ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.752.2005.1
sp. zn. 29 Odo 752/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužnice G. - akciové společnosti, zastoupené advokátem, o návrhu věřitelky V. z. p. České republiky, zastoupené advokátkou, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 K 38/2002, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č. j. 1 Ko 454/2004-360, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. června 2004, č. j. 12 K 38/2002-230, Krajský soud v Českých Budějovicích prohlásil k návrhu věřitelky V. z. p. České republiky konkurs na majetek dlužnice G. akciové společnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že bylo osvědčeno, že dlužnice je ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v úpadku pro platební neschopnost a „patrně“ je i předlužena. Platební neschopnost dlužnice dovodil soud z toho, že navrhující věřitelka doložila, že na základě vykonatelných platebních výměrů má nejméně od roku 1998 vůči dlužnici pohledávku ve výši 1.448.189,- Kč a vykonatelnou pohledávku ve výši 5.498.658,- Kč má vůči dlužnici Okresní správa sociálního zabezpečení Č. Přitom poukázal na to, že v době 2 let, kdy probíhalo vyrovnací řízení, dlužnice na těchto pohledávkách ničeho neuhradila a že za tuto dobu pohledávka navrhující věřitelky vzrostla o dalších 400.000,- Kč a pohledávka Okresní správy sociálního zabezpečení Č. o téměř 4.000.000,- Kč. Za dalšího věřitele dlužnice s pohledávkou ve výši 2.276.357,43 Kč soud označil Finanční úřad Č.. K námitkám započtení pohledávek poukázal soud na to, že pohledávky, které dlužnice takto uplatňuje k započtení, nejsou pohledávkami vůči výše označeným věřitelům. Požadavek dlužnice na přerušení konkursního řízení soud odmítl, poukazuje na ustanovení §66b odst. 3 ZKV.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 6. října 2004 usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o prohlášení konkursu. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že výše označené pohledávky osvědčují úpadek dlužnice ve formě platební neschopnosti, přičemž tím, zda dlužnice je předlužena, se již nezabýval. Za správné měl odvolací soud též úvahy o nemožnosti započtení a nedůvodnou shledal námitku promlčení pohledávek navrhující věřitelky. K obraně dlužnice založené na obsahu ustanovení §59 ZKV odvolací soud dodal, že uvedené ustanovení se prosadí jen při povolení vyrovnání a při úvaze o důvodnosti návrhu na prohlášení konkursu je nelze aplikovat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ a §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že soud prvního stupně neměl prohlásit konkurs na její majetek, jelikož v době prohlášení konkursu již vedla soudní spory ohledně pohledávky navrhující věřitelky a další významné věřitelky (Okresní správy sociálního zabezpečení Č.), a to u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 367/2004 a 13 Cm 175/2004 a u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 16 Nc 1118/2004. Odtud usuzuje, že podmínky pro prohlášení konkursu (s ohledem i na další jí uváděné skutečnosti) nebyly a nejsou splněny do skončení předmětných sporů. Není tedy jasné, zda po skončení těchto řízení budou předmětné pohledávky existovat a rozhodnutí odvolacího soudu je proto nesprávné. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Podmínka, aby šlo o potvrzující usnesení „ve věci samé“, je sice splněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovolatelka sice v dovolání uplatňuje způsobilý dovolací důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (což dovolatelka - posuzováno z obsahového hlediska - v dovolání činí), otázku předkládanou Nejvyššímu soudu dovoláním k zodpovězení však odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů.
Dovolací argumentace se v podstatě omezuje na tvrzení, že prohlášení konkursu na majetek dlužnice bránilo již to, že o pohledávkách navrhující věřitelky a Okresní správy sociálního zabezpečení Č. vedla dlužnice v době prohlášení konkursu soudní spory a že tedy není jasné, zda po skončení těchto sporů budou pohledávky existovat.
O tom, že konkurs na majetek dlužníka lze prohlásit i tehdy, osvědčují-li dlužníkův úpadek pohledávky, o nichž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, však nepochybuje ani soudní praxe ani právní teorie.
Jak na toto téma Nejvyšší soud uzavřel např. již v usnesení ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 1999, pod číslem 43, úsudek soudu o úpadku dlužníka je vždy úsudkem pravděpodobnostním (byť je žádoucí, aby se co nejvíce blížil jistotě). V první fázi konkursního řízení (jež počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí rozhodnutím soudu o tomto návrhu) se předpoklady pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka nedokazují (neprokazují), nýbrž osvědčují. K přesnému „zjištění” pravosti, výše a pořadí pohledávek konkursních věřitelů (k prokázání pohledávek pro účely jejich uspokojení v konkursu) dochází až při přezkumném jednání (§23 odst. 1 ZKV) a v první fázi konkursního řízení sebelépe „prokázaná” pohledávka může být po prohlášení konkursu úspěšně popřena (srov. k tomu i bod XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Skutečnost, že v době prohlášení konkursu na majetek dlužnice o (vykonatelných) pohledávkách navrhující věřitelky a Okresní správy sociálního zabezpečení Č. případně probíhaly soudní spory, tedy podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí sama o sobě nebránila osvědčení úpadku dlužnice těmito pohledávkami. Žádnou jinou otázku s judikatorním přesahem dovolatelka Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu