ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.848.2004.1
sp. zn. 29 Odo 848/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužnice D. CZ s. r. o., zastoupené advokátem, o návrhu věřitelky H. l. a d. s. a. s., zastoupené advokátkou, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 97 K 17/2002, o dovolání úpadkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003, č. j. 1 Ko 47/2003-71, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 97 K 17/2002-43, Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek úpadkyně. Soud poukázal na to, že dlužnice nepopírá existenci splatné pohledávky navrhující věřitelky ve výši 3.662.247,- Kč, přičemž dalšími jejími věřiteli jsou K. l. s. r. o. (se splatnou pohledávkou ve výši 840.968,- Kč) a F. ú. (se splatnou pohledávkou ve výši 254-427,- Kč). Celkové závazky dlužnice podle jí předložených dokladů přesahují 32.000.000,- Kč a většina z nich je splatná. Dlužnice pak nedisponuje finančním majetkem postačujícím k úhradě splatných závazků. Na tomto základě uzavřel, že dlužnice je ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 a §12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZKV“), v úpadku pro platební neschopnost, neboť bylo osvědčeno, že má více věřitelů a není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky. Opodstatněnou neshledal ani námitku dlužnice o účelovosti podaného návrhu na prohlášení konkursu.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 13. března 2003 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužnice je v úpadku pro platební neschopnost, neboť bylo osvědčeno, že má více věřitelů se splatnými závazky, jež jsou dlouhodobé a které není schopna v reálném časovém horizontu uspokojit. Odvolací soud uvedl, že účelové zpochybnění pohledávky jednoho ze 3 věřitelů nemá vliv na jejich mnohost, přičemž zjištění, že dlužník po delší dobu nedisponuje finančními prostředky, jimiž by byl schopen uspokojit splatné pohledávky věřitelů, nemohlo vést soud prvního stupně k jinému závěru, než že dlužník je v úpadku pro platební neschopnost. Nedůvodnými shledal odvolací soud i námitku o účelovosti podání návrhu na prohlášení konkursu a tvrzení dlužnice o majetkové účasti v jiné firmě (D. CZ, s. r. o.) a o tom, že je majitelkou významné pohledávky (vůči společnosti M. K. s. r. o.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Co do obsahové konkretizace uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka „plně odkazuje na obsah svého odvolání ze dne 19. prosince 2002“, zdůrazňujíc, že obě rozhodnutí „byla vydána na základě nesprávně zjištěného stavu a nesprávného právního posouzení věci“. Dovolatelka se domnívá, že v daném případě nebyly splněny hmotněprávní podmínky prohlášení konkursu na její majetek a „soud proto nepostupoval v souladu s hmotným právem“. Oběma soudy nebyly - podle dovolatelky - zohledněny skutečnosti, uváděné v jednotlivých podáních, zejména v odvolání dovolatelky. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje dovolatelka zejména v tom, že její majetek zcela evidentně přesahoval výši jejích závazků, dále v tom, že podmínky pro prohlášení konkursu byly nesprávně posouzeny v rozporu s hmotným právem a v tom, že její neuhrazené závazky mohly být uhrazeny během relativně krátké doby. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podáním datovaným 8. listopadu 2004 a došlým Nejvyššímu soudu 14. listopadu 2004 pak dovolatelka tvrzení, že nebyly splněny podmínky pro prohlášení konkursu, dále konkretizuje, uvádějíc, že ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 ZKV nelze hovořit o její insolvenci, když ta je dle judikatury posuzována ad hoc, dle skutečností vyskytujících se u jednotlivých případů. Je vždy nezbytné zvažovat - pokračuje dovolatelka - zda pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka jsou skutečně splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Prioritně je nutno zhodnotit, zda dlužník skutečně není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky nebo zda pouze není ochoten je plnit. V konkrétním případě pak dovolatelka popírala pohledávku věřitelky K. l. s. r. o. a o pohledávce F. ú. bylo zjištěno, že tuto dovolatelka na základě dohody o splátkách pravidelně hradí. Dovolatelka rovněž opětovně poukazuje na „veškerá svá písemná vyjádření v dané právní věci zaslaná jak soudu konkursnímu, tak soudu odvolacímu“, s tím, že v nich podrobně vylíčila veškeré skutkové okolnosti případu, rozhodnuto však bylo bez jejich přezkoumání. Soud prvního stupně tak podle dovolatelky nesprávně aplikoval hmotné právo, a to za situace, kdy dovolatelka byla - objektivně vzato - schopna plnit své splatné závazky. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 91 K 20/97, s tím, že podle tohoto rozhodnutí dlužník není předlužen, pokud výše jeho celkového majetku více než dvakrát přesahuje hodnotu všech jeho závazků.
Dovolatelka též zdůrazňuje, že již ve svých počátečních vyjádřeních adresovaných soudu uváděla, že je stoprocentním společníkem obchodní společnosti D. CZ, s. r. o., která má základní kapitál ve výši 41.200.000,- Kč. Při předložení seznamu majetku a závazků tak bylo zcela zřejmé, že dovolatelka není v úpadku pro insolvenci. Dovolatelka má tudíž za to, že jasně vyvrátila (tvrzení), že by neplnila své splatné závazky. Nadto dovolatelka uvádí, že „v každém daném případě je nutné“ aby její jednání „nebylo v rozporu jak s normami práva hmotného, tedy i trestního“. Je proto názoru, že plněním na účet pouze některých z věřitelů by mohla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu dle §256a trestního zákona (dále též jen „tr. zák.“). Podle dovolatelky by pak de facto nastala absurdní situace, kdy dlužník, který plní nejdříve své splatné závazky a snaží se jednat tak, aby žádného věřitelů neoprávněně nezvýhodnil, by se v podstatě vždy dostal do stavu insolvence. Konečně dovolatelka s poukazem na závěr odvolacího soudu o tom, že je rozhodná pouze existence více věřitelů se splatnými pohledávkami a dlužníkova platební neschopnost, když k jiným okolnostem soud nepřihlíží, tvrdí, že „tato věta jasně implikuje závěr, že oba soudy postupovaly při svém rozhodování v rozporu s hmotným právem, když nehodnotily veškeré okolnosti a skutečnosti jim při rozhodování známé (na jejichž základě by dospěly k závěru, že v úpadku formou insolvence není).
Dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Podmínka, aby šlo o potvrzující usnesení „ve věci samé“, je sice splněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovolatelka (ač tvrdí opak) Nejvyššímu soudu v dovolání žádnou otázku, jejíž řešení by mělo judikatorní přesah, nepředkládá. Z obsahového hlediska je dovolání z větší části polemikou se správností skutkových zjištění a skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Této argumentaci je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici.
Tvrdí-li dovolatelka, že plněním na účet pouze některých z věřitelů by mohla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu dle §256a tr. zák. a že dlužník, který plní nejdříve své splatné závazky a snaží se jednat tak, aby žádného věřitelů neoprávněně nezvýhodnil, by se v podstatě vždy dostal do stavu insolvence, pak tím ve skutečnosti napadené rozhodnutí nezpochybňuje, nýbrž závěr o jeho správnosti posiluje. Je samozřejmé, že dlužník má pohledávky svých věřitelů hradit tak, aby nejprve uspokojil pohledávky splatné dříve. Stejně tak se ovšem očekává, že každá pohledávka bude řádně a včas uspokojena v době, kdy se stane splatnou. Právě situace, kdy dlužník nehradí později splatné pohledávky svých věřitelů (je v prodlení s jejich úhradou) proto, že nejprve musí splatit dříve splatné závazky (závazky, s jejichž úhradou je v prodlení déle) a k úhradě všech závazků po lhůtě splatnosti najednou není schopen, typově dokládá úpadek ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty první ZKV.
Také v otázce využitelnosti dlužníkova majetku při obraně založené na tvrzení, že dlužník je schopen hradit své splatné závazky, je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Tak v usnesení uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že pro závěr, že dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky, není významné, jaké jsou jeho očekávané výnosy z podnikatelské činnosti. Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se ani k výši těchto pohledávek. Uvedené se uplatní jak ve vztahu k pohledávce dlužnice vůči společnosti M. K. s. r. o. (která i podle údajů dlužnice byla v době, kdy probíhalo řízení před soudy nižších stupňů, v konkursu) tak ve vztahu k majetkové účasti dlužnice na společnosti D. CZ, s. r. o. (co do schopnosti využít podíl v této společnosti k úhradě splatných závazků).
Argumentace judikaturou týkající se předlužení (§1 odst. 3 ZKV) pak nemá smysl (je bez právního významu), byl-li konkurs prohlášen pro platební neschopnost (§1 odst. 2 ZKV).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu