ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.909.2005.1
sp. zn. 29 Odo 909/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobců a/ T. Č., a b/ JUDr. B. Č., , obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. T. K., jako správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. družstva, zastoupenému advokátem, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 255/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2005, č. j. 13 Cmo 392/2004-60, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2005, č. j. 13 Cmo 392/2004-60, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2004, č. j. 33 Cm 255/2000-39, zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ T. Č. a b/ JUDr. B. Č.) domáhali vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadce B. d. K., domáhali vyloučení na vyloučení bytové jednotky, podílu o velikosti 4499/136812 na společných prostorech domu a podílu o velikosti 4499/174788 na pozemku, zapsaných Katastrálním úřadem pro S. pro obec a katastrální území Ř. na listech vlastnictví (dále též jen „bytová jednotka“), z konkursní podstaty úpadce B. d. K.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobci se nestali vlastníky bytové jednotky, jelikož katastrální úřad vydal rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva k bytové jednotce do katastru nemovitostí v době (9. ledna 1999), kdy bylo řízení o povolení vkladu vlastnického práva (dále též jen „vkladové řízení“) přerušeno prohlášením konkursu (2. října 1998) na majetek družstva (§14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“).
Dále soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobci nebo jejich právní předchůdce v zákonné lhůtě do 30. června 1995 požádali družstvo o převod bytu do vlastnictví, takže závěry formulované v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03 (jde o nález ze dne 6. května 2004, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 33, ročníku 2004, části I., pod pořadovým číslem 66) nepřekáží uzavřít, že jde o převod neúčinný dle §15 odst. 1 písm. c/ ZKV (jelikož se udál bezplatně). Dle soudu lze též uvažovat o námitce žalovaného, že smlouva o převodu bytové jednotky podepsaná družstvem 30. dubna 1998 a žalobci 14. května 1998 (dále též jen „smlouva o převodu bytové jednotky ze dne 14. května 1998“) je neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Družstvo ji totiž podepsalo v době svého předlužení, čehož si žalobci jako členové družstva museli být vědomi; mohlo tedy jít o zvýhodnění členů družstva před věřiteli družstva a smlouva tak byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a za účelem obcházení zákona.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 10. února 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud, cituje §39 a §583 (v rozhodnutí chybně označený jako §585) obč. zák., §24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech a §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů), uvedl, že žalobci nedodrželi prekluzívní lhůtu stanovenou zákonem k uplatnění nároku na převod bytu do vlastnictví člena bytového družstva. Nesplnění této povinnosti - pokračoval odvolací soud - nemůže být následně zhojeno ani tím, že žalobci uzavřeli s družstvem 18. března 1998 smlouvu o smlouvě budoucí. Uplynutím zákonných lhůt (30. června 1995) tak žalobcům zaniklo právo na bezplatný převod bytu do jejich vlastnictví podle §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Jestliže družstvo přesto byt bezplatně převedlo na žalobce (smlouvou o převodu bytové jednotky ze 14. května 1998), stalo se tak v rozporu s ustanoveními §39 a §585 (správně §583) obč. zák. (uvedeným postupem žalobci porušili zákonný zákaz vyslovený v §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a v §585 /správně §583/ obč. zák. Důsledkem neplatnosti smlouvy je, že se žalobci nikdy nestali vlastníky bytu, který se tak ke dni prohlášení konkursu nacházel v majetku úpadce a byl oprávněně sepsán do konkursní podstaty úpadce. Na tomto základě se již soud nezabýval neúčinností právního úkonu dle §15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
K povaze zápisu vkladu vlastnického práva k bytu do katastru nemovitostí pak odvolací soud dodal, že i kdyby vkladové řízení proběhlo řádně (včetně návrhu správce konkursní podstaty na pokračování v tomto řízení), nemohly by účinky vkladu vlastnického práva nastat, neboť absolutní neplatnost smlouvy má před zápisem přednost (podle §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se vychází pouze z domněnky správnosti zápisu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, opírajíce jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelé nejprve podrobují kritice závěr odvolacího soudu, že smlouva o převodu bytové jednotky ze 14. května 1998 je absolutně neplatná pro rozpor s ustanoveními §39 a §583 obč. zák.
Podle dovolatelů zákon o vlastnictví bytů respektuje absolutní ochranu nájemců družstevních jednotek, vyjádřenou ustanovením §23 uvedeného zákona a to tím, že zakotvuje převod bytových jednotek jen nájemci - fyzické osobě, která je členem družstva. Důvodem této ochrany je skutečnost, že se členové družstev podíleli (ať již finančně nebo přímo svou prací) na pořízení těchto bytových jednotek. Ustanovení §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů zakotvuje právo člena družstva na bezplatný převod bytu, na jehož výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních právních předpisů, tedy způsobem uvedeným v §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, je-li nájemcem tohoto bytu a členem družstva a vyzval-li družstvo k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytu. Zákon stanovuje lhůty, ve kterých bylo možné výzvu učinit, a to dle §24 zákona č. 42/1992 Sb. a dle §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, tj. do 28. července 1992, respektive do 30. června 1995. Poté, co byla taková výzva učiněna, vznikla družstvu povinnost uzavřít smlouvu (o převodu bytové jednotky) nejpozději do 31. prosince 1995, popřípadě si strany mohly dohodnout lhůtu pro uzavření smlouvy jinak. Odtud plyne - uvádí se v dovolání – že k výzvám učiněným po 31. prosinci 1995 družstvo nemusí přihlížet a není zde ani zákonná povinnost družstva byt převádět. Není však vyloučena možnost tuto zákonnou povinnost družstva nahradit povinností smluvní - dobrovolnou, např. úpravou obsaženou ve stanovách družstva nebo uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě.
Dovolatele uvádějí, že je možný i jiný pohled na celou problematiku, s tím, že ustanovení §24 zákona č. 42/1992 Sb. ani ustanovení §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů nepředepisuje, jakým způsobem má být výzva učiněna (zda písemně nebo ústním oznámením představenstvu družstva). Pakliže družstvo uzavře s členem družstva smlouvu o převodu bytové jednotky po splnění podmínek (tj. zejména po učinění výzvy, úhradě zůstatku anuity a finančním vypořádání) je prokázán konsens, že byly splněny podmínky pro převod bytu dle §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Situace popsaná v předchozím odstavci dopadá dle dovolatelů i na posuzovaný případ. Právní předchůdce dovolatelů (který již zemřel) převedl své členství v družstvu na dovolatele, jimž tak vznikl nájem bytu a kteří za právního předchůdce plnili povinnosti vůči družstvu.
Na tomto základě - usuzují dovolatelé - je namístě odmítnout závěr soudů nižších stupňů, že smlouva o převodu bytové jednotky ze 14. května 1998 je absolutně neplatná.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že i přes „fyzické neprokázání existence výzvy k převodu“ byly splněny veškeré zákonné podmínky pro převod bytu, předpokládané ustanovením §23 odst. 1 a 2 a §24 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Smlouva o převodu bytové jednotky ze 14. května 1998 byla uzavřena po právu, obsahuje veškeré obligatorní náležitosti a je svobodným projevem vůle smluvních stran. K závěru odvolacího soudu o rozporu s ustanovením §585 obč. zák. dovolatelé poukazují na to, že označené ustanovení upravuje institut narovnání. Má-li odvolací soud na mysli ustanovení §583 obč. zák. o neuplatnění práva, pro něž dochází k zániku práva, pak dovolatelé tento názor odmítají, dodávajíce, že v teoretické rovině nelze připustit, aby došlo k zániku práva uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky pro absenci písemné výzvy k převodu, neboť by docházelo k nepřípustnému omezování smluvní volnosti účastníků smlouvy.
K povaze zápisu vkladu „bytu“ do katastru nemovitostí dovolatelé uvádějí, že závěr odvolacího soudu je v daném ohledu nesprávný pro nesprávné hodnocení smlouvy o převodu bytové jednotky ze 14. května 1998. Označená smlouva byla vložena do katastru nemovitostí s účinky k 9. červnu 1998 a rozhodnutí o povolení vkladu je nepřezkoumatelné, takže nalézací soud je jím - ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. - vázán. Přitom dovolatelé s odvoláním na článek 1 Ústavy uzavírají, že je namístě vycházet z postulátu, že práva nabytá v dobré víře mají být co nejméně dotčena a sledovat zejména právní jistotu.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolatelé argumenty obsažené v dovolání výslovně nepřiřadili žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.; z obsahu dovolání je ovšem zřejmé, že kritizují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a uplatňují tak dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pro řešení otázky zda smlouva o bezúplatném převodu bytové jednotky na člena družstva uzavřená po uplynutí lhůty, ve které mohl člen družstvo k takovému převodu vyzvat, je neplatná pro rozpor se zákonem (s ustanoveními §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a §583 obč. zák.), jelikož jde o otázku v dovolacím řízení dosud neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro věc rozhodný je přitom především skutkový závěr, že dovolatelé ani jejich právní předchůdce družstvo v době do 30. června 1995 nevyzvali k převodu bytu do svého vlastnictví.
Podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV ve znění účinném v době vydání rozhodnutí soudů obou stupňů, jež je i stávajícím zněním zákona, soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.
Dle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle §19 odst. 2 ZKV, patří také to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, a že právo, které vylučovalo (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě vylučuje) zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Právě prověření tohoto předpokladu je určující pro výsledek dovolacího řízení (o splnění ostatních podmínek neměli pochybnosti účastníci řízení ani soudy nižších stupňů).
Ustanovení §39 obč. zák. určuje, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dle §583 obč. zák., k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. K zániku soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne.
Citovaná ustanovení občanského zákoníku v této podobě platila jak v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, tak v době uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky ze 14. května 1998 a jde rovněž o jejich stávající znění.
Ustanovení §3 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů určuje, že právní vztahy k jednotkám se řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí.
Ustanovení §6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů pak vypočítává obsahové náležitosti, které musí kromě obecných náležitostí obsahovat smlouva o převodu vlastnictví jednotky.
Nejvyšší soud v první řadě neshledává opodstatněným tvrzení dovolatelů, že uzavřením smlouvy o převodu bytové jednotky je prokázána shoda smluvních stran o splnění podmínek dle §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, včetně toho, že zde byla včasná výzva. Uzavření smlouvy, které měla předcházet určitá právní skutečnost, samo o sobě neprokazuje, že k t této skutečnosti došlo (že existovala).
Dovolání je přesto důvodné.
Z ustanovení §23 zákona o vlastnictví bytů se podává, že byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen „družstvo“), jehož nájemce je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Uvedená podmínka platí i pro byty ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstva v domech (odstavec 1). Družstvo je povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu uvedeného v §24 odst. 1 a 2 s fyzickou osobou - členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo podle §24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákonného opatření Předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., nebo vyzve družstvo do 30. června 1995 k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musí být uzavřena nejpozději do 31.prosince 1995, není-li dohodnuto jinak. Tím nejsou dotčena ustanovení devizových předpisů (odstavec 2). Obdobně se postupuje i u nebytových prostorů, u nichž se na financování podílela svým členským podílem pouze fyzická osoba - člen družstva, která je nájemcem, nebo její právní předchůdce (odstavec 3).
Podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, jsou-li převáděny byty, garáže a ateliéry v budovách ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů, do vlastnictví členů těchto družstev - fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru vznikl po splacení členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právními předchůdci, jsou tyto převody bezplatné.
Při výkladu zákona o vlastnictví bytů Nejvyšší soud vyšel z jeho znění ke dni uzavření obou výše označených smluv, tj. ve znění zákona č. 273/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 280/1996 Sb.
Již v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 954/2003, Nejvyšší soud uzavřel, že smlouvu o převodu bytové jednotky upravuje zákon o vlastnictví bytů, který ji v §6 také výslovně pojmenovává (srov. rubriku uvedeného ustanovení „Smlouva o převodu vlastnictví jednotky“ a začátek odstavce prvního „Smlouva o převodu vlastnictví jednotky musí kromě obecných náležitostí obsahovat“). S přihlédnutím k dikci §3 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů je rovněž zřejmé, že (kromě zvláštních případů popsaných v zákoně o vlastnictví bytů především v ustanoveních §23 a §24) podřazením právních vztahů k bytovým jednotkám ustanovením občanského zákoníku a dalších právních předpisů, které se obecně týkají nemovitostí (a nikoli jen určitého typu smlouvy o převodu nemovitostí), zákonodárce předjímal možnost, že smlouvy o převodu vlastnictví jednotky bude možné uzavírat jak coby smlouvy úplatné, tak coby smlouvy bezúplatné. To platí i pro byty v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jejichž nájemci jsou fyzické osoby - členové družstva. I tehdy, nejde-li o byt ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů, je bytové družstvo zásadně při převodu bytu omezeno okruhem osob, na které lze byt převést (tak, že podle §23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů musí jít o převod do vlastnictví nájemce bytu, jímž je fyzická osoba - člen družstva).
Posuzovaná věc se od věci posuzované v označeném rozhodnutí liší tím, že byt, o jehož převod šlo, byl sice bytem dle §24 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů, leč převodu bytové jednotky do vlastnictví dovolatelů nepředcházela (podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů) včasná (nejpozději do 30. června 1995 učiněná) výzva k převodu bytové jednotky (§23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů).
Smysl prekluzívní lhůty obsažené v §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů však tkvěl v tom, že byla-li v jejím průběhu taková výzva učiněna, družstvo bylo povinno bytovou jednotku na člena družstva převést, a to (nedošlo-li k jiné dohodě) v zákonem určené lhůtě (do 31. prosince 1995); tato povinnost byla i soudně vynutitelná.
Ti členové bytových družstev, kteří výzvu dle §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů v zákonem stanovené lhůtě z jakýchkoli příčin neuskutečnili, se na jedné straně nemohli po bytovém družstvu domáhat převodu bytové jednotky do svého vlastnictví, na druhé straně však převod vlastnictví bytu, který měli v nájmu, i tak podléhal omezení formulovanému §23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Jinak řečeno, při zmeškání označené lhůty nemělo družstvo povinnost byt převést do vlastnictví člena - nájemce bytu; jeho možnost tak bezúplatně učinit z vlastní vůle, však tím nebyla dotčena. Soud však v takovém případě není zbaven povinnosti zabývat se případnou neúčinností tohoto právního úkonu ve smyslu §15 odst. 1 písm. c/ ZKV (jak správně poznamenal soud prvního stupně, označený nález Ústavního soudu řeší jen situace, kdy družstvo je k bezúplatnému převodu bytové jednotky ze zákona povinno).
Smlouva o bezúplatném převodu bytové jednotky ve vlastnictví bytového družstva do vlastnictví člena bytového družstva a současného nájemce převáděného bytu tedy není neplatná jen proto, že tento člen zmeškal lhůtu k uplatnění výzvy o převod bytu do svého vlastnictví určenou ustanovením §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů a právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž vyslovil závěr opačný, tudíž správné není.
Neobstojí-li závěr o absolutní neplatnosti smlouvy z výše popsaných příčin, pak nemůže obstát ani závěr o významu zápisu vlastnického práva k bytové jednotce do katastru nemovitostí, jenž z úvahy o absolutní neplatnosti smlouvy vzešel.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu