ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1331.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1331/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně o. L. n. D., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti žalované K. b., a. s., o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 322/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2004, č.j. 1 Cmo 49/2004-112, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2004, č.j. 1 Cmo 49/2004-112, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2001, č.j. 5 Cm 322/96-55, o zamítnutí žaloby na zaplacení 17% úroku z částky 100.000,- Kč od 26. listopadu 1994 do 25. června 1995 a 19% úroku z téže částky od 26. června 1995 do zaplacení a proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. května 2001, č.j. 5 Cm 322/96-55, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení 17% úroku z částky 100.000,- Kč od 26. listopadu 1994 do 25. června 1995 a 19% úroku z téže částky od 26. června 1995 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně uvedl, že starosta o. L. n. D. (dále jen „obec“) podepsal 19. ledna 1994 ručitelské prohlášení (dále jen „ručitelské prohlášení“) k zajištění závazku ve výši 4,000.000,- Kč s příslušenstvím ze smlouvy o úvěru č. SÚ 420/26 uzavřené v lednu 1994 mezi žalovanou aj. Z. Nebylo však prokázáno, že o převzetí ručitelského závazku obce bylo jednáno a rozhodnuto obecním zastupitelstvem (dále též jen „zastupitelstvo“) v souladu se zákonem č. 367/1990 Sb. o obcích (dále jen „zákon o obcích“). Podepsáním ručitelského prohlášení bez předchozího rozhodnutí příslušného orgánu obce starosta nezavázal obec, nýbrž přijal ručení jako fyzická osoba.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ručitelské prohlášení je absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem o obcích, a inkasovala-li žalovaná podle něho z účtu žalobkyně dne 25. listopadu 1994 částku 100.000,- Kč, jde o plnění bez právního důvodu podle §451 obč. zák., které je povinna vrátit. Zamítnutí žaloby v části úroku odůvodnil závěrem, že žalobkyně by měla právo požadovat úrok z prodlení podle §517 obč. zák.; tento nárok však uplatněn nebyl.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. září 2004, č.j. 1 Cmo 49/2004-112, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč, změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), ve výroku o zamítnutí žaloby co do úroku jej potvrdil (druhý výrok) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud doplnil dokazování sdělením žalobkyně o počtu členů jejího zastupitelstva ke dni 22. listopadu 1993 a 20. ledna 1994, zápisem z 1. porady zastupitelstva obce ze dne 20. ledna 1994 a jednacím řádem obecního zastupitelstva a zjistil, že obecní zastupitelstvo vyslovilo souhlas s převzetím ručení za úvěr poskytnutý žalovanou J. Z. smlouvou o úvěru č. SÚ 420/26 na svém jednání dne 20. ledna 1994. Hlasování o této otázce proběhlo v souladu s §9 a §7 jednacího řádu a rozhodnutí o převzetí ručení je i v souladu s ustanovením §36a odst. l písm. d) zákona o obcích, neboť v ustanovení §2 odst. 1 a 2 jednacího řádu si obecní zastupitelstvo vyhradilo právo rozhodovat o všech majetkových úkonech obce. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem a žalobkyně podle zmocnění k inkasu obsaženého v tomto prohlášení inkasovala z účtu žalobkyně částku 100.000,- Kč po právu.
Námitku, že o převzetí ručení obce nebylo rozhodnuto na řádném zasedání obecního zastupitelstva, nepovažoval za důvodnou, neboť o převzetí ručení členové zastupitelstva rozhodli veřejným hlasováním, přičemž zápis z jednání obsahuje výsledek hlasování. Nepřisvědčil ani výhradě neplatnosti ručitelského závazku pro neurčitost zajišťovaného závazku s tím, že podle ustanovení §304 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) lze poskytnout ručení i za závazek, jenž vznikne v budoucnu. Označení zajišťovaného závazku v ručitelském prohlášení uvedením čísla smlouvy o úvěru, předpokládaného data jejího uzavření a výší závazku přitom shledal zcela dostačujícím. Za nedůvodnou považoval i námitku podepsání ručitelského prohlášení v omylu s tím, že „prohlášení nebylo ze strany žalobce ničím podmíněno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v „překvapivém skutkovém zjištění“ odvolacího soudu, podle něhož se dne 20. ledna 1994 konalo řádné zasedání obecního zastupitelstva, které schválilo převzetí ručitelského závazku a v té souvislosti v nesplnění poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na poradě obecního zastupitelstva bylo rozhodnuto o převzetí ručení v souladu se zákonem o obcích a jednacím řádem zastupitelstva, neboť nejde o jednání a rozhodování v rámci zákonem stanovených podmínek. Na podporu tohoto svého názoru uvádí požadavky stanovené jednacím řádem na svolání, průběh a formu rozhodování řádného zasedání zastupitelstva oproti neformální poradě a uzavírá, že dne 20. ledna 1994 se nekonalo řádné zasedání zastupitelstva a nebyl proto ani právně relevantním způsobem udělen souhlas k převzetí ručitelského závazku obce.
Za nesprávné považuje i řešení otázky (ne)určitosti ručitelského závazku, vyjadřujíc přesvědčení, že je třeba posuzovat určitost „rozhodnutí“ porady zastupitelstva, nikoliv určitost ručitelského prohlášení podepsaného starostou. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že ručitelský závazek není neplatný pro omyl.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolatelka - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do 17% úroku z částky 100.000,- Kč od 26. listopadu 1994 do 25. června 1995 a co do 19% úroku z částky 100.000,- Kč od 26. června 1995 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá, neboť dovolatelka ve vztahu k tomuto výroku neformuluje žádnou právní otázku, natož otázku zásadního právního významu. V rozsahu, v němž směřuje proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je proto dovolání rovněž nepřípustné a Nejvyšší soud je i v této části odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.
Ustanovení §304 odst. 2 obch. zák. určuje, že ručením lze zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.
Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že prohlášení o ručení (§303 obch. zák.) musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Výše uvedené pak platí bez ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Požadavek „určitosti“ zajišťovaného závazku je přitom nezbytné vykládat tak, že jde o jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006).
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do platnosti ručitelského prohlášení žalobkyně je v souladu s uvedenými ustanoveními, neboť podpisem ručitelského prohlášení starosta navenek projevil vůli obce (vyjádřenou v zápise z jednání obecního zastupitelstva dne 20. ledna 1994) zajistit ručením konkrétní budoucí závazek konkrétního dlužníka vůči konkrétnímu věřiteli.
Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž plně respektuje i právní závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu (zmíněných i odvolacím soudem) ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000 a ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, jakož i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 145/2005, že zajištění závazku k peněžitému plnění ručitelským prohlášením podle §303 obch. zák. je majetkoprávním úkonem obce, k jehož platnosti je nutné rozhodnutí obecního zastupitelstva, popř. obecní rady [§36a odst. 1 písm. d) a §45 písm. p) zákona o obcích v rozhodném znění].
Namítá-li dovolatelka, že o převzetí ručení nebylo rozhodnuto na řádném zasedání obecního zastupitelstva, není tato námitka opodstatněná, neboť dle zápisu ze dne 20. ledna 1994 na jednání zastupitelstva byla přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů, o převzetí ručení členové rozhodli veřejným hlasováním, a to nadpoloviční většinou všech jeho členů, výsledek hlasování je v zápise zaznamenán a zápis je opatřen podpisem starosty obce a dvou ověřovatelů. Rozhodnutí obecního zastupitelstva o převzetí ručení je tak v souladu s ustanovením §38 odst. 5 zákona o obcích, zápis z tohoto jednání má náležitosti vyžadované ustanovením §42 zákona o obcích. Okolnost, že je v zápise uvedeno, že jde o zápis z 1. porady, není významná.
Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani výhradu neplatnosti ručitelského prohlášení z důvodu omylu podle ustanovení §49a obč. zák. pro nezajištění úvěru zástavním právem k nemovitostem, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, v žádosti o poskytnutí úvěru ani v ručitelském prohlášení způsob zajištění úvěru uveden nebyl. Ostatně povinnost ručitele uspokojit věřitele, nesplní-li dlužník svůj závazek, nastává bez ohledu na to, zda splnění závazku je zajištěno vedle ručení i zástavním právem k nemovitostem nebo jiným způsobem a je věcí věřitele, zda se rozhodne požadovat plnění po ručiteli nebo zástavním dlužníku.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 27/1999 a 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, aniž by tento dovolací důvod jakkoliv konkretizovala.
Odvolací soud přitom založil své rozhodnutí na zjištěních, podle kterých
- ke dni 22. listopadu 1993 a 20. ledna 1994 bylo obecní zastupitelstvo složeno z jedenácti zástupců,
- jednání zastupitelstva dne 20. ledna 1994 se zúčastnilo devět členů a o jednání byl vyhotoven zápis
- do programu bylo zařazeno projednání záruky na podnikatelský záměr J. Z.,
- o poskytnutí záruky obecní zastupitelstvo rozhodovalo veřejným hlasováním tak, že šest členů bylo pro poskytnutí záruky, dva členové proti a jeden se zdržel hlasování,
- v ustanovení §2 odst. 1 a 2 jednacího řádu obecního zastupitelstva žalobkyně schváleného dne 4. března 1991 si obecní zastupitelstvo vyhradilo pravomoc rozhodovat o všech otázkách uvedených v §36 odst. 1 a v §36a zákona o obcích, podle §9 odst. 1 jednacího řádu je obecní zastupitelstvo schopno se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů a podle §9 odst. 7 hlasování se provádí veřejně nebo tajně a usnesení je přijato, hlasuje-li pro návrh nadpoloviční většina všech členů obecního zastupitelstva.
Uvedená skutková zjištění mají oporu v dokazování provedeném při jednání o odvolání listinami předloženými dovolatelkou za její účasti.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tak není dán.
Naplněn není ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pokud jde o překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud nárok žalobkyně neposoudil podle jiného ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu, k němuž by bylo třeba doplnit rozhodné skutečnosti, než soud prvního stupně. O odvolání rozhodl po jednání, při němž doplnil dokazování v souladu s ustanovením §213 o. s. ř., dovolatelka měla možnost se k provedeným důkazům vyjádřit i navrhnout provedení dalších důkazů.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla se svým dovoláním úspěšná a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu