ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.584.2005.1
sp. zn. 29 Odo 584/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. T. K., jako správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř., zastoupenému advokátem, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 184/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2005, č. j. 13 Cmo 127/2001-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2000, č. j. 4 Cm 184/2000-13, zamítl žalobu, kterou se žalobce V. M. domáhal vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř., družstva, vyloučení bytové jednotky v domě č. p. , ulice Č., Ř., podílu 4459/264520 na společných prostorech domu a pozemku parcelního čísla zapsaných u Katastrálního úřadu P. – v. na listu vlastnictví číslo pro katastrální území Ř. u P. (dále jen „bytová jednotka“), ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Soud po provedeném dokazování uzavřel, že smlouvy o převodu vlastnictví k bytovým jednotkám, uzavírané pozdějším úpadcem v době, kdy na něj byl podán návrh na prohlášení konkursu (tedy i smlouva o převodu vlastnictví bytu ze dne 29. května 1998 uzavřená mezi pozdějším úpadcem jako převodcem a žalobcem jako nabyvatelem), měly ve smyslu ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů) obsahovat způsob vypořádání jeho dluhů, leč nebylo tomu tak. Žalobu zamítl, maje zkoumanou smlouvu o převodu bytové jednotky za neúčinnou ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jelikož převod se uskutečnil bezplatně v době nepřesahující 6 měsíců před prohlášením konkursu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 16. prosince 2004 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a bytovou jednotku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce vyloučil.
Odvolací soud po doplnění dokazování listinami, rekapitulaci skutkových zjištění (v části A/ odůvodnění) a dosavadního průběhu řízení (v části B/ odůvodnění) v rovině právní (v části C/ odůvodnění) formuloval následující závěry:
1) Uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky v době, kdy obě strany věděly, že je v běhu řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek družstva, není v rozporu s dobrými mravy dle §3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), když smlouvou uzavřenou podle §23 zákona o vlastnictví bytů plnil pozdější úpadce povinnost danou mu ustanovením §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, přičemž žalobce žádal o převod bytu do svého vlastnictví již podáním doručeným družstvu 28. července 1992.
2) S přihlédnutím k časové posloupnosti jednotlivých právních úkonů odvolací soud nespatřuje v uzavření zkoumané smlouvy ani obcházení zákona o konkursu a vyrovnání v jeho ustanoveních o cíli a účelu konkursu, neboť součástí právního řádu je i další právní předpis (zákon o vlastnictví bytů) který pozdějšímu úpadci ukládal povinnost tuto smlouvu uzavřít a žalobce měl právo uzavření smlouvy požadovat.
3) K námitce žalovaného, že vlastnické právo žalobce nevzniklo, neboť rozhodnutí o vkladu vlastnického práva bylo vydáno v řízení ze zákona přerušeném dle §14 odst. 1 písm. c/ ZKV a původní správkyně konkursní podstaty nepodala návrh na pokračování ve správním řízení ani ústně ani písemně, odvolací soud uvedl, že ač z obsahu příslušného katastrálního spisu přímo neplyne, že by návrh na pokračování v řízení byl podán před 2. prosincem 1998, uvěřil obsahu listin, které k důkazu četl, potud, že původní správkyně konkursní podstaty podala návrh na pokračování v řízení ústně a katastrální úřad opomněl o tomto návrhu učinit úřední záznam.
To, že původní správkyně konkursní podstaty podala návrh na pokračování v řízení před 2. prosincem 1998, dovodil odvolací soud z jejího přípisu stejného data, ve kterém se odvolala na předchozí jednání s katastrálním úřadem a jenž odvolací soud vyložil jako doplnění návrhu na pokračování v řízení. Rozhodl-li tedy katastrální úřad o povolení vkladu práva vlastnického již dne 9. října 1998, nelze toto jeho rozhodnutí považovat za rozhodnutí, ze kterého nenastaly věcněprávní účinky smlouvy.
Měl-li první či druhý správce konkursní podstaty za to, že žalobce se nestal vlastníkem nemovitostí, jelikož vklad byl proveden v přerušeném řízení, měl možnost tento postoj vyjádřit již v době, kdy skutečnost, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, zjistil, tak, že by nemovitosti zapsal do soupisu konkursní podstaty a konkursní soud by žalobce následně vyzval k podání vylučovací žaloby dle §19 ZKV. Takový postup však žalovaný nezvolil a nemovitosti téměř po 2 letech, v průběhu kterých s nimi žalobce nakládal jako vlastník, sepsal toliko proto, že smlouvu o převodu bytové jednotky považoval za neúčinný právní úkon ve smyslu §15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
Podle odvolacího soudu sice z obsahu notářského zápisu ze dne 23. února 1999 vyplývá, že původní správkyně konkursní podstaty informovala, že do soupisu konkursní podstaty zapsala i byty, k nimž byl před prohlášením konkursu podán návrh na vklad vlastnického práva, ze spisu však neplyne, zda tak i učinila a zda měla na mysli i sporné nemovitosti, k nimž byl vklad vlastnického práva v té době i povolen.
Závěr, že původní správkyně konkursní podstaty podala ústní návrh na pokračování v řízení před 2. prosincem 1998, dovozuje odvolací soud i z dalšího průběhu konkursního řízení, poukazuje na to, že až do 19. července 2000 nebyla bytová jednotka pojata do soupisu a původní správkyně konkursní podstaty i žalovaný zřejmě měli za to, že vklad vlastnického práva pro žalobce byl proveden v souladu se zákonem a na základě řádného návrhu na pokračování ve správním řízení a že nemovitosti do konkursní podstaty nepatří. Tento jejich postoj plyne podle odvolacího soudu i z obsahu spisu, podle kterého nebyl žalobce k podání vylučovací žaloby v době od 3. prosince 1998 do 30. srpna 2000 konkursním soudem vyzván.
4) I kdyby odvolací soud připustil, že o návrhu na vklad vlastnického práva rozhodl správní orgán bez návrhu správce konkursní podstaty na pokračování v řízení, k jehož přerušení došlo ze zákona (dle §14 odst. 1 písm. c/ ZKV) prohlášením konkursu na majetek převodce, je rozhodnutí o povolení vkladu individuálním správním aktem, jímž byl zákonným způsobem dovršen převod vlastnického práva k nemovitostem. Proti takovému rozhodnutí není (ve smyslu §5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.) přípustný žádný opravný prostředek ani žaloba ve správním soudnictví. Jde o rozhodnutí ze zákona nepřezkoumatelné, jímž je soud dle §135 odst. 2 o. s. ř. vázán.
Podle odvolacího soudu jsou obecné soudy mimo rámec správního soudnictví oprávněny zkoumat správní akty jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné; o takový případ však nejde (mohlo by jít jen o rozhodnutí nezákonné).
5) K argumentaci obsažené v části VI./b nálezu Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03 (jde o nález uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 33, ročníku 2004, části I., pod pořadovým číslem 66, dále též jen „nález“) odvolací soud uvedl, že tam formulovaný obecný závěr nelze na věc aplikovat. Žalobce totiž není konkursním věřitelem uplatňujícím nepeněžitou pohledávku ve formě nároku dle §23 odst. 2 a §24 zákona o vlastnictví bytů. Postup naznačený Ústavním soudem by bylo možné aplikovat, jen kdyby výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty nepostačoval k úhradě všech pohledávek (což nebylo žalovaným prokázáno) a jen ve vztahu ke konkursním věřitelům. Žalobce konkursním věřitelem nebyl proto, že jeho pohledávku spočívající v nároku na uzavření smlouvy dle §23 odst. 2 a §24 zákona o vlastnictví bytů pozdější úpadce již splnil (smlouva o převodu bytové jednotky byla platně uzavřena a nastaly její obligační i věcněprávní účinky).
6) Konečně odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného nejsou žádné důvody, pro které by sporné nemovitosti měl ponechat v soupisu konkursní podstaty,
Smlouva o převodu bytové jednotky byla uzavřena zcela v souladu s ustanovením §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, obsahuje veškeré náležitosti, které obsahovat má a jejichž absence by ji činila absolutně neplatnou, byla uzavřena v zákonem předepsané formě (písemné), její obsah není v rozporu se zákonem, smlouva zákon neobchází ani není v rozporu s dobrými mravy, žalobci vzniklo vlastnické právo k předmětným nemovitostem dnem vkladu do katastru nemovitostí, přičemž právní účinky vkladu nastaly ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen příslušnému katastrálnímu úřadu.
Nemovitosti nelze ponechat v soupisu konkursní podstaty ani proto, že právní úkon, na základě kterého byly převedeny do vlastnictví žalobce, je vůči konkursním věřitelům neúčinný; nejde totiž o právní úkon podřaditelný ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
Odvolací soud „nepopírá“, že ke dni prohlášení konkursu byly nemovitosti „v takovém právním postavení“, že tvořily majetek úpadce, vzhledem ke všem právním skutečnostem, jež nastaly v průběhu řízení, se však „právní postavení“ nemovitostí natolik změnilo, že ku dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu již není důvod ponechat je v konkursní podstatě. Žalovaný v řízení neprokázal, že mu svědčí právo opravňující ponechání nemovitostí v konkursní podstatě a takové právo nezaložil ani závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Dovolatel nejprve poukazuje (pod bodem II. dovolání) na to, že samostatné několikaleté projednávání vylučovacích žalob vzešlých z konkursního řízení vedeného na majetek úpadce pomíjí zásadní právní faktor, kterým je časová osa případu a právní podmínky v době sporných převodů. Potud zdůrazňuje, že družstvo se do úpadku dostalo v roce 1997, věřitelé podali návrh na prohlášení konkursu na majetek družstva 18. března 1998 a v době od 30. dubna 1998 byly hromadně uzavírány smlouvy o převodu majetku družstva, včetně bytových jednotek. Ke dni prohlášení konkursu na majetek družstva (2. října 1998) bylo do vlastnictví členů družstva převedeno 17 bytů, k nimž bylo v té době přijato i rozhodnutí o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Rozhodující část bytů (340) a garáží (140) byla sice smluvně převedena, ale na vlastní vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí teprve čekala. Ohledně zbývajících 31 bytů a 7 garáží nebyly v té době smlouvy ani uzavřeny.
Dovolatel má za to, že způsob projednávání vylučovacích žalob beroucí ohled jen na majetkoprávní stav po realizaci převodů, vede (v rozporu s Listinou základních práv svobod - dále též jen „Listina“) k nastolení rozdílu v postavení 1) osob se zákonnými nároky na bezplatný převod bytů do svého vlastnictví oproti 2) těm osobám, které se staly členy družstva po 30. červnu 1995 a nárok na bezplatný převod bytů do svého vlastnictví nemají a oproti 3) členům družstva, kteří byty dosud užívají jen jako nájemci a s nimiž družstvo smlouvy o převodu bytů do jejich vlastnictví neuzavřelo. U prvních dvou skupin tak způsob projednání vylučovacích žalob dělí členy družstva na ty, kterým majetek do vlastnictví převeden byl a na ty, kterým nikoli, čímž navozuje stav nerovnosti práv ve svých důsledcích pro každého z nich, respektive porušení rovnosti jejich práv, zaručené Ústavou.
Realizovaný hromadný bezplatný převod bytů a nebytových jednotek při nevyřešených závazcích úpadce poškozuje u stávajících členů družstva jejich majetkové podíly na zbývající části majetku družstva a poškozuje i konkursní věřitele, když převažující část členů družstva (včetně žalobce) byla zvýhodněna tím, že do svého vlastnictví získala významně větší podíl na majetku družstva, než který jim v době realizace převodu náležel ve vztahu k nikdy nestanovenému vypořádacímu členskému podílu (§24 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů).
Odvolací soud sice otázku, zda sporný majetek byl v okamžiku prohlášení konkursu ve vlastnictví úpadce, vyřešil kladně, nesprávně však ze závěru o převodu vlastnictví úpadcova majetku na žalobce dovodil vyloučení sporného majetku z konkursní podstaty. V rozhodování soudu je podle dovolatele opomenut základní princip družstevnictví - podílová majetková účast členů na majetku svého družstva. Jako legální tak nelze připustit postup, kterým družstvo v jednom okamžiku převede část aktiv (v posuzované věci jednu bytovou jednotku, celkem však 93 % veškerého nemovitého majetku) a současně ponechá bez řešení veškerá svá pasíva.
Související nález Ústavního soudu nenapomohl podle dovolatele situaci najisto rozřešit, protože se opět zabýval jen jedním z případů a nikoliv celkem (zásadní by totiž v těchto sporech byl autoritativní závěr, že u bytového družstva v konkursu mají poměrné částky dluhů hradit buď všichni anebo nikdo). Praktickým důsledkem nálezu - pokračuje dovolatel - je, že ti u nichž k převodu z jakéhokoli důvodu nedošlo, se budou podílet na úhradě úpadcových dluhů naprostou ztrátou hodnoty svého podílu (a bytové, případně nebytové jednotky), čímž se nepochybně vytvářejí podmínky pro křivdy ve svých důsledcích daleko větší, než které měly být transformačním procesem u družstev řešeny zákonem o vlastnictví bytů.
Dovolatel dále „upozorňuje“ na nejednotnost právních názorů a rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, s tím, že jeden senát o věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem a jiný v právně shodné věci řízení přerušil a obrátil se na Ústavní soud s návrhem na zrušení §23 odst. 2 a 3 a §24 zákona o vlastnictví bytů.
Dovolatel se též domnívá, že situace navozená pro bytová družstva zákonem č. 42/1992 Sb. a zákonem o vlastnictví bytů a řešená ve světle označeného nálezu, vyvolává v konkursní situaci družstva porušení rovnosti práv (zaručené článkem 11 Listiny) mezi družstevníky a ve svých důsledcích i mezi dlužníkem a jeho věřiteli, když převody majetku bytového družstva (jako úpadce) do vlastnictví jeho členů, realizované tímto postupem, nevyžadují přímé řešení závazků (jejich podílů) úpadce s každým nabyvatelem úpadcova majetku.
Podle dovolatele vylučovací žaloby ohledně bytů náležejících v době podání návrhu na prohlášení konkursu dlužníku, nelze řešit správně bez zohlednění majetkoprávní situace, jež zde byla před vkladem vlastnických práv, v okamžiku podání návrhu na prohlášení konkursu a v okamžiku prohlášení konkursu. Odvolací soud tak ospravedlňuje postup, jímž úpadce - dle dovolatelova názoru - účelově a podstatně snížil v úpadkové situaci svůj majetek a závěry o správnosti řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (dále též jen „vkladové řízení“), jež zcela zřejmě trpí mnoha vadami, jsou posuzovány ve prospěch nabyvatelů takového majetku.
K jednotlivým skutkovým zjištěním právně významných skutečností, jak je učinil odvolací soud, dovolatel pod bodem III. dovolání uvádí, že:
1) Tvrzení, že „návrhem podaným katastrálnímu úřadu před datem 2. prosince 1998 požádala původní správkyně konkursní podstaty, aby bylo pokračováno v zahájených správních řízeních o povolení vkladu práva vlastnického týkajících se těch nemovitostí, u kterých byl tento návrh katastrálnímu úřadu podán do dne prohlášení konkursu“, je ničím nedoloženou spekulací.
Odvolacím soudem tvrzený ústní návrh na pokračování v řízení žalobce nedoložil a i kdyby takový návrh ústně podán byl, nemohl mít pro daná řízení důsledky předvídané správním řádem (podle §19 správního řádu by muselo jít o podání učiněné do protokolu a splňující v onom ustanovení uvedené náležitosti). Jak naopak vyplývá z výslechů bývalé správkyně konkursní podstaty provedených soudem prvního stupně v právně shodných věcech (sp. zn. 39 Cm 250/2000 dne 31. srpna 2004 a 33 Cm 258/2000 dne 18. října 2004), jejichž fotokopie jsou založeny ve spise jako důkazy žalovaného, údajný návrh na pokračování vkladového řízení nebyl nikdy podán jednotlivě, nýbrž jen hromadně, na jakýchsi blíže neurčených jednáních s vedením katastrálního úřadu, z nichž nebyl činěn zápis. Veškeré pochybnosti o průběhu vkladového řízení odvolací soud pominul.
2) Tvrzení, že „nebylo zjištěno, zda původní správkyně konkursní podstaty sporné nemovitosti do soupisu zařadila a zda vůbec počítala s tím, že tyto nemovitosti budou někdy tvořit součást konkursní podstaty“, je podle dovolatele v rozporu se založenými písemnými důkazy a dovolatel „nerozumí“ tomu, jak odvolací soud k tomuto zjištění dospěl. Z notářského zápisu ze dne 23. února 1999 je patrno, že původní správkyně konkursní podstaty členům družstva sdělila, že do konkursní podstaty byly zahrnuty i byty, k nimž byl před 2. říjnem 1998 podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí; první soupis následně pořídila k 7. dubnu 1999, avšak bez těchto bytů a nebytových prostor, aniž je zřejmé, proč je nesepsala. Nový správce konkursní podstaty svým úkonem toto opomenutí své předchůdkyně jen napravil.
3) Tvrzení, že „lhůta konkursních věřitelů k uplatnění pohledávek a nároků na nepeněžitá plnění uplynula už dne 20. června 2000, aniž by žalobci bylo známo, že správce konkursní podstaty zpochybňuje jeho nárok na převod bytu do osobního vlastnictví“ je podle dovolatele „v rozporu se skutečností, respektive zákonem o konkursu a vyrovnání“. Přihlášky lze totiž podat nejpozději do 2 měsíců od prvního přezkumného jednání (§22 odst. 2 ZKV), jež se konalo 17. října 2000. Žalobce tak mohl svou pohledávku uplatnit do 17. prosince 2000, stejně jako to učinilo 350 jeho bývalých „družstevních kolegů“.
K jednotlivým právním závěrům odvolacího soudu dovolatel pod body IV. a V. dovolání uvádí, že:
1) Závěrem, podle kterého „nevidí jediný důvod, proč by uspokojení možných konkursních věřitelů mělo mít přednost před žalobcovým právem na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví“, rezignuje odvolací soud na samou podstatu zákona o konkursu a vyrovnání. Právo žalobce na převod bytu tak staví nad věřitelovo právo na uspokojení pohledávky, ač k tomu není žádný zákonem stanovený důvod.
V této souvislosti dovolatel poukazuje na dikci §15 odst. 1 písm. c/ ZKV, s tím, že závěry formulované k tomuto ustanovení Ústavním soudem ve výše označeném nálezu se týkaly převodu bytu realizovaného před prohlášením konkursu a právní postavení sporného žalobcova majetku je jiné.
Onen nález se prostřednictvím tam posuzovaného případu vyjadřuje k obecnějšímu vymezení podmínek, za kterých svědčí správci konkursní podstaty silnější právo než vlastníku - nabyvateli družstevního bytu. Lze dovodit - pokračuje dovolatel - že datum zápisu vkladu práv ze smluv o převodu do katastru nemovitostí ani den, k němuž zpětně nastaly právní účinky vkladu, tu pro postup, jakým mají členové družstva uplatnit v konkursním řízení nároky podle §23 a §24 zákona o vlastnictví bytů, nejsou rozhodné. Rozhodná je skutečnost, že správce konkursní podstaty jednotku zahrnul do soupisu.
Nález považuje žalobcův nárok vzniklý podle §23 a §24 zákona o vlastnictví bytů za nárok, který je v konkursním řízení zapotřebí uplatnit přihláškou (konkursního věřitele), což žalobce neučinil a jeho obranou proti soupisu majetku do konkursní podstaty je jen vylučovací žaloba opírající se o tvrzené vlastnictví bytu. Dovolatel si klade otázku, zda v rámci poměrného uspokojení lze vůbec uhradit rozdíl mezi poměrným uspokojením pohledávky člena družstva (jako konkursního věřitele) a cenou bytové jednotky, a s poukazem na to, že odvolací soud tuto otázku (plynoucí z nálezu) neřešil, si odpovídá, že tento rozdíl nelze u žalobce vůbec stanovit, jelikož ten se nestal konkursním věřitelem.
Dále dovolatel uvádí, že v souladu s nálezem vyzval žalobce dne 14. prosince 2004 k úhradě konkrétní částky, kterou vzhledem k povaze závazku, který může být v konečné výši napevno stanoven až ke dni ukončení konkursu, musí žalobce i dovolatel pokládat za zálohu na vypořádání pohledávek věřitelů. Žalobce na výzvu nereagoval a odvolací soud se jí odmítl zabývat, uváděje, že nález na souzenou věc nelze aplikovat. Jestliže se však nález zabýval případem, kdy vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí již před prohlášením konkursu, pak se podle dovolatele tím více musí týkat žalobce, který vlastnického práva nabyl zápisem vkladu až po prohlášení konkursu.
2) K závěru, že původní správkyně konkursní podstaty podala ústní návrh na pokračování vkladového řízení, dovolatel opakuje výše rozvedené skutkové námitky, s tím, že podle správního spisu katastrální úřad přerušení řízení i požadavek podání návrhu na jeho pokračování ignoroval a se správcem konkursní podstaty jako s účastníkem řízení nejednal (jednal po celou dobu s úpadcem).
3) Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že i kdyby o návrhu na vklad bylo rozhodnuto, aniž správce konkursní podstaty podal návrh na pokračování v řízení, je rozhodnutí o povolení vkladu individuálním správním aktem, proti němuž není žádný opravný prostředek a které je soudem nepřezkoumatelné.
Dovolatel usuzuje, že prostředkem ke změně rozhodnutí o povolení vkladu je ve správním řádu autoremedura, v jejímž rámci měl katastrální úřad vydaná rozhodnutí zrušit a nová nevydávat. S poukazem na ustanovení §14 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (na rozdíl mezi rozhodnutím o povolení vkladu a vlastním vkladem), pak dovolatel uzavírá, že v tomto řízení nejde o přezkum zákonnosti rozhodnutí katastrálního úřadu, nýbrž o zákonnost jeho postupu a že soudy nejsou vázány rozhodnutími katastrálních úřadů.
4) Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že převzal žalobcovu argumentaci směřující ve skutečnosti k určení vlastnictví k nemovitostem, takže se převážně věnoval žalobním a odvolacím námitkám ke vkladovému řízení a pominul dovolatelovu argumentaci, že o žalobu o určení vlastnictví nemůže jít, neboť:
- správce konkursní podstaty je oprávněn sepsat do konkursní podstaty také majetek jiných osob (§6 odst. 3 ZKV),
- žalobce zůstává vlastníkem předmětných nemovitostí, i když bude žaloba zamítnuta.
Závěry, jež odvolací soud v řízení o vylučovací žalobě učinil (podle dovolatele nadbytečně) o vlastnictví, staví v neprospěch dovolatele, když po faktickém určení vlastnictví ve prospěch žalobce vylučuje věc z konkursní podstaty.
Dovolatel je přesvědčen, že soudy nižších stupňů se měly přednostně zabývat odpovědí na otázku, zda nemovitosti byly zapsány do soupisu konkursní podstaty po právu a kterému z účastníků k nim svědčí silnější právo.
Oprávněnost soupisu je pak dle dovolatele dána tím, že nemovitosti byly ke dni prohlášení konkursu prokazatelně v úpadcově vlastnictví. K argumentaci, že účinky pravomocně skončeného vkladového řízení předcházejí dni prohlášení konkursu, dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2001, zdůrazňuje, že to, že určitá právní skutečnost působí zpětně, ještě neznamená, že je nutno na ni pohlížet jako by se stala již dne od kterého vyvolává (zpětně) účinky.
Tvrzení a důkazy žalobce o tom, že vlastnictví na něj z úpadce přešlo po prohlášení konkursu, podle dovolatele jeho právo nemovitosti sepsat jen potvrzují a úsudek odvolacího soudu, jenž na tomto základě rozhodl o vyloučení majetku z konkursní podstaty, je chybný.
Dovolatel má za to, že mu k nemovitostem svědčí silnější právo i proto, že nikdy nedošlo k zákonem o vlastnictví bytů předpokládanému vypořádání prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, ani ke stanovení vypořádacího podílu žalobce podle §24 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů.
K argumentaci ustanovením §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů dovolatel uvádí, že ačkoliv Ústavní soud (v označeném nálezu) v textu obdobné smlouvy ujednání o vypořádání prostředků tvořených ze zisku družstva nalezl, jde o zcela „nepochopitelný“ závěr, jelikož textová část smlouvy toto ujednání neobsahuje, ani nikdy nebyl učiněn úkon, jenž by tomuto ustanovení zákona o vlastnictví bytů odpovídal. V tomto závěru Ústavního soudu shledává dovolatel účelový podtext, s tím, že šlo o smlouvy uzavírané podle vzoru vydaného Svazem českých a moravských bytových družstev, a „možné politické důsledky znejistění právních vztahů desítek tisíc vlastníků bytů byly patrně nepřípustné“.
Dovolatel na rozdíl od soudu prvního stupně též dovozuje, že sama existence úpadkové situace (tedy podání návrhu na prohlášení konkursu a následné prohlášení konkursu) je takovou změnou okolností na straně úpadce, že se pokračováním v plnění (a to i podle zákona o vlastnictví bytů) dostává do rozporu se zákonem o konkursu vyrovnání (novelizací zákona o konkursu a vyrovnání byla tato povinnost upřesněna formulací obsaženou v §4a odst. 1 písm. a/).
Podle dovolatele lze jen stěží nalézt situaci lépe vystihující rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §39 obč. zák.), jestliže úpadce za stavu jemu zcela zřejmého vydal ze svého vlastnictví bezplatně majetek stovkám členů družstva a v družstvu neponechal majetek nebo finanční prostředky schopné uspokojit pohledávky věřitelů.
Odvolací soud se podle dovolatele opírá o chybný závěr i potud, tvrdí-li že dovolatel neprokázal, že by výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty nepostačoval na úhradu všech pohledávek, k čemuž dovolatel dodává, že to, zda určitá věc patří do konkursní podstaty, není závislé na výši výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. K argumentaci obsažené pod bodem II. dovolání uvádí, že závěry dovolatele jsou pochopitelnou právní argumentací strany sporu, která neoprávněně zahrnula žalobcův (a nejen jeho) majetek do konkursní podstaty, čímž žalobcovo právní postavení učinila na několik let právně nejistým. Dovolatel podle žalobce vytváří zdánlivý rozpor mezi právem věřitelů na uspokojení jejich pohledávek a právem členů družstva na převod jednotek do jejich vlastnictví (podle §23 a §24 zákona o vlastnictví bytů).
K dovolací argumentaci žalobce v jednotlivostech uvádí, že:
1) Odvolací soud správně zhodnotil důkazy o podání návrhu na pokračování v řízení.
Takovým důkazem podle žalobce není pouze listina sepsaná JUDr. A. V. (původní správkyní konkursní podstaty) 2. prosince 1998, nýbrž i stanovisko ředitelky katastrálního pracoviště ze dne 1. července 2004. Skutečnost, zda o ústních podáních byl pořízen zápis do protokolu, nemůže mít podle žalobce na jejich existenci žádný vliv.
2) Dovolatel účelově interpretuje nález Ústavního soudu.
Ústavní soud se podle žalobce vyslovil ke vztahu zákona o vlastnictví bytů a zákona o konkursu a vyrovnání, neshledávaje mezi nimi rozpor a přiznávaje postavení konkursních věřitelů členům družstev, kterým svědčí právo na převod jednotky podle §23 a §24 zákona o vlastnictví bytů. Žalobce však akcentuje odlišnost jeho postavení, zdůrazňuje, že nárok na převod bytové jednotky uplatnil již v roce 1992, tedy několik roků předtím, než se úpadce dostal do ekonomických potíží. Smlouvu o převodu bytové jednotky uzavřel před prohlášením konkursu, takže dovozuje-li dovolatel, že měl podle nálezu uplatnit svůj nárok na převod bytové jednotky podle §23 a §24 zákona o vlastnictví bytů, jde o argumentaci nesprávnou a matoucí.
V době od prohlášení konkursu do léta roku 2000 neměl žalobce důvod pochybovat o tom, že jeho bytová jednotka není součástí konkursní podstaty úpadce a tyto pochybnosti založil dovolatel soupisem bytové jednotky teprve od července 2000. Tato skutečnost však nastala až po uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky a poté, co tato smlouva nabyla věcněprávních účinků, takže žalobce nemohl dělat nic jiného, než podat vylučovací žalobu, k čemuž ho ostatně vyzval dovolatel i konkursní soud.
3) Smlouva o převodu bytové jednotky nemůže být neúčinným právním úkonem.
Sankcí neúčinnosti by totiž byl postižen úkon, jehož provedení úpadci nařizoval (při splnění stanovených podmínek) zákon; obdobné stanovisko zaujal v nálezu i Ústavní soud.
4) Žalobce nezná žádné zákonné ustanovení, jež by mu ukládalo složit zálohu vyžadovanou výzvou dovolatele ze dne 14. prosince 2004.
Odvolací soud v této souvislosti správně argumentoval, že označený nález na žalobcův případ nedopadá, jelikož jeho „pohledávka plynoucí z ustanovení §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů“ zanikla uzavřením smlouvy o převodu bytové jednotky.
5) Odvolací soud podle žalobce správně dovodil, že ani případné pochybnosti o správnosti postupu katastrálního úřadu ve vkladovém řízení nemohou nic změnit na skutečnosti, že toto rozhodnutí (o povolení vkladu) je v právní moci (nelze proti němu podat žádný opravný prostředek ani žalobu ve správním soudnictví).
6) Věcněprávní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí vyvolané povolením vkladu nastaly zpětně, čímž předešly den rozhodnutí o povolení vkladu.
Nastávají-li věcněprávní účinky zpětně, žalobcovo vlastnické právo působí vůči všem od 9. června 1998 (kdy byl podán návrh na vklad), tj. i vůči dovolateli.
Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že odvolací soud a po něm i dovolatel zjevně přehlédli, že napadeným rozhodnutím je měněn rozsudek soudu prvního stupně vydaný před 1. lednem 2001, což v intencích bodu 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, předurčovalo odvolací soud, aby odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., pak i dovolání musí být projednáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolatelem uplatněným dovolacím důvodům dle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 tak pro dobu před uvedeným datem odpovídají dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.
Dovolání je přípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Při úvaze o správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká (prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.) též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (jako zde), není v této fázi přezkumu podstatné (srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro věc rozhodný je přitom především výklad zákona č. 42/1992 Sb. a zákona o vlastnictví bytů ve znění účinném v době uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky a výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném v době prohlášení konkursu na majetek družstva (co do úpravy obsažené v §15 ZKV) a v době vydání napadeného rozhodnutí (co do §19 ZKV).
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že argumentace obsažená v bodu II. dovolání, kladoucí ve skutkové i právní rovině obecně důraz na respektování širších souvislostí daných počtem realizovaných převodů a pomíjení s tím související časové osy případu, zazněla poprvé právě až v dovolání. Dovolací soud však není skutkovou instancí, takže prověřit opodstatněnost těchto tvrzení mu v rámci dovolacího přezkumu nepřísluší. Proto k nim při dalších úvahách nepřihlížel.
Bez významu je v této souvislosti též dovolatelův odkaz na nejednotný postup senátů odvolacího soudu podložený tvrzením, že jiný senát v typově shodné věci řízení přerušil a podal u Ústavního soudu návrh na zrušení §23 odst. 2 a §24 zákona o vlastnictví bytů. Ústavní soud totiž v mezidobí nálezem svého pléna ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. Pl ÚS 5/2005 (dále též jen „nález pléna“) návrh onoho jiného senátu na zrušení označených ustanovení zákona o vlastnictví bytů zamítl.
K dovolatelově argumentaci, že úprava obsažená v zákoně č. 42/1992 Sb. v a zákoně o vlastnictví bytů vede (je-li bytové družstvo v konkursu) k porušení rovnosti práv zaručené článkem 11 Listiny, Nejvyšší soud s poukazem na článek 89 odst. 2 Ústavy (podle nějž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby), uvádí, že tuto otázku závazně (a jinak než dovolatel) řešil ústavní soud již v nálezu ze dne 6. května 2004 a znovu pak (v režimu ústavnosti úpravy obsažené v §23 odst. 2 a §24 zákona o vlastnictví bytů v rozhodném znění) v označeném nálezu pléna ze 4. dubna 2006 (v němž poukázal i na pozdější legislativní změny promítnuté v textu zákona o konkursu a vyrovnání /§27 odst. 7/ zákonem č. 179/2005 Sb.). Dovolání tudíž potud opodstatněné není.
Podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV v rozhodném znění, soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.
Dle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 27/2003“ a „R 9/2005“), k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle §19 odst. 2 ZKV, patří také to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, a že právo, které vylučovalo (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě vylučuje) zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Právě prověření tohoto předpokladu je určující pro výsledek dovolacího řízení (o splnění ostatních podmínek neměli pochybnosti účastníci řízení ani soudy nižších stupňů).
K právní argumentaci dovolatele obsažené pod body IV. a V. dovolání uvádí Nejvyšší soud v jednotlivostech následující:
1) K výkladu spojenému se závěrem o neúčinnosti právního úkonu (smlouvy o převodu bytové jednotky) podle §15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
Dovolatel v této souvislosti s poukazem na odlišný skutkový stav sporu dovozuje, že pro posuzovanou věc neplatí závěry, jež k této problematice formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 6. května 2004. Nejvyšší soud přesvědčení dovolatele o nutnosti odchylné interpretace §15 odst. 1 písm. c/ ZKV nesdílí, maje za to, že i potud věc pro něj závazně vyřešil Ústavní soud. Ten na dané téma v označeném nálezu uvedl, že:
„Smyslem ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV je zakotvením institutu odporovatelnosti a neúčinnosti právního úkonu zamezit převodům majetku dlužníka na třetí osobu na úkor věřitelů v případě pochybnosti o jeho dobré víře. O takový případ ale u bezplatného převodu bytové jednotky dle §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nejde. V daném případě je totiž bezplatnost převodu dána nikoli projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege.“
Ostatně, touž argumentaci zopakoval Ústavní soud i v označeném nálezu pléna, ve věci, kterou sám dovolatel (při poukazu na nejednotný postup odvolacích senátů) má za právně shodnou s touto věcí.
Z týchž příčin neobstojí ani dovolatelova argumentace, že stav úpadku dlužníka (družstva) vyvolal takovou změnu poměrů, že se dlužník pokračováním v plnění podle zákona o vlastnictví bytů dostal do rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání a že převod bytové jednotky je za dané situace v rozporu s dobrými mravy. Není-li podle nálezu a nálezu pléna Ústavního soudu takový právní úkon ani neúčinný, pak stěží může být na tomtéž skutkovém základě posouzen jako absolutně neplatný.
2) K argumentaci, podle které měl žalobce ve smyslu nálezu ze dne 6. května 2004 přihlásit nárok vzniklý podle §23 odst. 2 a §24 zákona o vlastnictví bytů do konkursu.
Ústavní soud v označeném nálezu formuloval návod, jak má být ve věci nároků podle §23 odst. 2 a §24 zákona o vlastnictví bytů postupováno, ocitne-li se bytové družstvo v konkursu, v pasáži, podle které:
„Za podmínek obsažených v §20 ZKV jsou konkursní věřitelé oprávněni uplatnit své pohledávky, přičemž konkursním věřitelem je dle §7 uvedeného zákona každá osoba, jež uplatňuje vůči úpadci nárok. Předmětem pohledávky může přitom být i věc, tj. i byt (viz např. §167 odst. 2 obč. zák.), přičemž zákon o konkursu a vyrovnání předpokládá i možnost uspokojení pohledávky konkursního věřitele ve vazbě na věc, k níž se váže zajištění jeho pohledávky (§28 odst. 1 ZKV).
Osobou konkursního věřitele úpadce - bytového družstva, pakliže svou pohledávku řádně uplatní, je tudíž i člen družstva, jemuž sluší pohledávka plynoucí z ustanovení §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Nepostačoval-li by výtěžek zpeněžení konkursní podstaty na úhradu všech uplatněných pohledávek, dle §32 odst. 1 ZKV se tzv. „ostatní pohledávky“, mezi něž nutno řadit i pohledávky plynoucí z ustanovení §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, uspokojí poměrně. To znamená povinnost členů družstva - konkursních věřitelů po ocenění bytových jednotek a po převodu vlastnictví k nim uhradit rozdíl mezi poměrným uspokojením jejich pohledávky a cenou bytové jednotky (§27 odst. 5 ZKV per analogiam).“
V tomto ohledu odvolací soud i žalobce správně poukazují na to, že uvedený postup se může uplatnit jen u těch nároků na převod bytové jednotky, jež nebyly realizovány do dne prohlášení konkursu na majetek bytového družstva. Byla-li smlouva o převodu bytové jednotky uzavřena před prohlášením konkursu, pak žalobce neměl důvod přihlašovat takový nárok do konkursu ani se podrobit výzvě dovolatele ze 14. prosince 2004.
Dovolatel se mýlí, jestliže v této souvislosti usuzuje, že rozhodné není, zda nastaly věcněprávní účinky takové smlouvy, nýbrž to, že bytovou jednotku sepsal do konkursní podstaty.
Kritizuje-li dovolatel jako chybný závěr odvolacího soudu, že neprokázal, že by výtěžek zpeněžení nepostačoval k úhradě všech pohledávek, pak pomíjí, že odvolací soud se touto otázkou zabýval jen v souvislosti s pojmenováním případů, na něž se vztahují závěry vylovené v nálezu Ústavního soudu a že napadené rozhodnutí na tomto závěru nespočívá (pro výsledek řízení podstatný není).
3) K námitce, že odvolací soud věc pojal jako spor o vlastnictví a že dovolatel byl oprávněn bytovou jednotku sepsat a tudíž k ní má silnější právo než žalobce.
Dovolatel v této souvislosti zjevně přehlédl, že (jak plyne z ustálené rozhodovací praxe soudů) spor o příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě zahájený vylučovací žalobou se v řadě případů projevuje i jako spor o vlastnictví tohoto majetku. Je tomu tak tehdy, je-li důvodem soupisu i skutečnost, že správce konkursní podstaty má za to, že vlastníkem majetku je úpadce. Ze spisu je přitom zjevné, že „spor o vlastnictví“ otevřel v odvolacím řízení právě dovolatel (jenž v řízení před soudem prvního stupně založil svou procesní obranu výlučně na argumentu neúčinnosti smlouvy).
S přihlédnutím k tomu, že smlouva o převodu bytové jednotky byla uzavřena a návrh na vklad vlastnického práva podle smlouvy byl podán před prohlášením konkursu, leč rozhodnutí o povolení vkladu bylo vydáno po prohlášení konkursu, nemá Nejvyšší soud též pochybnosti o tom, že v době prohlášení konkursu byl vlastníkem bytové jednotky stále úpadce, což zakládalo důvod jejího soupisu do konkursní podstaty. Dovolatel nicméně pominul, že důvod soupisu může odpadnout i po prohlášení konkursu, ba dokonce i v průběhu řízení o vylučovací žalobě (což se podává již z R 27/2003 a R 9/2005) a skutečnost, že správce původně sepsal majetek oprávněně, nevypovídá ničeho o tom, zda právo silnější práva osoby domáhající se vyloučení majetku, svědčí správci konkursní podstaty i v době rozhodnutí o vylučovací žalobě. Takovým důvodem typicky může být právě skutečnost, že v průběhu konkursu bylo dokončeno vkladové řízení a nastaly tak i věcněprávní účinky převodní smlouvy (lhostejno, zda k datu, jež prohlášení konkursu předcházelo nebo později).
V rozsudku uveřejněném pod číslem 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že prohlášení konkursu na majetek převodce samo o sobě nemá vliv na platnost sjednané převodní smlouvy ani na její obligační účinky. Nedošlo-li po prohlášení konkursu k odstoupení od převodní smlouvy nebo nezanikla-li tato smlouva po prohlášení konkursu jiným způsobem a nejde-li současně o právní úkon neúčinný, i nadále trvá závazek správce konkursní podstaty převést vlastnické právo k předmětu převodu na nabyvatele.
Tamtéž uvedl, že byl-li návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podán nabyvatelem až po prohlášení konkursu na majetek převodce, není zde překážka, jež by katastrálnímu úřadu bránila v takovém řízení pokračovat, s tím, že řízení se namísto převodce účastní správce jeho konkursní podstaty.
Závěr, že ohledně smlouvy o převodu bytové jednotky nastaly byť i po prohlášení konkursu věcněprávní účinky zakládající vlastnictví nabyvatele k bytové jednotce, tedy v situaci, kdy tato smlouva není neplatná nebo neúčinná, odůvodňuje vyloučení bytové jednotky ze soupisu majetku konkursní podstaty převodce, neboť silnější právo svědčí v době rozhodnutí o vylučovací žalobě nabyvateli.
4) K tvrzení, že smlouva o převodu bytové jednotky je neplatná, jelikož postrádá ujednání dle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů a §24 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů.
Z úpravy obsažené v §24 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů v rozhodném znění (jež stanoví, jakým způsobem se určuje vypořádací podíl nabyvatele jednotky, jemuž byla převedena jednotka podle odstavců 1 až 5 a zaniklo členství v družstvu) na neplatnost smlouvy o převodu bytové jednotky podle přesvědčení Nejvyššího soudu usuzovat nelze.
Argumentace založená na údajné absenci ujednání dle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů je pak svou podstatou polemikou se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu, který u typově shodné smlouvy dovodil existenci této náležitosti. Shodně s nálezem posuzoval typově shodnou smlouvu i Nejvyšší soud (v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 904/2004) a důvod nerespektovat tyto závěry v této věci nemá.
5) K postižení účinků vyvolaných tím, že rozhodnutí o povolení vkladu bylo vydáno v době, kdy bylo vkladové řízení přerušeno prohlášením konkursu na majetek družstva.
Problematikou účinků prohlášení konkursu na probíhající vkladové řízení se Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, uzavřel, že rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí vydané v době, kdy trvaly účinky přerušení řízení vyvolané prohlášením konkursu na majetek účastníka vkladového řízení (převodce), je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové správní rozhodnutí není nicotné, právní moci však nabývá až tím, že po odpadnutí překážky vyvolané přerušením řízení je písemně oznámeno účastníkům vkladového řízení.
Tamtéž vysvětlil, že v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí přerušeném prohlášením konkursu lze pokračovat na návrh k tomu oprávněné osoby, tedy nejen správce konkursní podstaty, nýbrž i druhého účastníka řízení (zde žalobce).
Dovolání je tedy v tomto ohledu opodstatněné. Tento závěr nicméně ke zrušení napadeného rozhodnutí sám o sobě nevede; odvolací soud totiž svůj názor o účincích rozhodnutí o povolení vkladu vydaného v přerušeném řízení formuloval jen pro případ, že by neobstát jeho závěr, že návrh na pokračování v řízení před rozhodnutím o povolení vkladu podán byl.
6) K tvrzení, že ústně formulovaný návrh na pokračování v řízení, jenž nebyl náležitou formou sepsán do protokolu, nemohl vyvolat zamýšlené účinky.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že jestliže příslušný správní orgán akceptoval podání účastníka správního řízení, které nemělo řádnou formu, přiznal mu účinnost, podle něj postupoval a na jeho základě rozhodl, pak tato skutečnost nemůže jít k tíži takového účastníka; podstatné je, že procesní úkon, který správnímu orgánu dovoloval rozhodnutí přijmout, byl učiněn. Posuzovat dodržení formy takového procesního úkonu v jiném řízení, za stavu, kdy rozhodnutí vydané na jeho základě již nemůže být odklizeno řádnými či mimořádnými opravnými prostředky, s výsledky nepříznivými pro účastníka takového správního řízení, již možné není.
Dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy dán není.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.
1) K argumentu, že tvrzení, že „návrhem podaným katastrálnímu úřadu před datem 2. prosince 1998 požádala původní správkyně konkursní podstaty, aby bylo pokračováno v zahájených správních řízeních o povolení vkladu práva vlastnického týkajících se těch nemovitostí, u kterých byl tento návrh katastrálnímu úřadu podán do dne prohlášení konkursu“, je ničím nedoloženou spekulací a že tvrzený ústní návrh na pokračování v řízení žalobce nedoložil.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že není nikterak vyloučeno, aby se - jak to učinil odvolací soud - na existenci úkonu učiněného ústně usuzovalo z následné korespondence stran nebo z jejich následného chování a v tomto ohledu závěry odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování mají. K tomu, že případně nebyla dodržena požadovaná forma takového úkonu, se Nejvyšší soud vyslovil již v rovině dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Za překážku účinnosti takového procesního úkonu nemá Nejvyšší ani to, že byl případně proveden jako společný více věcem (třeba i všem v dané době probíhajícím vkladovým řízením téhož úpadce).
2) K argumentům zpochybňujícím tvrzení, že „nebylo zjištěno, zda původní správkyně konkursní podstaty sporné nemovitosti do soupisu zařadila a zda vůbec počítala s tím, že tyto nemovitosti budou někdy tvořit součást konkursní podstaty“.
V tomto ohledu dovolatel sám v dovolání potvrzuje, že původní správkyně konkursní podstaty záměr nemovitosti sepsat ohlásila až v roce 1999 a první soupis, do nějž je nezahrnula, pořídila v dubnu 1999. I potud příslušný skutkový závěr odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování má.
3) K argumentům vyvracejícím tvrzení, že „lhůta konkursních věřitelů k uplatnění pohledávek a nároků na nepeněžitá plnění uplynula už dne 20. června 2000, aniž by žalobci bylo známo, že správce konkursní podstaty zpochybňuje jeho nárok na převod bytu do osobního vlastnictví“.
Na tomto skutkovém závěru napadené rozhodnutí nespočívá (není pro věc podstatný).
Lze tedy uzavřít, že dovolateli se uplatněnými dovolacími důvody nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšnému žalobci vzniklo - ve smyslu §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném před 1. září 2006 (dále též jen „vyhláška”).
Podle §8 písm. b/ vyhlášky (ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky) činí sazba odměny 6.200,- Kč. Uvedená sazba se dále podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 3.100,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Společně s náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč, přiznaných podle §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění účinném před 1. září 2006, činí konečná výše dovolacích nákladů žalovaného 3.175,- Kč. Tuto částku tedy Nejvyšší soud žalobci k tíži dovolatele také přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. června 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu