ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.62.2006.1
sp. zn. 29 Odo 62/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) M. K., zastoupené advokátem, 2) J. L., a 3) J. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 15,416.770,08 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 304/97, o dovolání první a třetího žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2005, č.j. 9 Cmo 174/2004-155, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze mezitímním rozsudkem ze dne 11. září 2003, č. j. 37 Cm 304/97-114, rozhodl, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhá plnění první, druhého a třetího žalovaných z právního titulu ručitelských závazků ze dne 21. ledna 1993 k úvěrové smlouvě ze dne 25. září 1992 pod registračním číslem A 2072/1, je důvodná co do základu (výrok I.) a ohledně výše nároku a náhrady nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že dne 25. září 1992 byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně Komerční bankou, a. s. (dále jen „banka“) a společností E. spol. s r. o., (dále jen „dlužník“) smlouva o úvěru č. A 2072/1 (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 10,000.000,- Kč. Splnění závazku dlužníka bylo vedle zástavního práva k nemovitostem zajištěno ručitelským prohlášením první, druhého a třetího žalovaných ze dne 21. ledna 1993. Úvěr nebyl dlužníkem řádně splácen, na jeho majetek byl prohlášen Městským soudem v Praze dne 5. listopadu 1996 pod sp. zn. 96 K 68/96 konkurs a do konkursu byla přihlášena pohledávka ze smlouvy o úvěru ve výši 15,416.770,08 Kč.
Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - dospěl k závěru, že ručitelský závazek první, druhého a třetího žalovaných (§303 obch. zák.) je platný a nárok je co do základu důvodný.
Vrchní soud v Praze k odvolání první a třetího žalovaných rozsudkem ze dne 13. června 2005, č. j. 9 Cmo 174/2004-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje tyto za správné. Námitku první a třetího žalovaných, že poskytli v rámci předchozí spolupráce druhému žalovanému bianko listiny opatřené jejich podpisy a nepodepsali se pod text prohlášení ručitele, nepovažoval za důvodnou, neboť dokazováním bylo zjištěno, že šlo o podepsání původního textu formuláře „prohlášení ručitele“.
K výhradě, podle které si dovolatelé neuvědomili následky podepsání listiny, odvolací soud uvedl, že toto tvrzení je pro vznik povinnosti plnit z titulu ručení nevýznamné, stejně jako posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady stanovené v obecných úvěrových podmínkách banky ke vzniku povinnosti dlužníka dodatečně doplnit zajištění pohledávky z úvěru. Nepřisvědčil ani námitce, že podpisy v prohlášeních ručitele nejsou úředně ověřeny s tím, že bylo pouze věcí věřitele, zda požadoval ověření podpisů či nikoliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali první a třetí žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíce existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem v situaci, kdy dokazování bylo již v podstatě ukončeno, nešlo tedy o účelný postup ve smyslu ustanovení §152 odst. 2 o. s. ř.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelé spatřují v závěru, že jsou ručiteli za závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru, přičemž tento závěr vychází ze znaleckého posudku ke zjištění pravosti obsahu a podpisů prohlášení ručitelů. Znalecký posudek však závěr formulovaný odvolacím soudem k pravosti textu prohlášení ručitelů neobsahuje. Zdůrazňují, že pravost podpisů nezpochybňovali, avšak vylučují, že se podepsali pod text uvedený v prohlášení. Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že na bianko listiny opatřené jejich podpisy byl nafocen dodatečně prázdný tiskopis „uznání dluhu“ (správně prohlášení ručitele) a touto možností se znalec nezabýval a soud neprovedl dovolateli navržené důkazy ke zjištění, kým byl text doplněn.
Dále odvolacímu soudu vytýkají, že nevzal v úvahu v řízení prokázanou skutečnost, že se o existenci ručitelského prohlášení dozvěděli až z dopisu banky ze dne 21. března 1996 a nepovažoval za významné podání oznámení o podezření ze spáchání trestné činnosti. Nezabýval se ani důkazy, které dovolatelé předložili ke zjištění postupu, jenž musel být bankou dodržen v průběhu jakéhokoliv „úvěrového případu“ k zajištění úvěru.
Uzavírají, že odvolací soud učinil právní závěr na základě nedostatečného zjištění skutkového stavu, a jeho právní posouzení věci je tak nesprávné. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně K., s. r. o., zanikla výmazem z obchodního rejstříku k 31. srpnu 2006 a její procesní nástupkyní se stala Č. k. a..
Usnesením ze dne 13. prosince 2006, č.j. 29 Odo 62/2006-195, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude jako se žalobkyní pokračováno s Č. k. a.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněných důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nato, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady akcentující neprovedení navržených důkazů, jež měly sloužit ke zpochybnění pravosti textu ručitelských prohlášení, ke zjištění správného postupu banky při zajištění úvěru a k podání oznámení o podezření ze spáchání trestné činnosti. Zpochybňují-li dovolatelé závěry soudů nižších stupňů ohledně převzetí ručení (tím, že napadají jejich skutkový závěr, podle kterého prohlášení ručitele podepsali), uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem k dispozici nemají a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Za zásadně právně významné nepovažuje Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu dovolateli namítané neúčelnosti rozhodnutí mezitímním rozsudkem. Takovou výhradou totiž není zpochybněna správnost právního posouzení ohledně základu projednávané věci, nýbrž účelnost postupu soudu prvního stupně, který uvedenou formu rozhodnutí zvolil, nehledě na to, že dovolatelé - vyjma konstatování, že „dokazování již bylo v podstatě ukončeno“ - žádné konkrétní a z hlediska ustanovení §152 odst. 2 o. s. ř. významné námitky neuplatnili.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu