ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.611.2006.1
sp. zn. 29 Odo 611/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. B. Ch., bytem v Plzni, jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. P. a. s., zastoupenému advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 1/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2005, č. j. 15 Cmo 122/2005-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. března 2005, č. j. 22 Cm 1/2004-71, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (P., s. r. o.) domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně J. P., a. s. vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (pozemků) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že ve smyslu ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném v době uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 20. května 1996 (dále též jen „zástavní smlouva“), se odevzdáním věci v případě věci nemovité rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Označené ustanovení dopadá i na zástavu cizí nemovité věci a zástavní právo (jež bylo důvodem soupisu nemovitostí do konkursní podstaty v režimu ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“) podle (platné) zástavní smlouvy vzniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném v roce 1996 bylo možné dát do zástavy i cizí nemovitou věc. Dovolatelka akcentuje, že odvolací soud při svém rozhodování přijal argumentaci prezentovanou v „některých“ rozsudcích Nejvyššího soudu, např. v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 328/1999 (jde o rozsudek ze dne 26. listopadu 1999, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 48) nebo v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2512/2000 (jde o rozsudek ze dne 29. listopadu 2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2002, pod číslem 1). Uvedený závěr však podle ní není obecně přijímán ani není správný. Potud dovolatelka poukazuje na to, že v rozsudku sp. zn. 2 Odon 85/97 vyslovil Nejvyšší soud také názor „naprosto opačný“ a ke shodnému názoru dospěl v minulosti (v v rozsudku sp. zn. 5 Cmo 646/97) také Vrchní soud v Praze. Dovolatelka odkazuje rovněž na „tehdejší komentáře k občanskému zákoníku“, konkrétně na díla Bičovský, J. – Holub, M.: Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou. 3. vydání, Praha, Linde 1996, str. 188 a „Fiala, J. – Hurdík. J. – Korecká, V.: Občanský zákoník – komentář, ASPI“ (posledně označené dílo je takto citováno dovolatelkou).
Dovolatelka na podporu svého názoru cituje také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2003, sp. zn. 30 Cdo 2013/2002, jehož závěry shrnuje tak, že převedl-li kupující nemovitost na základě kupní smlouvy, od které bylo následně odstoupeno, před odstoupením dále na třetí osobu, není třetí osoba jako kupující chráněna, ani když byla při nabytí nemovitostí v dobré víře a nestává se vlastníkem nemovitosti (tím je po celou dobu původní prodávající, s ohledem na zrušení smlouvy odstoupením „od počátku“). S použitím argumentu a maiori ad minus pak uzavírá, že není důvod poskytovat zástavnímu věřiteli a jeho dobré víře větší ochranu, než domnělému nabyvateli nemovitosti.
Konečně dovolatelka argumentuje i následnou změnou ustanovení týkajících se zástavního práva (která výslovně zakotvuje, že možnost zřízení zástavního práva nevlastníkem platí jen pro věci movité), z níž usuzuje, že zákonodárce tím zjevně pouze přesněji formuloval vůli, kterou předtím vyjádřil ne zcela jednoznačně, takže je „mimo jakoukoli logiku“ vykládat příslušné ustanovení nadále způsobem, proti němuž uvedená novelizace směřuje.
V závěru dovolání dovolatelka snáší argumenty na podporu názoru, že výklad ustanovení §151d obč. zák. (ve znění účinném v roce 1996) podaný odvolacím soudem je ústavně nekonformní.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodům 2 a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání, jež je přípustné dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že v otázce výkladu ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000) co do možnosti jeho aplikace na vznik zástavního práva, dá-li někdo do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu vlastníka, je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálená a jednotná.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud vydal 28. ledna 1998 rozsudek (sp. zn. 2 Odon 85/97), v němž přitakal závěru, že podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. nelze platně zřídit zástavní právo k nemovitostem, jelikož ty nemohou být zástavnímu věřiteli zástavcem „odevzdány“. Všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po uvedeném datu a týkající se uvedeného problému, jsou však založena na závěru opačném (totiž, že podle označeného ustanovení mohlo na základě smlouvy vzniknout i zástavní právo k nemovitosti, jelikož odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitosti v jeho prospěch). Jde o tato rozhodnutí Nejvyššího soudu: výše zmíněný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 328/99, rozsudek ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 131), opět již zmíněný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, rozsudek ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, (uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 168), rozsudek ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 796/2002. usnesení ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 918/2003, rozsudek ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 1782/2003, rozsudek ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2207/2003 usnesení ze dne 11. března 2004, sp. zn. 29 Odo 884/2002, rozsudek ze dne 23. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 321/2004, rozsudek ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 169), rozsudek ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 179), usnesení ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 890/2004, rozsudek ze dne 9. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 1403/2005 a usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1561/2005.
K argumentaci rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2013/2002 Nejvyšší soud doplňuje, že ten naopak výslovně přitakává závěrům obsaženým v rozsudcích sp. zn. 21 Cdo 328/99 a 29 Cdo 2512/2000. Ve věci, ve které byl vydán zrušující rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2013/2002, nadto Nejvyšší soud rozhodoval znovu rozsudkem ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 490/2004, jenž se opět opírá o závěry rozsudků sp. zn. 21 Cdo 328/99 a 29 Cdo 2512/2000.
Proti posledně označenému rozsudku Nejvyššího soudu byla podána i ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. I. ÚS 715/04, přičemž k dovolatelkou kritizovanému výkladu §151d odst. 1 obč. zák. v rozhodném znění Ústavní soud uzavřel, že „obecné soudy (…) aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem“.
Ostatně, také výše označený rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2074/2003 byl podroben ústavnímu přezkumu. I v tomto případě Ústavní soud odmítl ústavní stížnost (usnesením ze dne 19. října 2005, sp. zn. II. ÚS 620/2004), výslovně se přihlašuje k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 328/99 a uváděje, že závěr obecných soudů o tom, že předmětem zástavy podle §151d odst. 1 obč. zák. mohou být jak věci movité, tak i nemovité, vychází z konstantní judikatury, proti níž nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti žádné výhrady. Podle Ústavního soudu by bylo proti smyslu citovaného ustanovení, aby bylo omezeno pouze na věci movité a z nich pouze na ty, u nichž se vlastnické právo nabývá převzetím. Poukaz stěžovatele na stávající úpravu občanského zákoníku neměl Ústavní soud v dané souvislosti za relevantní.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu