ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1466.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1466/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužníka Ing. Z. L., zastoupeného advokátem, o návrhu věřitele F. T. B. V., zastoupeného advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 91 K 45/2004, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 1. června 2005, č. j. 1 Ko 256/2005-56, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 31. března 2005, č. j. 91 K 45/2004-40, Městský soud v P. k návrhu věřitele F. T. B. V. prohlásil konkurs na majetek dlužníka Ing. Z. L. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník je ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZKV“) v úpadku pro platební neschopnost, jakož i proto, že je předlužen. Vedle toho, že měl za doloženou pohledávku navrhujícího věřitele z úvěrové smlouvy ze dne 6. února 1992 (pravomocně přisouzenou jeho právnímu předchůdci), měl soud úpadek dlužníka za osvědčený i pohledávkou Celního úřadu v T. na dlužném clu.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v P. v záhlaví označeným usnesením ze dne 1. června 2005 usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužník je v úpadku pro platební neschopnost, vycházeje rovněž z pohledávky navrhujícího věřitele a Celního úřadu v T. Námitku odvolatele, že není dlužníkem z úvěrové smlouvy ze dne 6. února 1992, neshledal odvolací soud opodstatněnou, poukazuje na to, že úvěr byl podle této smlouvy poskytnut fyzické osobě - dlužníku, nikoli společnosti R. s. r. o. Otázku správnosti identifikačního čísla neměl odvolací soud za významnou, uváděje, že fyzická osoba se tímto údajem neoznačuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání (podáním datovaným 24. srpna 2005 a podaným u soudu osobně 25. srpna 2005 /č. l. 66-67/ a doplněným podáním datovaným 14. září 2005 a podaným u soudu osobně téhož dne /č. l. 79-81/), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že „odvolací soud v daném případě věc řešil způsobem, který nemůže obstát z důvodů v odůvodnění prezentovaných“, věc řešil „v rozporu s právem“ a „v konkursním řízení poskytl soudní ochranu navrhovateli, který při výdělečném podnikání porušil povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů“. Za otázku, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze podle dovolatele patrně pokládat i otázku, zda ze skutečnosti, že „navrhovatel“ vlastní cedovanou pohledávku, kterou dovolatel opakovaně a bezpodmínečně odmítá jako svůj dluh pro omyl v určení dlužníka, lze dovodit, že dovolatel je „eo ipso v úpadku či předlužen“.
Z uvedeného dovozuje též existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. „Navrhovatel“ podle dovolatele při výdělečném podnikání porušil povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů nejprve tím, že 12. prosince 2002 uzavřel se společností E. G. a. s. smlouvu, kterou byla postoupena neplatná (§39 občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), popřípadě podmíněně platná (§40 obč. zák.) pohledávka. Tím následně umožnil („navrhovatel“) osvědčovat splnění podmínek pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka v návaznosti na pravomocný rozsudek ze dne 3. září 1998, č. j. 25 Cm 223/98-18, ve znění usnesení ze dne 17. dubna 2000, vydaný Krajským obchodním soudem v Praze pro zmeškání jednoho z účastníků, u kterého dosud nejsou vyřízeny stížnosti „o nedoručení“.
Nadto soud (prvního i druhého stupně) tím, že nevzal v úvahu tvrzení dlužníka důsledně systémově, neboť je patrně nepovažoval za právně významné, nepoučil jej v důsledku toho ani o jeho důkazní povinnosti postupem podle §118a odst. 1 o. s. ř. a podle §118a odst. 3 o. s. ř., z čehož dovolatel usuzuje na existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Poté, co dovolatel pohledávku jako svůj dluh odmítal (s poukazem na to, že nebyla dluhem osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění osvědčeného veřejnou listinou, že v době vzniku úvěru byl osobou s osobním závazkem k výkonu funkce statutárního orgánu podnikající právnické osoby a že jde o pravý a splatný dluh společnosti R. s. r. o., jejímž společníkem se dovolatel stal 16. ledna 1991), se „navrhovatel“ o své vůli rozhodl neuplatnit svá práva vůči postupiteli pohledávky. Poté, co se „navrhovatel“ rozhodl dosáhnout uspokojení škody, kterou si sám způsobil, podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dovolatele, měl soud o jeho návrhu patrně nařídit jednání (§66a odst. 2 ZKV) a po provedeném dokazování návrh zamítnout.
Navrhovatel si podle dovolatele vzniklou situaci nepochybně způsobil sám, tím, že uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky, aniž se staral o to, zda její existence a určitost obstojí, jakož i tím, že pravosti pohledávky nevěnoval pozornost, ač dovolatel tuto námitku v řízení opakovaně vznesl.
Soud prvního stupně - pokračuje dovolatel - své rozhodnutí opírá o předpoklad, že dovolatel v podání došlém soudu 21. března 2005 na svou obranu ničeho neuvedl, odvolací soud pak své rozhodnutí opírá též o předpoklad, že dovolatel podepsal úvěrovou smlouvu dne 6. února 1992, aniž by u jeho podpisu bylo uvedeno, že jednal jménem společnosti R. s. r. o. a otázku správného uvedení identifikačního čísla neměl za významnou. Ani jeden z těchto předpokladů nelze podle dovolatele opřít o soudy soustředěný spisový materiál. Dovolatel má za patrné, že soudy si upravily skutkový stav věci podle svých představ a na základě takto „zjištěné“ skutečnosti rozhodly. Podle dovolatele jde o nežádoucí a patrně nechtěný důsledek „jejich profesionality“, neboť „soud (soudce) si bezprostředně vyvstávající obraz skutečností dotahuje do podoby dané právními pojmy, instituty a konstrukty, zkrátka usazuje jej do formy právního vyjádření, čímž se zároveň nutně svým způsobem samotné skutečnosti vzdaluje“. To samo by podle dovolatele nevadilo, kdyby si toho soud byl neustále vědom, nicméně v daném případě tomu tak není. Soudy nejen že nevzaly v úvahu, že každý úkon účastníka má být podle §41 odst. 2 o. s. ř. posouzen podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen, ale nezkoumaly ani míru přiměřenosti aplikace občanského soudního řádu tam, kde zákon o konkursu a vyrovnání obsah určitého institutu zcela nebo zčásti neupravuje. Rozhoduje-li o věci jako soud prvního stupně Městský soud v P. podle §9 odst. 3 písm. s/ o. s. ř., pak musí být z návrhu kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) patrno, zda účastník řízení v postavení dlužníka je určen veřejnou listinou podle §10 odst. 4 zákona o živnostenském podnikání. V daném případě sice dovolateli bylo vydáno osvědčení o jeho podnikání a jako fyzická osoba podnikal od 1. prosince 1992, nicméně (jak dokládá obsah spisu) neexistuje příčinná souvislost mezi tímto podnikáním a uzavřením úvěrové smlouvy. To mělo soudu dostačovat pro závěr, že dovolatel nemůže být v řízení pasívně legitimován. Tím, že odpověď dovolatele na výzvu soudu zůstala vědomí soudu nepřístupná („dlužník na svou obranu ničeho neuvedl“), se ukázalo, že účastník patrně nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně a soud jej měl vyzvat k doplnění s příslušným poučením o následcích nečinnosti. Soud se však ustanovením §118a o. s. ř. neřídil, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž o věci nenařídil jednání a bez přihlédnutí k povaze věci se přiklonil k praxi, která inklinuje k tomu, že se o prohlášení konkursu rozhoduje bez jednání. Dovolatel tak nedostal možnost ovlivnit soudní rozhodnutí ve svůj prospěch poté, co měl k výzvě soudu nedostatečně odpovědět. Naproti tomu, měl-li odvolací soud za to, že dovolatelův podpis na úvěrové smlouvě bylo možné po právní stránce posoudit jinak než podle odvolatelova právního názoru, měl při absenci poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit.
Odtud dovolatel uzavírá, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a v důsledku toho spočívá usnesení na skutkovém zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), a následně i na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatel ve věci učinil i další podání vztahující se k věci (datované 25. listopadu 2005 a došlé soudu 28. listopadu 2005). K argumentům v tomto podání obsaženým však Nejvyšší soud nepřihlížel jednak proto, že nebyly učiněny prostřednictvím povinného dovolatelova zástupce, jednak proto, že se tak stalo po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Se zřetelem k bodům 2 a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř. a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O případ podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Prostřednictvím argumentů, jež dovolatel pojí s uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., na přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze. Přímo z textu tohoto ustanovení se totiž podává, že věcný přezkum otázek spojených s tímto dovolacím důvodem je u dovolání,. jehož přípustnost byla založena prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., vyloučen.
K argumentům, jež se váží k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí, že konkrétní vada řízení (taková, v níž nejde o spor o právo založený tím, že soud vyložil procesní normy) nemá judikatorní přesah a sama o sobě nečiní napadené rozhodnutí významným ani pro věc samu. Procesní vada nemůže rovněž zakládat rozpor s hmotným právem. Přitom právě tento typ námitek obsahuje (ve vazbě na označený dovolací důvod) dovolání; ani pro tuto argumentaci proto Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledává (srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 16. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07).
K dlužníkovým námitkám, podle nichž o věci mělo být v prvním stupni nařízeno jednání, Nejvyšší soud uvádí, že neproběhlo-li ani odvolací jednání, jde o námitky vystihující po obsahové stránce důvod zmatečnosti dle §229 odst. 4 o. s. ř.; ten ovšem není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení jeho opodstatněnosti slouží žaloba pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K podmínkám, za nichž lze o návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhodnout bez nařízení jednání, srov. dále usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rovině argumentů, jež se - byť v dovolání málo zřetelně – pojí s uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neshledává Nejvyšší soud dovolání přípustným proto, že v daném ohledu se mu k řešení žádná právně významná otázka nepředkládá a o rozpor s hmotným právem nejde.
Úvaha, podle které fyzická osoba - podnikatel, není jako dlužník pasívně věcně legitimována v konkursním řízení, zahájeném k návrhu věřitele s pohledávkou z úvěrové smlouvy, jen proto, že mezi dlužníkovým podnikáním a poskytnutím úvěru není příčinná souvislost, neobstojí na první pohled (závěr, že pohledávka ze smlouvy o úvěru nemusí jako tzv. absolutní obchod souviset s dlužníkovým podnikáním, je natolik samozřejmý, že není důvod připouštět dovolání za účelem jeho vyslovení). Ostatní dovolatelovy výhrady vůči pohledávce navrhující věřitelky ze smlouvy o úvěru pak nemohou zvrátit závěry dovoláním napadeného rozhodnutí, není-li dovoláním zpochybněn závěr odvolacího soudu, že jde pohledávku přiznanou právní předchůdkyni navrhující věřitelky pravomocným soudním rozhodnutím. Závěr, podle kterého smlouva o postoupení pohledávky není neplatná jen proto, že předmětem postoupení byla (údajně) neexistující pohledávka (závazek jiného dlužníka), přitom Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1 a důvod se od něj odchýlit nemá. Úsudek, že navrhující věřitel může ve smyslu §4 odst. 2 ZKV doložit svou splatnou pohledávku vůči dlužníku i jako pohledávku, kterou nabyl postoupením, pak Nejvyšší soud formuloval v usnesení uveřejněném pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; potud jde o ustálenou rozhodovací praxi soudů, kterou Nejvyšší soud rovněž nemá důvod měnit.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu
29 Odo 1466/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužníka Ing. Z. L., zastoupeného advokátem, o návrhu věřitele F. T. B. V., zastoupeného advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 91 K 45/2004, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 1. června 2005, č. j. 1 Ko 256/2005-56, takto: Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 31. března 2005, č. j. 91 K 45/2004-40, Městský soud v P. k návrhu věřitele F. T. B. V. prohlásil konkurs na majetek dlužníka Ing. Z. L. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník je ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZKV“) v úpadku pro platební neschopnost, jakož i proto, že je předlužen. Vedle toho, že měl za doloženou pohledávku navrhujícího věřitele z úvěrové smlouvy ze dne 6. února 1992 (pravomocně přisouzenou jeho právnímu předchůdci), měl soud úpadek dlužníka za osvědčený i pohledávkou Celního úřadu v T. na dlužném clu.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v P. v záhlaví označeným usnesením ze dne 1. června 2005 usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužník je v úpadku pro platební neschopnost, vycházeje rovněž z pohledávky navrhujícího věřitele a Celního úřadu v T. Námitku odvolatele, že není dlužníkem z úvěrové smlouvy ze dne 6. února 1992, neshledal odvolací soud opodstatněnou, poukazuje na to, že úvěr byl podle této smlouvy poskytnut fyzické osobě - dlužníku, nikoli společnosti R. s. r. o. Otázku správnosti identifikačního čísla neměl odvolací soud za významnou, uváděje, že fyzická osoba se tímto údajem neoznačuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání (podáním datovaným 24. srpna 2005 a podaným u soudu osobně 25. srpna 2005 /č. l. 66-67/ a doplněným podáním datovaným 14. září 2005 a podaným u soudu osobně téhož dne /č. l. 79-81/), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že „odvolací soud v daném případě věc řešil způsobem, který nemůže obstát z důvodů v odůvodnění prezentovaných“, věc řešil „v rozporu s právem“ a „v konkursním řízení poskytl soudní ochranu navrhovateli, který při výdělečném podnikání porušil povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů“. Za otázku, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze podle dovolatele patrně pokládat i otázku, zda ze skutečnosti, že „navrhovatel“ vlastní cedovanou pohledávku, kterou dovolatel opakovaně a bezpodmínečně odmítá jako svůj dluh pro omyl v určení dlužníka, lze dovodit, že dovolatel je „eo ipso v úpadku či předlužen“.
Z uvedeného dovozuje též existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. „Navrhovatel“ podle dovolatele při výdělečném podnikání porušil povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů nejprve tím, že 12. prosince 2002 uzavřel se společností E. G. a. s. smlouvu, kterou byla postoupena neplatná (§39 občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), popřípadě podmíněně platná (§40 obč. zák.) pohledávka. Tím následně umožnil („navrhovatel“) osvědčovat splnění podmínek pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka v návaznosti na pravomocný rozsudek ze dne 3. září 1998, č. j. 25 Cm 223/98-18, ve znění usnesení ze dne 17. dubna 2000, vydaný Krajským obchodním soudem v Praze pro zmeškání jednoho z účastníků, u kterého dosud nejsou vyřízeny stížnosti „o nedoručení“.
Nadto soud (prvního i druhého stupně) tím, že nevzal v úvahu tvrzení dlužníka důsledně systémově, neboť je patrně nepovažoval za právně významné, nepoučil jej v důsledku toho ani o jeho důkazní povinnosti postupem podle §118a odst. 1 o. s. ř. a podle §118a odst. 3 o. s. ř., z čehož dovolatel usuzuje na existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Poté, co dovolatel pohledávku jako svůj dluh odmítal (s poukazem na to, že nebyla dluhem osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění osvědčeného veřejnou listinou, že v době vzniku úvěru byl osobou s osobním závazkem k výkonu funkce statutárního orgánu podnikající právnické osoby a že jde o pravý a splatný dluh společnosti R. s. r. o., jejímž společníkem se dovolatel stal 16. ledna 1991), se „navrhovatel“ o své vůli rozhodl neuplatnit svá práva vůči postupiteli pohledávky. Poté, co se „navrhovatel“ rozhodl dosáhnout uspokojení škody, kterou si sám způsobil, podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dovolatele, měl soud o jeho návrhu patrně nařídit jednání (§66a odst. 2 ZKV) a po provedeném dokazování návrh zamítnout.
Navrhovatel si podle dovolatele vzniklou situaci nepochybně způsobil sám, tím, že uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky, aniž se staral o to, zda její existence a určitost obstojí, jakož i tím, že pravosti pohledávky nevěnoval pozornost, ač dovolatel tuto námitku v řízení opakovaně vznesl.
Soud prvního stupně - pokračuje dovolatel - své rozhodnutí opírá o předpoklad, že dovolatel v podání došlém soudu 21. března 2005 na svou obranu ničeho neuvedl, odvolací soud pak své rozhodnutí opírá též o předpoklad, že dovolatel podepsal úvěrovou smlouvu dne 6. února 1992, aniž by u jeho podpisu bylo uvedeno, že jednal jménem společnosti R. s. r. o. a otázku správného uvedení identifikačního čísla neměl za významnou. Ani jeden z těchto předpokladů nelze podle dovolatele opřít o soudy soustředěný spisový materiál. Dovolatel má za patrné, že soudy si upravily skutkový stav věci podle svých představ a na základě takto „zjištěné“ skutečnosti rozhodly. Podle dovolatele jde o nežádoucí a patrně nechtěný důsledek „jejich profesionality“, neboť „soud (soudce) si bezprostředně vyvstávající obraz skutečností dotahuje do podoby dané právními pojmy, instituty a konstrukty, zkrátka usazuje jej do formy právního vyjádření, čímž se zároveň nutně svým způsobem samotné skutečnosti vzdaluje“. To samo by podle dovolatele nevadilo, kdyby si toho soud byl neustále vědom, nicméně v daném případě tomu tak není. Soudy nejen že nevzaly v úvahu, že každý úkon účastníka má být podle §41 odst. 2 o. s. ř. posouzen podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen, ale nezkoumaly ani míru přiměřenosti aplikace občanského soudního řádu tam, kde zákon o konkursu a vyrovnání obsah určitého institutu zcela nebo zčásti neupravuje. Rozhoduje-li o věci jako soud prvního stupně Městský soud v P. podle §9 odst. 3 písm. s/ o. s. ř., pak musí být z návrhu kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) patrno, zda účastník řízení v postavení dlužníka je určen veřejnou listinou podle §10 odst. 4 zákona o živnostenském podnikání. V daném případě sice dovolateli bylo vydáno osvědčení o jeho podnikání a jako fyzická osoba podnikal od 1. prosince 1992, nicméně (jak dokládá obsah spisu) neexistuje příčinná souvislost mezi tímto podnikáním a uzavřením úvěrové smlouvy. To mělo soudu dostačovat pro závěr, že dovolatel nemůže být v řízení pasívně legitimován. Tím, že odpověď dovolatele na výzvu soudu zůstala vědomí soudu nepřístupná („dlužník na svou obranu ničeho neuvedl“), se ukázalo, že účastník patrně nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně a soud jej měl vyzvat k doplnění s příslušným poučením o následcích nečinnosti. Soud se však ustanovením §118a o. s. ř. neřídil, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž o věci nenařídil jednání a bez přihlédnutí k povaze věci se přiklonil k praxi, která inklinuje k tomu, že se o prohlášení konkursu rozhoduje bez jednání. Dovolatel tak nedostal možnost ovlivnit soudní rozhodnutí ve svůj prospěch poté, co měl k výzvě soudu nedostatečně odpovědět. Naproti tomu, měl-li odvolací soud za to, že dovolatelův podpis na úvěrové smlouvě bylo možné po právní stránce posoudit jinak než podle odvolatelova právního názoru, měl při absenci poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit.
Odtud dovolatel uzavírá, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a v důsledku toho spočívá usnesení na skutkovém zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), a následně i na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatel ve věci učinil i další podání vztahující se k věci (datované 25. listopadu 2005 a došlé soudu 28. listopadu 2005). K argumentům v tomto podání obsaženým však Nejvyšší soud nepřihlížel jednak proto, že nebyly učiněny prostřednictvím povinného dovolatelova zástupce, jednak proto, že se tak stalo po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Se zřetelem k bodům 2 a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř. a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O případ podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Prostřednictvím argumentů, jež dovolatel pojí s uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., na přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze. Přímo z textu tohoto ustanovení se totiž podává, že věcný přezkum otázek spojených s tímto dovolacím důvodem je u dovolání,. jehož přípustnost byla založena prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., vyloučen.
K argumentům, jež se váží k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí, že konkrétní vada řízení (taková, v níž nejde o spor o právo založený tím, že soud vyložil procesní normy) nemá judikatorní přesah a sama o sobě nečiní napadené rozhodnutí významným ani pro věc samu. Procesní vada nemůže rovněž zakládat rozpor s hmotným právem. Přitom právě tento typ námitek obsahuje (ve vazbě na označený dovolací důvod) dovolání; ani pro tuto argumentaci proto Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledává (srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 16. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07).
K dlužníkovým námitkám, podle nichž o věci mělo být v prvním stupni nařízeno jednání, Nejvyšší soud uvádí, že neproběhlo-li ani odvolací jednání, jde o námitky vystihující po obsahové stránce důvod zmatečnosti dle §229 odst. 4 o. s. ř.; ten ovšem není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení jeho opodstatněnosti slouží žaloba pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K podmínkám, za nichž lze o návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhodnout bez nařízení jednání, srov. dále usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rovině argumentů, jež se - byť v dovolání málo zřetelně – pojí s uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neshledává Nejvyšší soud dovolání přípustným proto, že v daném ohledu se mu k řešení žádná právně významná otázka nepředkládá a o rozpor s hmotným právem nejde.
Úvaha, podle které fyzická osoba - podnikatel, není jako dlužník pasívně věcně legitimována v konkursním řízení, zahájeném k návrhu věřitele s pohledávkou z úvěrové smlouvy, jen proto, že mezi dlužníkovým podnikáním a poskytnutím úvěru není příčinná souvislost, neobstojí na první pohled (závěr, že pohledávka ze smlouvy o úvěru nemusí jako tzv. absolutní obchod souviset s dlužníkovým podnikáním, je natolik samozřejmý, že není důvod připouštět dovolání za účelem jeho vyslovení). Ostatní dovolatelovy výhrady vůči pohledávce navrhující věřitelky ze smlouvy o úvěru pak nemohou zvrátit závěry dovoláním napadeného rozhodnutí, není-li dovoláním zpochybněn závěr odvolacího soudu, že jde pohledávku přiznanou právní předchůdkyni navrhující věřitelky pravomocným soudním rozhodnutím. Závěr, podle kterého smlouva o postoupení pohledávky není neplatná jen proto, že předmětem postoupení byla (údajně) neexistující pohledávka (závazek jiného dlužníka), přitom Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1 a důvod se od něj odchýlit nemá. Úsudek, že navrhující věřitel může ve smyslu §4 odst. 2 ZKV doložit svou splatnou pohledávku vůči dlužníku i jako pohledávku, kterou nabyl postoupením, pak Nejvyšší soud formuloval v usnesení uveřejněném pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; potud jde o ustálenou rozhodovací praxi soudů, kterou Nejvyšší soud rovněž nemá důvod měnit.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu