ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.52.2006.1
sp. zn. 29 Odo 52/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované R., spol. s r. o. „v likvidaci“, zastoupené advokátem, o zaplacení 322.662,- Kč s příslušenstvím ze šesti směnek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 57/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č. j. 5 Cmo 552/2004-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen uhradit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 9.282,- Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2004, č. j. 50 Cm 57/2003 - 176, kterým tento soud poté, co Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 29 Odo 97/2003 – 142 předchozí rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně (kromě již zrušeného výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 52.747,- Kč s 6% úrokem ročně ode dne 15. září 1997 do zaplacení, odměnu 175,- Kč a náhradu nákladů řízení 2.416,- Kč), zrušil směnečný platební rozkaz vydaný Krajským obchodním soudem v Praze dne 29. března 1998, č. j. Sm 112/98 – 13 (výrok I.) ve zbývajícím rozsahu a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že již hodnotil pouze otázku, zda zabudované řeznické konzole, tresory, chladící a mrazící boxy, bojlery na ohřívání vody a reklamní markýzy byly předmětem kupní smlouvy, k níž se vztahovaly směnky, z nichž je v tomto sporu žalováno a které sloužily k zajištění kupní ceny. Odvolací soud přitakal názoru soudu prvního stupně, že tyto tvořily součást nebytového prostoru, který byl zkolaudován bez časového omezení jako prodejna masa, a tedy tvořily nedílnou součást nemovitosti, jejíž funkčnost a tedy i hodnota by byly oddělením těchto věcí sníženy, a že tedy nemohly býti předmětem prodeje mezi stranami uzavřené smlouvy kupní. Tyto věci soud v rozsudku vyčíslil částkou 464.000,- Kč.
Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že kromě položek již dříve soudem prvního stupně zjištěných, jež nebyly předmětem prodeje dle předmětné kupní smlouvy a jsou v rozsudku popsány a ohodnoceny úhrnnou cenou 195.650,- Kč, dále pak částky 362.000,- Kč, která představovala věci vyloučené z prodeje, tak odvolací soud považoval za správné, že těmto položkám přibývá položka další a to částka 464.000,- Kč, tak jak ji soud prvního stupně dovodil, když vyšel z posudku Dr. P. ohledně ohodnocení věcí, které v dalším řízení, které proběhlo po rozhodnutí dovolacího soudu, z prodeje vyloučil.
Odvolací soud vzal za správnou úvahu soudu prvního stupně a jím použitou metodu určení toho, jak vysokou část kupní ceny má žalovaná zaplatit, kdy soud vyšel z poměru jednotlivých položek ve vztahu k celkové ceně uvedené ve znaleckém posudku Dr. P. 1,302.840,- Kč a ve stejném poměru pak určil hodnotu jednotlivých položek z kupní smlouvy ve vztahu k dohodnuté ceně 1,936.000,- Kč.
Žalobce nemá pravdu v tom, pokračoval odvolací soud, že závěry soudu, k nimž po výpočtu procentních podílů dospěl, jsou v konečné fázi nepřezkoumatelné. Soud však své závěry vyjádřil v odůvodnění poněkud zkratkovitě, když po fázi určení procentních podílů (až na chybu v uvedení částky 193.750,- Kč místo správné 195.650,- Kč, avšak procentní podíl je již vypočten správně), kdy jsou úvahy soudu prvního stupně zcela jasné, k částkám 537.937,- Kč, 290.729,- Kč a 689.487,- Kč, již nic bližšího uvedeno není. Vztahuje se k nim však to, že ve stejném poměru jako byla určena hodnota jednotlivých položek ve vztahu k celkové ceně uvedené ve znaleckém posudku Dr. P. 1,302.840,- Kč, byla určena hodnota jednotlivých položek z kupní smlouvy ve vztahu k dohodnuté ceně 1,936.000,- Kč. Částka 537.937,- Kč tak představuje 27,786 % z částky 1,936.000,- Kč, částka 290.729,- Kč tak představuje 15,017 % z částky 1,936.000,- Kč a částka 689.487,- Kč představuje 35,614 % z částky 1,936.000,- Kč.
Neobstojí názor žalobce, že soud měl provést důkaz aktuálním znaleckým posudkem s ohledem na nemožnost použít posudek Dr. P. a zjišťovat, zda žalobce věci odepisoval, či nikoli. Odvolací soud poukázal na to, že ve smlouvě nebylo ujednáno nic o tom, že by cena věcí měla být stanovena aktuálním znaleckým posudkem k nějakému datu. Strany ve smlouvě dohodly celkovou cenu a při vymezení předmětu prodeje odkazovaly právě na posudek Dr. P. a žádný jiný, který by měl být vypracován. Celkovou cenu dohodly částkou 1,936.000,- Kč, a tuto je třeba s ohledem na částečnou neplatnost smlouvy snížit, uvedl odvolací soud. Závěr soudu prvního stupně, že se žalované podařilo prokázat zánik kauzy k uplatněným směnkám úhradou dluhu v plném rozsahu, tak shledal odvolací soud správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel napadá postup soudů obou stupňů, přičemž namítá, že se nevypořádaly s tím, jak bylo v projednávané věci rozhodnuto předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 29 Odo 97/2003 – 142, mechanicky převzaly jako podklad pro rozhodnutí závěry znaleckého posudku společnosti T. s. r. o. ze dne 17. března 2004 a uzavřely, že veškeré položky jsou součástí stavebního díla.
Dovolatel rekapituluje dosavadní průběh sporu. Má za to, že pochybení soudu a nesprávnost právního posouzení lze zařadit do dvou základních skupin:
1. určení samostatnosti věci oddělené a součástí stavebního díla s ohledem na zhodnocení či neznehodnocení díla – obytného domu, tedy věci hlavní a
2. nelogický rozpor v provedených výpočtech.
K první skupině námitek pak dovolatel uvádí, že soud měl uznat věci (tj. trezor, chladící a mrazící boxy) jako věci samostatné, neboť to, co „žalovaná po dobu užívání provozovny platila prostřednictvím svého účetnictví pro účely daňové odepisovala“. Namítá, že bylo-li ve věci připojeno kolaudační rozhodnutí, které zkušebně povoluje provoz prodejny masa, nemůže toto rozhodnutí být důvodem pro mechanický závěr, že věci popsané v legendě stavebního povolení jsou věci od nemovitosti neoddělitelné. Zcela neodůvodněně byl dle dovolatele závěr znalce s odkazem na „hledisko daňové“ ignorován.
Pochybení soudu pak dovolatel spatřuje i v tom, že téměř rok starý znalecký posudek použil ke stanovení částek, které je dle názoru soudu nutno odečíst od kupní ceny a rozhodoval dále o tom, zda žalovaná má vůbec ještě něco doplácet. Dovolatel podrobuje kritice výpočty soudů obou stupňů a namítá, že směnečný platební rozkaz měl být ponechán v platnosti minimálně v rozsahu 215.249,- Kč. Za nedůvodné dále považuje snížení kupní ceny o částku 362.000,- Kč, což představuje hodnotu věcí odvezených žalobcem po uzavírání kupní smlouvy. Dovolatel akcentuje, že považuje za prokázané, že „kupní smlouva“ byla zastřený úkon, když ve skutečnosti se jednalo o smluvně ujednanou částku jako odstupné za přenechání prodejny k dalšímu využití v rámci činnosti žalované.
Dovolatel rovněž namítá, že byl nesprávně určen samotný charakter věcí – tedy zda jde o věci samostatné, či součást nemovitosti. Soud ani znalec za společnost T. s. r. o. se nezabývali tím, zda nemovitost byla odnětím řeznických konzolí jejich odšroubováním ze zdi znehodnocena. Argumentuje tím, že cena věci hlavní, její případné znehodnocení či neznehodnocení, je otázkou trhu a nemůže být ovlivněno odejmutím řeznických konzolí či chladícího agregátu, neboť nepochybně vyšší nájemné a rentabilita prostor fakticky jednoznačně zvyšuje cenu věci hlavní na trhu v případě jejího prodeje. Pouhá citace stavebního zákona nemůže být dle dovolatele v daném případě podkladem pro stanovení závěru, že věc hlavní je znehodnocena.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá jeho nepřípustnost a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění či namítané vady řízení) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o „určení samostatnosti věci oddělené a součástí stavebního díla s ohledem na zhodnocení či neznehodnocení díla – obytného domu, tedy věci hlavní“, pak postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele, když tyto přípustnost dovolání založit nemohou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 a §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., včetně daně z přidané hodnoty.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu