ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.494.2006.1
sp. zn. 29 Odo 494/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému MUDr. P. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení 3,000.000,- Kč ze směnky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1072/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 9 Cmo 195/2005 – 91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.014,25 Kč do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2005, č. j. 13 Cm 1072/2004 – 64, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 28. června 2004, č. j. Sm 104/2004 – 17 a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že ze směnky, která může mít výlučně podobu cenného papíru na řad nebo na jméno, musí být vždy patrný majitel. V souladu s tím proto §1 ve znění §75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) označuje mimo jiné za náležitost směnky jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno. Jméno remitenta je součástí směnečného prohlášení. Dle §2 směnečného zákona nelze považovat za platnou směnku listinu, na které chybí některá náležitost dle §1 směnečného zákona, tedy i jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno. Podle §10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat jejímu majiteli, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže nabyl směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Uvedené ustanovení – pokračoval odvolací soud – je výjimkou z §2 směnečného zákona, založené na tom, že listina postrádající některé náležitosti může být zárodkem směnky za předpokladu, vykazuje-li znaky blankosměnky. Není-li tomu tak, nemůže mít taková listina směnečnou relevanci. Jedním z předpokladů, aby mohla být listina nevykazující směnečné náležitosti považována za blankosměnku (a takto tedy v případě vlastní směnky výstavcem podepsána) je, že osoba, která listinu podepsala udělila jejímu prvnímu nabyvateli oprávnění k doplnění jejího obsahu. Udělení takového oprávnění nemusí být vyjádřeno v písemné formě, nicméně musí jím být účastníky směnečného vztahu postaveno najisto kdo, kdy a jakým způsobem obsah blankosměnky doplní, a to již v okamžiku emise blankosměnky.
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, který uzavřel, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o vyplnění blankosměnky a s odkazem na §75 směnečného zákona shledal směnky neplatnými pro absenci podstatných náležitostí směnky vlastní (označení remitenta) při jejich podpisu žalovaným.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Byť dovolatel výslovně neodkazuje na žádný z dovolacích důvodů, je z obsahu dovolání zřejmé, že má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud nepřihlédl k žádosti jeho právního zástupce JUDr. V. ze dne 11. října 2005, doručené odvolacímu soudu dne 12. října 2005, o odročení jednání nařízeného na 19. října 2005 v 10,00 hodin, na jiný den, ale nařídil jednání na pozdější hodinu téhož dne, a to na 13,00 hodin. Důvodem omluvy právního zástupce žalobce byla skutečnost, že stanovený den se účastní hlavního líčení u Okresního soudu Praha – východ v trestní věci, kde hájí dva klienty a tito trvají na jeho osobní přítomnosti. Jednání tak proběhlo bez účasti právního zástupce žalobce, v čemž dovolatel spatřuje zkrácení svých možností řádně obhájit své požadavky vůči žalovanému.
Dovolatel dále – odkazuje na §10 směnečného zákona – argumentuje tím, že zlá víra ani hrubá nedbalost nebyla žalobci ze strany žalovaného prokázána a dokázána, z čehož dovozuje, že soudy obou stupňů měly shledat námitku žalovaného týkající se nedostatku směnky za neopodstatněnou.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěru, že napadené rozhodnutí je správné a navrhuje dovolání zamítnout s tím, že má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nelze při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Z pohledu závěrů shora uvedených ponechal Nejvyšší soud při úvaze o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stranou ty dovolací argumenty, jež dovolatel pojí s existencí dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) pak dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nepředkládá.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), založil svůj závěr o neplatnosti směnek na tom, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o vyplnění blankosměnek a posuzované směnky tudíž nebyly blankosměnkami, ale listinami, které nebyly platnými směnkami pro nedostatek podstatných náležitostí, zejména označení remitenta.
Dovolatel závěr odvolacího soudu o neexistenci dohody o vyplňovacím právu nenapadá (tvrdí pouze, že mu v řízení nebyla prokázána „zlá víra ani hrubá nedbalost“; na takovém závěru však, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, odvolací soud svůj rozsudek nezaložil). Uvedená námitka odvolatele tudíž přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč a náhradu 19 % daně z přidané hodnoty.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 24. července 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu