ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1417.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1417/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně A. s. r. o. zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. V. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení 179.918,80 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 200/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2005, č. j. 7 Cmo 287/2003 - 83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2001, č. j. 30 Cm 200/2001 - 22, jímž tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. září 2001, č. j. 3 Sm 219/2001 - 12.
Odvolací soud vzal za prokázané, že dne 2. února 2001 vystavila O. spol., s. r. o., . (dále také jen „O.“) na svůj řad směnku vlastní znějící na směnečný peníz 234.038,- Kč se splatností 30. června 2001. Žalovaný směnku avaloval.
Žalovaný namítal neexistenci dluhu, přičemž argumentoval tím, že v průběhu měsíců únor až květen 2001 dlužnice částku 179.918,80 Kč uhradila, ač tato skutečnost na směnce vyznačena nebyla.
Odvolací soud především konstatoval, že směnečný rukojmí je samostatným dlužníkem ze směnky, a proto se jeho závazku nemůže dotknout to, že žalobkyně uplatnila práva ze směnky vůči jejímu výstavci v konkursu na jeho majetek.
Dále odvolací soud uzavřel, že žalobkyni jako majitelce platné a pravé směnky, kterou v řízení předložila k prokázání tvrzené směnečné pohledávky, vzniklo právo na zaplacení směnečného penízu, když žalovaný nenabídl soudu žádný důkaz ohledně zaplacení závazku ze směnky, a tedy neunesl důkazní břemeno svých tvrzení a povinnosti zaplatit směnečnou pohledávku se neubránil.
Námitkou žalovaného, že směnku avaloval pod nátlakem a v tísni, vznesenou v odvolacím řízení, se odvolací soud nezabýval, neboť byla uplatněna po uplynutí zákonné lhůty k podání námitek.
Konečně odvolací soud neakceptoval faxovou žádost právního zástupce žalovaného o odročení jednání nařízeného na 18. ledna 2005, doručenou soudu 14. ledna 2005, s odůvodněním, že toho dne převzal právní zastoupení žalovaného a pro nedostatek času není schopen se s věcí seznámit a na jednání se dostatečně připravit. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že předvolání k jednání bylo žalovanému doručeno již dne 3. ledna 2001. Podle ustanovení §119 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je možno jednání z důležitých důvodů odročit, takový důležitý důvod však odvolací soud pro odročení jednání neshledal.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že Vrchní soud v Olomouci řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, což je dovolací důvod podřaditelný ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., prostřednictvím něhož dovolatel kritizuje nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel má za to, že mu bylo odepřeno právo na poskytnutí právní pomoci před soudy ve smyslu čl. 37, odst. 2 zák. č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, což dovozuje z toho, že soud nevyhověl jeho žádosti o odročení ústního jednání nařízeného na den 18. ledna 2005. Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolací námitka týkající se nevyhovění žádosti žalovaného o odročení jednání před odvolacím soudem, kterou dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., proto přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu