ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1373.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1373/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Č. o. b. a. s., proti žalovaným 1) C., a. s., zastoupené advokátem, 2) D. I. spol. s r. o., a 3) C. t. s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 2,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 87/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2006, č.j. 25 Co 476/2005-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 30. září 2005, č.j. 14 C 87/2005-117, zamítl ve vztahu k první a třetí žalovaným žalobu o zaplacení částky 2,000.000,- Kč (výrok I.), druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 2,000.000,- Kč (výrok II.), žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení první a třetí žalovaným (výrok III.) a druhé žalované uložil zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok IV.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi žalobkyní a společností C., spol. s r. o., (dále jen „dlužník“) byla uzavřena dne 19. září 1995 smlouva o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterou byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 17,684.000,- Kč. Splnění závazku ze smlouvy o úvěru bylo zajištěno ručitelskými prohlášeními první, druhé a třetí žalovaných ze dne 19. září 1995 (dále jen „ručitelská prohlášení“). Dlužník úvěr nesplácel a rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 7. května 1997 byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Žalobkyně přihlásila do konkursu pohledávku ze smlouvy o úvěru ve výši 21,083.680,78 Kč a byla částečně uspokojena do výše 1,894.579,- Kč. Usnesením ze dne 14. března 2001 byl ke dni 20. března 2001 konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení zrušen.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaným vznikl na základě ručitelských prohlášení ručitelský závazek podle ustanovení §303 obch. zák. a po prohlášení konkursu na majetek dlužníka vzniklo žalobkyni právo požadovat uspokojení své pohledávky po žalovaných jako ručitelích. Akceptoval však námitku promlčení uplatněnou první a třetí žalovanou s tím, že splátky úvěru, původně splatné v říjnu až prosinci 1997, se staly podle ustanovení §14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), splatnými dnem prohlášení konkursu, tj. 7. května 1997 (podle smlouvy o úvěru měla být poslední splátka úvěru uhrazena 28. prosince 1997. Promlčecí doba začala běžet dnem 8. května 1997 a s ohledem na přihlášku pohledávky do konkursu dne 6. června 1997 přestala podle §402 obch. zák. běžet do doby pravomocného skončení konkursu, tj. do 19. dubna 2001. Čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák. tak běžela od 8. května 1997 do 5. června 1997 a dále od 20. dubna 2001 do 21. března 2005 a žaloba byla podána po jejím uplynutí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. května 2006, č.j. 25 Co 476/2005-150, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k první a třetí žalované a ve výroku o nákladech řízení mezi těmito účastníky potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s právním závěrem, podle něhož je právo žalobkyně promlčeno. K právnímu posouzení věci uvedl, že po zrušení konkursu je podle §45 odst. 1 a §14 odst. 1 písm. g) ZKV nutno splatnost jednotlivých splátek úvěru posuzovat podle původních smluvních ujednání, jako kdyby k prohlášení konkursu nedošlo. Pohledávky žalobkyně byly splatné již v roce 1997, z důvodu podání přihlášky do konkursu promlčecí doba nezačala běžet (§402 obch. zák.) a začala běžet až s účinky zrušení konkursu. Konkurs byl zrušen ke dni 20. března 2001 po splnění rozvrhového usnesení, promlčecí doba začala běžet dnem 21. března 2001 a uplynula dnem 20. března 2005. Závěr soudu prvního stupně o promlčení práva je proto správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku promlčení vznesenou první a třetí žalovanou a zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu shledává v řešení právních otázek:
1) zda zjištění pohledávky v konkursu má při posuzování běhu promlčecí doby stejné důsledky jako pravomocné přiznání pohledávky v soudním řízení,
2) zda soud může v usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení určit den ukončení konkursního řízení předcházející dni právní moci usnesení a
3) ke kterému dni dochází k obnovení běhu promlčecí doby při zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení.
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka napadá - jak je zřejmé z obsahu dovolání - rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud totiž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 150). Z uvedeného plyne, že na dovolacích argumentech, s nimiž by byl pojen závěr o naplnění dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., závěr, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založit nelze.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ani co do řešení otázky (ne)důvodnosti žalovanými vznesené námitky promlčení.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005, formuloval a odůvodnil závěr, který se obdobně uplatní i v této věci, podle něhož právním úkonem, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení, jímž se ve smyslu ustanovení §402 obch. zák. staví běh promlčecí doby, je podle dikce ustanovení §20 odst. 8 ZKV i přihláška věřitelovy pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka. Uplatní-li věřitel nevykonatelnou pohledávku přihláškou podanou v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka a takto přihlášená a následně i v konkursu řádně zjištěná pohledávka není za trvání konkursu zcela uspokojena, pak běh promlčecí doby po dobu konkursního řízení je třeba posuzovat podle ustanovení §405 obch. zák. ve vztahu k osobě dlužníka. Ve vztahu k osobám ručitelů pak platí ustanovení §310 obch. zák., podle něhož se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi.
Právní posouzení věci odvolacím soudem o promlčení práva dovolatelky je s uvedeným judikatorním závěrem v souladu, byť odvolací soud určil počátek běhu promlčecí doby a její konec nesprávně, a to ve prospěch dovolatelky. Řešení otázky, zda v usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení může soud určit den ukončení konkursního řízení předcházející dni právní moci usnesení, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť nemá vliv na závěr o (ne)důvodnosti námitky promlčení.
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu