ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1236.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1236/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. J. K., zastoupeného Mgr. Z. H., advokátem, proti žalovaným 1) B. V. B., a 2) J. R., zastoupené JUDr. R. H., advokátem, o zaplacení částky 150.000, Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 11/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2005, č.j. 4 Cmo 332/2004-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhé žalované v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 24. června 2004, č.j. 3 Cm 11/2004-51, jímž Krajský soud v Brně ponechal ve vztahu k této žalované v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. května 2003, č.j. 3 Sm 67/2003-10 a uložil jí zaplatit na náhradu nákladů řízení částku 150,- Kč (výrok. I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I §17, §32, §20, §77 a §78 zákona č. 191/1950 Sb. - v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že kauzální námitky neexistence pohledávky z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi první žalovanou a původním majitelem směnky a neexistence kauzy směnky (pro nesplnění podmínek smlouvy o převzetí dluhu, jehož zaplacení směnka zajišťovala) druhé žalované jako avalistovi za výstavce nepřísluší, když se nezakládají na vztazích mezi ní a původním majitelem směnky a druhá žalovaná nebyla ani stranou smlouvy o převzetí dluhu. Shora uvedenými námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu se tak druhá žalovaná „povinnosti zaplatit směnku spolu s postižními nároky ubránit nemohla“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemohla namítat neexistenci kauzy směnky, jelikož není stranou smlouvy o převzetí dluhu. Potud poukazuje na obsah čl. V. smlouvy o převzetí dluhu, podle něhož směnku vystavila (spolu s první žalovanou) jako fyzická osoba, čímž „dala fakticky najevo, že se cítí být vázána závazkem z této smlouvy“. Stala-li se avalistou směnky, projevila tím i vůli (§35 občanského zákoníku) stát se stranou smlouvy o převzetí dluhu.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelka výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu o tom, zda dovolatelce (jako směnečnému rukojmímu) přísluší námitka neexistence kauzy směnky, když nebyla stranou smlouvy o převzetí dluhu, především postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc. Navíc dovolatelka uvedený právní závěr napadá, dovolávajíc se jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu (tvrdíc, že „účastnicí“ dohody byla); ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ale přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu