně dává „jistě nechtěný“ signál dlužníkům, že v zásadě jakékoliv (i nedoložené) popírání pohledávky uplatněné věřitelem je dostatečným prostředkem k odvrácení hrozby konkursu. Obdobně lze podle dovolatelky označit za zásadní poučovací povinnost soudu a s tím spojené naplnění zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dlužnice ve vyjádření poukazuje na to, že svá tvrzení nemusela dokládat listinnými důkazy, jelikož ty předložila dovolatelka a dokazovat neexistenci pohledávky jí zákon o konkursu a vyrovnání neukládá. Jestliže soudy konstatovaly, že pohledávka nebyla osvědčena ani doložena, neučinily tím závěr, že pohledávka neexistuje nebo nebyla prokázána, když účelem konkursního řízení není suplovat řízení nalézací. Právní posouzení věci soudy je podle dlužnice též v souladu s bodem VIII. stanoviska. Dlužnice rovněž nesouhlasí se závěrem, že soud nedodržel obecnou poučovací povinnost a nepoučil dovolatelku o tom, která z jejích tvrzení má za sporná a dosud neprokázaná. Podle dlužnice konkursní řízení nelze ztotožňovat s řízením nalézacím, takže pro ně neplatí z hlediska poučovací povinnosti soudu stejné zásady. Dlužnice též poukazuje na rozsudek Okresního soudu ve V. ze dne 31. května 2004, č. j. 8C 259/2002-375, s tím, že jím byla zamítnuta žaloba, kterou se dovolatelka po dlužnici a dalších žalovaných domáhala zaplacení částky 5.000.000,- Kč z titulu téhož ručitelského prohlášení. I v tomto řízení (uzavírá dlužnice) okresní soud měl ručitelské prohlášení za neplatné. Dlužnice proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Podmínka, aby šlo o potvrzující usnesení „ve věci samé“, je sice splněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovolatelka v rovině „právního posouzení věci“ polemizuje se závěrem soudu o tom, zda předložená listina (zkoumané ručitelské prohlášení) osvědčuje její pohledávku. Činí tak jednak prostřednictvím skutkové námitky (že ručitelské prohlášení bylo pořízeno jindy), kterou ani v rovině úvah o přípustnosti dovolání k dispozici nemá (srov. výše výklad k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.) jednak zpochybněním závěru že ručitelské prohlášení je neplatné, jelikož je za dlužnici nepodepsaly osoby k tomu oprávněné; v tomto ohledu je ovšem právní posouzení věci opět závislé na skutkovém závěru o době podpisu ručitelského prohlášení, takže již proto nemůže mít ani judikatorní přesah.
V rovině argumentů, jež dovolatelka pojí s dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud především vzhledem k výše řečenému uzavírá, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu na zásadní významnost napadeného rozhodnutí po stránce právní usuzovat nelze. Nadto lze uvést, že neobstojí ani způsob, jakým je tvrzené procesní pochybení dovolacímu soudu předkládáno (jako by jádrem sporu byla absence poučovací povinnosti odvolacího soudu a z toho plynoucí závěr o neunesení důkazního břemene dovolatelkou). Ve skutečnosti však obsah spisu i důvody napadeného usnesení svědčí o tom, že podstata věci tkví v tom, že dovolatelka v rámci odvolání důkazy k prokázání skutečnosti, že důvod neplatnosti ručitelského prohlášení není dán, soudu označila (srov. bod II., str. 3 jejího odvolání - č. l. 105), soud však k těmto důkazním návrhům nepřihlédl, jelikož mu označené listiny nebyly předloženy (srov. str. 4 odst. 1 napadeného rozhodnutí). Skutečnost, zda odvolací soud z procesního hlediska pochybil, jestliže důkaz onačenými listinami neprovedl a přesto uzavřel, že ručitelské prohlášení je neplatné, je rovněž významná jen pro věc samu.
Napadené rozhodnutí přitom nestojí na závěru o neplatnosti ručitelského prohlášení pro neunesení důkazního břemene, nýbrž na závěru, že ručitelské prohlášení sepsané 17. listopadu 1994 je neplatné, jelikož je za dlužnici podepsal někdo, kdo k tomu v té době nebyl oprávněn (formuluje-li soud jednoznačně jinou skutkovou verzi případu účastníku nepříznivou, není to totéž jako případ, kdy se žaloba zamítá jen proto, že účastník neunesl důkazní břemeno ohledně svého skutku).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího říjení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto, takže dlužnici vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátkou za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném před 1. září 2006 (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení §8 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. S přihlédnutím k tomu, že advokátka dlužnice učinila v dovolacím řízení jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se sazba odměny podle §18 odst. 1 vyhlášky o 50%, tj. na částku 1.550,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném před 1. září 2006 ve výši 75,- Kč, tak jde o částku 1.625,- Kč, k jejíž úhradě dlužnici soud dovolatelku zavázal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. ledna 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu