ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1407.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1407/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr., Petra Gemmela v právní věci žalobkyně O. s. r. o., proti žalovanému L. S. zastoupenému advokátem, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 78/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č. j. 9 Cmo 35/2005 – 84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. října 2004, č. j. 24 Cm 78/2003 – 62 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 24 Cm 78/2003 – 74), kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 24 Sm 82/2003 - 11 a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud především uvedl, že pouhé vylíčení důvodů vystavení směnky nelze považovat za námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu. Relevantní námitkou spojenou s vylíčenou kauzou směnky by byla námitka zániku dluhu směnkou zajišťovaného, případně tvrzení zániku důvodu vystavení směnky. Takové námitky však žalovaný neuvedl.
Odvolací soud dále konstatoval, že podmínkou závaznosti podpisu na směnce je svoboda jednání toho, kdo směnku podepisuje. Nedostatek svobody při podpisu směnky dle žalovaného spočíval v tom, že mu bylo vyhrožováno trestním stíháním a újmou, aniž by uvedl, v čem konkrétně pohrůžka újmou spočívala. K argumentaci žalovaného, že postupem soudu prvního stupně byl krácen na svých právech, jestliže soud nepřipustil provedení důkazu výslechem žalobkyně, odvolací soud uvedl, že námitka hrozby újmou uvedená žalovaným v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nenaplňuje zákonný požadavek odůvodněnosti námitek. Její konkretizace založená, dle názoru žalovaného, na výpovědi žalobkyně by překračovala rámec koncentrace řízení, neboť by odůvodnění takové námitky spočívalo na dodatečných tvrzeních. Takový postup shledal odvolací soud nepřípustným. Dále odvolací soud uvedl, že případnou hrozbu trestním stíháním nelze považovat za bezprávnou výhružku. Rovněž označení emitenta uvedením obchodního jména (správně obchodní firmy) shledal určitým a nevzbuzujícím pochybnosti na čí řad má být placeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud neprovedl jím navržený důkaz k prokázání nedostatku vážnosti právního úkonu vystavení směnky, tj. jeho výslech a výslech jednatele žalobkyně Ing. Z. Č.. Žalovaný je názoru, že koncentrace řízení se týká pouze označení námitek, přičemž tvrzení uvedená v námitkách jsou předmětem dokazování.
Dovolatel dále uvádí, že směnka byla vystavena na základě závazkově právního vztahu, kdy prodal žalobkyni nemovitost, na níž měla váznout zástavní práva ve prospěch zástavního věřitele. Tuto nemovitost nabyl žalovaný již s existujícími zástavními právy s tím, že prodávající se zavázal dluh váznoucí na nemovitostech uhradit. Vzhledem k tomu, že dluh nebyl, jak později vyšlo najevo, uhrazen, obrátil se jednatel žalobkyně na žalovaného pod pohrůžkami shora specifikovanými, aby uhradil dluh váznoucí na nemovitosti. Následně žalovaný podepsal uznání dluhu a jako jistinu vystavil směnku
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných právě dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V usnesení uveřejněném pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, jenž se – mutatis mutandis – prosadí i při výkladu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vysvětlil, že přípustnost dovolání založená na úvaze dovolacího soudu o zásadní významnosti napadeného rozhodnutí po stránce právní je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu.
Dovolací námitka týkající se nevyhovění návrhu žalovaného na provedení důkazu výslechem žalovaného a jednatele žalobkyně Ing. Z. Č. ve vazbě na nesprávné posouzení aplikace zásady koncentrace směnečného řízení je pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodstatná.
Dovolatel spatřuje nesprávné posouzení zásady koncentrace řízení v tom, že soud vztáhl tuto zásadu nejen na označení námitek, ale i na provádění důkazů k jejich prokázání, a odmítl provést navržené důkazy. K tomu dovolací soud konstatuje, že takový závěr odvolací soud neučinil. Ztotožnil se pouze se závěrem soudu prvního stupně o tom, že námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu spočívající v tvrzení, že dovolatel podepsal směnku pod nátlakem spočívajícím v tom, že mu bylo vyhrožováno „újmou“ aniž konkretizoval, v čem měla újma spočívat, není dostačující k tomu, aby jí bylo možné prokázat tvrzený nátlak při vystavení směnky a uzavřel, že konkretizace této námitky poté, co uplynula lhůta pro podání námitek, již není vzhledem k zásadě koncentrace řízení možná. To, že dovolateli bylo vyhrožováno trestním stíháním pak odvolací soud nepovažoval za bezprávnou výhrůžku. Odvolací soud tedy nevztáhl zásadu koncentrace řízení na provádění důkazů, jak se mylně domnívá dovolatel, ale na konkretizaci jedné z uplatněných námitek, přičemž druhou posoudil jako nedůvodnou. Z toho důvodu se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo potřebné provést navržené důkazy.
S ohledem na výše uvedené závěry není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné; dovolací soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatel nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu