ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.592.2006.1
sp. zn. 29 Odo 592/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. T. N., zastoupeného JUDr. H. L., advokátkou, proti žalovanému A. Š., zastoupenému JUDr. J. M., advokátem, o zaplacení částky 1,990.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 278/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 9 Cmo 502/2004-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 9 Cmo 502/2004-80, potvrdil rozsudek ze dne 12. února 2004, č.j. 50 Cm 278/2002-39, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. června 2002, č.j. Sm 315/2002-6, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 1,990.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2000 do zaplacení, odměnu ve výši 6.633,- Kč a náklady řízení 141.220,- Kč.
Odkazuje na ustanovení čl. I §48 odst. 1 a §70 odst. 1 a §77 zákona č. 191/1950 Sb. a na soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se žalovanému prostřednictvím včas uplatněných a odůvodněných námitek správnost platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. K výhradě nepředložení směnky zdůraznil, že úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímému dlužníkovi nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení. Stejně tak neshledal opodstatněnou žalovaným vznesenou námitku promlčení. Námitku pozměnění směnky pak neshledal dostatečně určitou, konkrétní a srozumitelnou, když žalovaný neuvedl, v čem konkrétně pozměnění spočívalo, ani netvrdil, že směnka byla původně vystavena bez údaje remitenta. Rovněž k výtkám, podle nichž směnka „sloužila k zaplacení ceny akcií v souvislosti se smlouvami o převodu cenných papírů, které žalovaný podepsal“, odvolací soud uzavřel, že ve vztahu „k danému platebnímu rozkazu“ nejde o dostatečně konkrétní a srozumitelnou námitku, nehledě na to, že sám žalovaný tvrdil (a plyne to i z provedeného dokazování), že cenu „kupovaných akcií“ platil směnkou. Konečně „pro úplnost“ doplnil, že vadu námitek, spočívající v jejich nekonkrétnosti a neurčitosti, nelze po uplynutí „zákona lhůty“ zhojit, ani nelze přihlédnout k námitkám později v průběhu řízení vzneseným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, „že jsou dány důvody dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu“ (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání žalovaný vypočítává společnosti, u nichž žalobce vykonával funkci člena statutárního orgánu a které jsou majetkově propojeny a tvrdí, že převod akcií byl simulovaný, za akcie nic neplatil a žádné peníze nedostal. Dále popisuje skutkové okolnosti předcházející vystavení směnky a poukazuje na nedostatek svobody vůle při jejím podpisu. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navrhované důkazy, neúplně zjistil skutkový stav a provedené důkazy nesprávně hodnotil. Přitom dospívá ke vlastním skutkovým zjištěním, z nichž odvozuje závěr, podle něhož „byla emise směnky neplatná“, pročež nemá povinnost na směnku platit.
Jelikož v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu dospěly soudy obou stupňů k nesprávnému právnímu závěru co do aplikace §37 občanského zákoníku, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce poukazuje na to, že v dovolání není uvedeno, proč má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a jaké vady řízení a nesprávné právní posouzení věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká. Vyslovuje přesvědčení, podle něhož není důvod pro to, aby Nejvyšší soud dovolání připustil a projednal je.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak jsou právně nevýznamné výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhované dokazování, provedené důkazy nesprávně vyhodnotily a neúplně (nesprávně) zjistily skutkový stav věci. Výše uvedená (dovolatelem tvrzená) pochybení soudů nižších stupňů jsou totiž podřaditelná dovolacím důvodům podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím ale přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Námitky založené na argumentu ohledně nesvobody podpisu směnky Nejvyšší soud z pohledu řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. shledává právně nevýznamnými již proto, že nebyly obsaženy ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Totéž platí o tvrzení dovolatele, podle něhož neměl časový prostor (vzhledem k třídenní lhůtě k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) kontaktovat svého právního zástupce a jeho prostřednictvím odpovídajícím způsobem zdůvodnit námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, které je ostatně pro posouzení otázky přípustnosti dovolání irelevantní.
V situaci, kdy dovolatel na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem usuzuje z hlediska v dovoláním tvrzených vad řízení a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 7.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném k témuž datu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu