ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1291.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1291/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse, v právní věci žalobce R. C. L., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. – M. f., zastoupené advokátkou se sídlem, o zaplacení částky 648.194, Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 14 Cm 139/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 20.4.2006, č.j. 2 Cmo 73/2005-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.279,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 22.10.2004, č.j. 14 Cm 139/2000 – 115 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po původně žalovaném F. n. m. ČR zaplacení částky 648.194,- Kč se 17% úrokem a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení. Soud dospěl k závěru, že nedošlo k postoupení pohledávky společnosti O., a. s., specifikované platebním rozkazem Městského soudu v P. ze dne 15.6.1995, sp. zn. 61 Ro 66/95 ve výši 623.262,- Kč vůči společnosti J. R. V. s. r. o. na společnost M. W. T. s. r. o. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 12.12.1997. Jestliže o této pohledávce je tvrzeno, že vznikla z běžného obchodního styku, nejedná se o určitou pohledávku, která by byla specifikována konkrétním obchodním případem. Z tohoto důvodu nemohlo platně dojít k postoupení pohledávky, která je předmětem, na základě smlouvy o postoupení pohledávky a vzájemném započtení ke dni 26.1.1999 uzavřené mezi společností M. W. T. s. r. o. a žalobcem.
Vrchní soud v O. rozsudkem označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé, změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení a stanovil žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení zanikl F. národního majetku ČR podle zákona č. 178/2005 Sb. dnem 1.1.2006 a tímto dnem přešel jeho veškerý majetek na stát. Odkázal na ustanovení §524 obč. zák. s tím, že předmětem postoupení může být jen dostatečně určitá existující pohledávka. Tato podmínka nebyla však v daném případě splněna, a to již při individualizaci pohledávek ve smlouvě uzavřené mezi O., a. s. a M. W. T., s. r. o. Uvedl, že nedostatek označení postoupené pohledávky nelze zhojit následným prokazováním, že postupovaná pohledávka v době postoupení skutečně existovala. Smlouva o postoupení pohledávky, ve které není postupovaná pohledávka dostatečně individualizovaná, je podle ustanovení §37 obč. zák., neplatná.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že pohledávka byla označena dostatečně určitě a že žádná jiná pohledávka v této výši za společnost J. R. V. neexistovala. Pro určitost pohledávky svědčí to, že pohledávky, které byly ke dni jejich postoupení přihlášeny do konkursního řízení a výše předmětné postoupené pohledávky jsou shodné. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu zn. III. ÚS 447/03, a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 390/2000 a 32 Cdo 293/2002 a vyslovil názor, že pohledávka uvedená v postupních smlouvách byla konkretizována dostatečně určitě tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Vyslovil názor, že jak aktivní legitimace žalobce, tak i oprávněnost jeho nároku byly dostatečně prokázány. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání má podané dovolání za nepřípustné s tím, že soudy obou stupňů věc správně právně posoudily. Snáší argumenty na podporu závěru, že nedošlo k platnému postoupení pohledávek, když smlouvy o postoupení nebyly určité. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, resp. zamítl a přiznal žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněným účastníkem (žalobcem), zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., ve lhůtě zakotvené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se především otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu pokud to zákon připouští. V posuzovaném případě je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, takže dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Musí se jednat o takovou otázku, na které je založen závěr odvolacího soudu a která má judikatorní přesah, a proto má zásadní právní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. V posuzovaném případě založil odvolací soud svůj závěr na stanovisku, že postupní smlouva uzavřená již mezi O. a. s. a M. W. T. s. r. o. je neplatná, neboť uvedené označení postupované pohledávky, že jde o pohledávku vzniklou z běžného obchodního styku, je neurčité a nelze je zhojit následným prokazováním, že postupovaná pohledávka v bodě postoupení skutečně existovala. Přípustnost dovolání nastává tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, aniž o tom vydal samostatné rozhodnutí, že řešená právní otázka má zásadní právní význam.
Dovolatel žádnou právní otázku, která by měla být řešena jako otázka zásadního právního významu neoznačil, pouze nesouhlasil s výše uvedeným závěrem rozsudku odvolacího soudu a vyslovil přesvědčení, že odvolací soud nejen věc nesprávně právně posoudil, ale rozhodl v rozporu s jím citovanými nálezy Ústavního soudu a rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, jimiž se snažil dovodit, proč závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky je z hlediska právního posouzení nesprávný. Identifikací pohledávky jako předmětu smlouvy o postoupení pohledávky se Nejvyšší soud již několikráte zabýval, např. v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 654/2003, 29 Odo 937/2003, 29 Odo 775/2004, 29 Odo 776/2004, 29 Odo 928/2004, 29 Odo 134/2005, 32 Od 523/2005 a dalších. Ze všech těchto rozhodnutí vyplývá, že otázka vymezení postupované pohledávky bylo již judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena. Odvolací soud rozhodl v souladu s touto judikaturou Nejvyššího soudu a nelze proto ani dovodit, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. V posuzovaném případě se proto nejedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto dovolání není přípustné.
Vzhledem k závěru o nepřípustnosti žalobcova dovolání Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ve věci samé (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 1, §243c, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované náklady řízení o dovolání, spočívající v jednom úkonu právního zastoupení – vyjádření k dovolání – podle §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (advokátní tarif) v částce 10.307,- Kč a náhradu paušálních výdajů Kč 75,- podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., zvýšené o 19% daň z přidané hodnoty podle §19a ve znění čl. I. vyhl. č. 110/2004 Sb., celkem tedy 12.279,- Kč.
V Brně 23. ledna 2007
JUDr. František Faldyna, CSc. , v. r.
předseda senátu