ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.26.2005.1
sp. zn. 29 Odo 26/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužníka J. M., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, o návrhu věřitelky A. P., a. s. v l., se sídlem, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, za účasti K. s. z. v O., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 K 87/2000, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2003, č. j. 2 Ko 46/2003-351, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. ledna 2003, č. j. 24 K 87/2000-71, Krajský soud v Ostravě k návrhu věřitelky A. P., a. s. v likvidaci prohlásil konkurs na majetek dlužníka J. M. Soud dospěl k závěru, že navrhující věřitelka doložila splatnou pohledávku za dlužníkem (ze tří úvěrových smluv z 15. června 1994, 6. října 1994 a 1. září 1995, v částkách 5.722.572,53 Kč, 1.101.107,60 Kč a 3.129.423,- Kč) a dalším věřitelem se splatnou pohledávkou (ve výši 332.000,- Kč, přiznanou pravomocným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 5. února 1997) je město B. Neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky po dlouhou dobu je pak objektivním stavem daným nedostatkem peněžních prostředků a dlužník je tak v úpadku ve formě insolvence.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužník je - ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - v úpadku pro platební neschopnost, neboť dlouhodobě neplní své splatné závazky vůči více věřitelům. Odvolací soud uvedl, že navrhující věřitelka doložila splatnou pohledávku proti dlužníku nejméně ve výši 1.600.000,- Kč (jistina z úvěrové smlouvy z 1. září 1995), když dlužník ani v mezích podaného odvolání proti této pohledávce ničeho konkrétního a věcného nenamítal. Za doloženou měl odvolací soud i pohledávku města B. ve výši 332.000,- Kč. K obraně dlužníka, že tato pohledávka zanikla započtením provedeným písemností z 19. září 1996, odvolací soud poukázal na odůvodnění rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 5. února 1997 (který nabyl právní moci 14. března 1997), který se listinou z 19. září 1996 zabýval a uzavřel, že nebyly předloženy důkazy o vzniku dlužníkovy pohledávky způsobilé k započtení. Dlužník pak netvrdil, že by k zániku pohledávky došlo později (po vydání rozsudku z 5. února 1997). S přihlédnutím k listinám předloženým dlužníkem odvolací soud rovněž poznamenal, že pro závěr o platební neschopnosti dlužníka není třeba zkoumat a hodnotit výši jeho majetku. K procesním námitkám dlužníka odvolací soud mimo jiné uzavřel, že dlužník měl možnost se k věci před rozhodnutím vyjádřit a že tak i učinil v rámci odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2000. Námitku dlužníka, že konkurs nelze prohlásit na majetek osoby, která není podnikatelem, neměl odvolací soud za opodstatněnou, s tím, že takové omezení se (u fyzických osob) vztahuje pouze k úpadku pro předlužení (§1 odst. 3 ZKV).
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že návrh na prohlášení konkursu mu byl doručen spolu s usnesením ze dne 18. září 2000, kterým Krajský soud v Ostravě vyslovil svou věcnou nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci (tehdy) Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě, avšak soud jej nevyzval, aby se k návrhu vyjádřil, a neučinil tak ani později (až do prohlášení konkursu). Odtud dovozuje, že postupem soudu prvního stupně byl zkrácen na svých základních procesních právech. Za další problematický a sporný bod pokládá dovolatel skutečnost, že soud prvního stupně se do určité míry zabýval námitkami, které uplatnil v odvolání proti usnesení z 18. září 2000, nicméně neseznámil jej s obsahem svých zjištění, tak, aby se k nim mohl vyjádřit a zaujmout příslušné stanovisko. Soud prvního stupně se rovněž náležitě nevypořádal s tím, zda jsou splněny podmínky pro prohlášení konkursu, když jako další jeho věřitele uvedl některé ze subjektů, jimž dovolatel pohledávky v minulosti uhradil. Dovolatel je přesvědčen, že podmínky pro prohlášení konkursu splněny nebyly, přičemž tyto skutečnosti náležitě nezohlednil ani odvolací soud. Potud dovolatel uvádí, že v řízení byla prokázána existence určitých sporů, jež se nacházely pouze ve stadiu žaloby a vyjádření k žalobě. V těchto řízeních poukazoval dovolatel na nesprávnost uplatněných nároků a za pravdu mu nyní dává i to, že tyto pohledávky (pokud byly přihlášeny do konkursu) správce konkursní podstaty popřel. Pro závěr, že je insolventní, si soudy nižších stupňů podle dovolatele neopatřily spolehlivý podklad. Tvrzení, že po delší dobu nebyl schopen plnit své splatné závazky, což bylo dáno nedostatkem finančních prostředků, má dovolatel za zavádějící, s tím, že jde o závěr, který nemá oporu v provedeném dokazování. V daném ohledu se dlužník dovolává jako standardní judikatury, kterou soudy nerespektovaly, závěru, že nejde o insolvenci, disponuje-li dlužník prostředky, které mu umožňují bez zbytečného odkladu splatné pohledávky uhradit, avšak není k tomu ochoten např. proto, že tyto pohledávky neuznává, vede spor o jejich výši nebo proti nim uplatňuje pohledávky vlastní. K otázce své solventnosti dovolatel též uvádí, že s přihlédnutím k souhrnu jeho majetku a souhrnu jeho skutečných (správcem konkursní podstaty uznaných) závazků, je nepochybné, že „držení“ jeho majetkových hodnot vždy zdaleka převyšovalo jakékoli jeho závazky.
Odvolacímu soudu dále dovolatel vytýká, že o věci rozhodoval, aniž měl k dispozici příslušný spis doplněný o listinné materiály založené do něj po prohlášení konkursu (konkrétně přihlášky věřitelů, stanovisko, které doručil správci konkursní podstaty ohledně prohlášení o svém majetku a závazcích, spisy Okresního soudu v Bruntále, apod.). Přitom je možno podle dovolatele odkázat na judikaturu, která odvolacímu soudu ukládá, aby si tyto spisy připojil za účelem objektivizace stavu úpadcovy ekonomiky.
Zásadní právní význam přisuzuje dovolatel řešení otázky, zda lze prohlásit konkurs na majetek občana, který není podnikatelem ve smyslu platného práva (nemá k dispozici živnostenské oprávnění a není tedy účastníkem obchodněprávních vztahů). Potud dovolatel tvrdí, že zákon o konkursu a vyrovnání tuto otázku výslovně neřeší, přičemž on sám na ni odpovídá tak, že to možné není. V době prohlášení konkursu přitom on sám podnikatelem nebyl.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Podmínka, aby šlo o potvrzující usnesení „ve věci samé“, je sice splněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovolatel výslovně nepřiřadil dovolací tvrzení žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Namítá-li ovšem, že závěr, že po delší dobu nebyl schopen plnit své splatné závazky, což bylo dáno nedostatkem finančních prostředků, „nemá oporu v provedeném dokazování“, pak tím vystihuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze prostřednictvím §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici a k němuž - jak řečeno výše - nelze přihlížet ani při úvaze o přípustnosti dovolání dle posledně označeného ustanovení. Totéž platí o skutkové námitce, podle které měl soud prvního stupně jako další dovolatelovy věřitele uvést některé ze subjektů, jimž dovolatel pohledávky v minulosti uhradil.
Argumenty, které snáší na podporu závěru, že byl soudem prvního stupně ukrácen na svých procesních právech (jelikož ten jej nevyzval, aby se k návrhu na prohlášení konkursu vyjádřil a neseznámil jej se svými zjištěními), dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje námitku, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, která (má-li vliv i na odvolací řízení) je důvodem zmatečnosti dle §229 odst. 3 o. s. ř. Ani tato námitka ovšem není způsobilým dovolacím důvodem, z nějž by bylo možné usuzovat na přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; k posouzení její důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolacímu soudu dále dovolatel vytýká, že o věci rozhodoval, aniž měl k dispozici příslušný spis doplněný o listinné materiály založené do něj po prohlášení konkursu. Tímto argumentem vystihuje z obsahového hlediska dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené je patrno i z oné „judikatury“, na kterou dovolatel v této souvislosti odkazuje, totiž z usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 9/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ani prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. však - jak opět popsáno výše - přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze.
K otázce, které dovolatel výslovně přisuzuje zásadní právní význam (Zda lze prohlásit konkurs na majetek občana, který není podnikatelem ve smyslu platného práva?), se Nejvyšší soud již vyjádřil v usnesení ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 264/2004, a to shodně s tím, jak věc posoudil odvolací soud. V označeném usnesení uvedl, že tuto otázku řeší přímo zákon o konkursu a vyrovnání. Ten totiž v ustanovení §1 odst. 3 spojuje požadavek, aby dlužník - fyzická osoba byl podnikatelem, jen s úpadkem formou předlužení. Rozhodnutí o prohlášení konkursu pro platební neschopnost dlužníka - fyzické osoby tím, aby fyzická osoba byla podnikatelem, podmíněno není (srov. §1 odst. 2 ZKV).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně 14. února 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu