ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1725.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1725/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Ing. D. K., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně T. spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. U., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 1,322.114,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 158/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. října 2005, č. j. 22 Co 329/2005 – 165 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. srpna 2004, č. j. 10 C 158/2004 - 62, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. srpna 2004, č. j. 10 C158/2004 - 62, se zastavuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.819,50 Kč do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. ledna 2005, č. j. 10 C 158/2004 – 122, v odvoláním napadených výrocích II., IV., V. a VI. (první výrok) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména přitakal názoru soudu prvního stupně, dle kterého na základě ustanovení §135, §194, §757 a §373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jednatel společnosti s ručením omezeným je povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, přičemž je-li sporné, zda jednatel jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že tak jednal, jednatel sám. Pokud jednatel poruší tuto svou povinnost, je povinen nahradit škodu tím způsobenou, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Odvolací soud dále uvedl, že za dané situace, kdy se žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně domáhala proti žalovanému jako jednateli úpadkyně náhrady škody s odkazem na shora citovaná ustanovení, soud prvního stupně správně zjišťoval, zda žalobkyně prokázala existenci škody a zda žalovaný svou odpovědnost za tuto škodu vyloučil tím, že by prokázal, že jednal s péčí řádného hospodáře, popřípadě, že by prokázal, že porušení jeho povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími jeho odpovědnost. V daném případě bylo jak listinnými důkazy, tak svědeckými výpověďmi prokázáno, že žalovaný převzal pro úpadce částky 650.000,- Kč od firmy E. s. r. o., 292.395,- Kč od L. Š., 100.674,40 Kč od V. G. a 84.992,- Kč od K. p. K.. Podle provedených důkazů, mimo jiné i znaleckým posudkem z oboru účetnictví, bylo prokázáno, že tyto platby nebyly zaúčtovány na účet úpadkyně a žalovanému se nepodařilo prokázat, že by tyto platby byly do pokladny úpadkyně předány fyzicky, či že by byly použity ve prospěch úpadkyně.
Stejně tak bylo prokázáno – pokračoval odvolací soud – že v majetku úpadkyně byly movité věci v hodnotě 37.400,- Kč a žalovaný je žalobkyni nepředal. Ani ohledně těchto movitých věcí žalovaný nenabídl žádné důkazy k prokázání svého tvrzení, že tyto věci se nadále nacházejí v majetku úpadkyně; naopak, z provedeného dokazování vyplynulo, že vlastnické právo k těmto věcem již přešlo na třetí osobu. Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně, dle kterého se žalobkyni podařilo prokázat, že na majetku úpadkyně vznikla škoda ve výši 1,165.461,40 Kč. Žalovanému se žádným způsobem nepodařilo prokázat, že si počínal s péčí řádného hospodáře, zejména za situace, kdy v řízení vyšlo nepochybně najevo, že již od roku 2000 za úpadkyni vůbec nevedl účetnictví. Odvolací soud uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat ani to, že by porušení jeho povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost, když takové skutečnosti ani netvrdil.
K odvolací námitce žalovaného, který poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně nemohl uvádět rozhodné skutečnosti a nemohl navrhovat důkazy, odvolací soud uvedl, že žalovaný byl osobně přítomen při jednání soudu prvního stupně ve dnech 10. srpna 2004 a 11. listopadu 2004. K jednání dne 13. ledna 2005, ač řádně předvolán, se nedostavil, o odročení jednání nepožádal a neomluvil se. Žalovaný měl dostatek prostoru pro to, aby soudu prvního stupně předložil svá skutková tvrzení a nabídl k nim důkazy. Poučení podle §118a či §119a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) se žalovanému dostat nemohlo, když se této možnosti tím, že se neodstavil k poslednímu jednání před soudem prvního stupně, sám vzdal.
Proti rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. srpna 2004, č. j. 10 C 158/2004-62, podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)], je v rozporu s hmotným právem a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci [odstavec 2 písm. a)]. V čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel nespecifikuje.
Dovolatel v obecné poloze zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce odpovědnosti žalovaného jako jednatele úpadkyně ve smyslu §373 obch. zák., v čem spatřuje konkrétně rozpor s hmotným právem však neuvádí. Dále tvrdí, že soud neakceptoval jeho argumenty a rekapituluje své námitky k jednotlivým žalobním tvrzením. Dovolatel má dále za to, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že v souvislosti s nemožností zúčastnit se 13. ledna 2005 jednání před soudem prvního stupně (v důsledku omezení na svobodě vazbou) byl zkrácen na svých právech, neboť tak nemohl doplnit svá skutková tvrzení a označit k nim důkazy. Dovolatel rovněž namítá nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání ze dne 10. srpna 2004, č. j. 10 C 158/2004 – 62.
Dovolatel požaduje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a dále rozsudek pro uznání a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů soudů obou stupňů a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení k rukám jejího právního zástupce.
Dovolatel výslovně napadl i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. srpna 2004, č. j. 10 C 158/2004-62. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci nevytýká odvolatel odvolacímu soudu, že věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá ani to, že právní normu nesprávně aplikoval. V dovolání nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že bylo jeho povinností vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a nezpochybňuje ani závěr, že nese důkazní břemeno o takovém výkonu funkce. Konkrétní námitky, které uplatňuje ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, se týkají pouze toho, že soud „neakceptoval jeho argumenty“, tj. že závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci neunesl důkazní břemeno, je nesprávný. Taková námitka však přípustnost dovolání v projednávané věci založit nemůže, když postrádá potřebný judikatorní přesah a je významná právě a jen pro projednávanou věc.
Pokud pak dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, poukazem na vadu řízení spočívající v neposkytnutí poučení podle §118a o. s. ř. a povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy a na nedostatky ve skutkových zjištěních, tj. namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., je nepochybné, že uplatňuje dovolací důvody, které přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilé založit nejsou.
Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobkyni, která měla ve věci úspěch, náklady řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 3.750,- Kč, paušální náhradu 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. 769,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jejího výkonu.
V Brně dne 24. července 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu